Uvažoval, kde se vlastně stala chyba. Odpověď znal: hned na začátku.
Jedna z prvních věcí, když podepsali smlouvu se čtveřicí manažerů, bylo vybudování image kapely. David jim tehdy trpělivě vysvětlil marketingovou strategii celého týmu.
Když přišel s tím, že dvojčata musí k některým životním situacím zaujímat odlišný postoj, ani ve snu Toma nenapadlo, jaké tahle zdánlivě drobná záležitost může mít zničující důsledky. Ani se tehdy příliš nebránil, když mu byla určena dobyvatele dívčích srdcí. Možná mu to i trochu lichotilo. Ačkoli z dvojčat právě Tom byl na poli lásky tím méně zkušeným a méně otevřeným, manažeři se z nějakého důvodu shodli na tom, že zrovna Tom bude tou pravou osobou pro takovou roli. Pamatuju si, že Billa to tenkrát docela štvalo. To on chtěl shrábnout úlohu machomana. Nechtěl být tím nevinným andílkem… nikdy takový nebyl a to, co teď předvádí, není on. Kdo by to měl vědět líp než já?
Hlavou mu probleskly vzpomínky na jeden zimní večer na začátku jejich kariéry…
* flashback *
„Davide, proč zrovna Tom? To přece nejde! Postav nás dva vedle sebe,“ mávnul rukou rozčileně někam do rohu, „a vážně mi řekni, kdo z nás vypadá, že mohl mít víc holek. Nemůžeš myslet vážně, že to je Tom. Takhle přece nevypadá kluk, kterej dostane každou holku, na kterou se podívá!“
Billovy nervózní kroky se rozléhaly celou místností. Jen když se zastavil u Davidova křesla, aby dal průchod dalšímu výbuchu svých emocí, na okamžik ztichly. Hádali se spolu a ani jeden z nich se nestaral o to, že ten, o kterého vlastně v celém sporu jde, stojí v otevřených dveřích jen pár kroků od nich a očima jak na tenise přelétává střídavě z jednoho na druhého.
„Pochop, že ty, jako frontman, si nemůžeš dovolit takovouhle pozici. Ty musíš bejt ten nedosažitelnej, dokonalý ideál, polobůh, zbožňovaný všemi fanoušky. Kluci, holky, to je jedno. Budou tě milovat. Holky pro tebe budou omdlévat, ale žádná nebude mít nejmenší šanci tě dostat. Od toho tady bude Tom. Tvoje kopie. On bude ztělesněním tebe, ale jen tím, že je tvoje dvojče. Jinak bude samozřejmě jiný, já po tobě nechci, aby ses oblékal jako on a ani jeho nebudu nutit, aby nosil stejné věci jako ty. To je jasný… Ale to, že jste dvojčata… musíme toho využít!“snažil se David vysvětlit strategický tah.
„Takže Tom se, chudák, obětuje a bude spát s fanynkama o-sto-šest a já? Já budu dělat nedosažitelný ideál a honit si ho sám. No to je skvělý, to jsem to teda vyhrál. To je teda kariéra,“ vykřikoval Bill vztekle.
To už nadzvedlo i Davida. „Hele, asi by sis měl ujasnit, co vlastně chceš. Chceš zpívat a bejt úspěšnej nebo chceš jenom co nejsnáz dostat do postele armádu holek?“
Konečně Bill zmlknul. Zarazil se. „Chci zpívat a bejt úspěšnej…“ vysoukal ze sebe zaraženě.
„Dobře… tak mi zkus důvěřovat. Jestli chcete uspět, musíš to takhle přijmout. Bude to fenomenální úspěch. Věř mi!“
*konec flashbacku*
Večer po téhle scéně, když uléhal do postele, si Tom slíbil, že oběma ukáže, že má na to, aby se úspěšně zhostil role, kterou mu vybrali. Chtěl jsem tehdy dokázat hlavně Billovi, že můžu mít kteroukoli holku, na kterou se podívám. Nakonec to ani nebylo tak těžký… Šly za mnou celkem ochotně. Bože, jak tenkrát zuřil, když potkal tu první, jak odchází ráno z mého pokoje… Myslel jsem, že zabije nejdřív ji a pak mě…
„Vyhýbáš se mi?“
Cuknul sebou, vůbec neslyšel bratra přijít.
Neodpověděl.
Bill dosedl vedle něj na pohovku a sebral mu šanon s výstřižky. Otevřel ho a roztěkaně otočil několik stránek, aby ho vzápětí odhodil stranou.
„Nevyhýbám, ale nevidím jediný důvod, proč bych měl tvoji přítomnost vyhledávat. Máš snad jiný názor?“ odpověděl mu Tom po pravdě s nádechem určité štiplavosti, kterou neuměl ovládnout.
„Zlobíš se?“ Hnědé oči jen jiskřily.
Tom si zhluboka povzdechl. „Využíváš mě…“
„Tome!“ Bill se k němu přisunul o pár centimetrů blíž, až se jejich stehna dotýkala po celé délce. Něžně, lehounce jak pohlazení motýlích křídel, se bříšky prstů dotkl jeho předloktí. Spokojeně zaznamenal spontánní zachvění, které Tom nedokázal tak rychle potlačit.
„Tohle už jsme přece probírali…“ pronesl ztišeným hlasem Bill. Sebevědomě pohodil hlavou. „Ty s tím ve skutečnosti ani přestat nechceš. Jsme stejní, bráško, oběma se nám to líbí, tak si to přiznej!“ Drsně uchopil jeho bradu do dvou prstů a donutil jej, aby se na něj podíval.
„Necítíš k nim někdy lítost?“ zeptal se plaše Tom. Hledal v Billových očí alespoň záchvěv nějakého citu.
„Lítost?“ zopakoval po něm Bill nevěřícně. „Proč lítost? Přece za tebou samy chodí, samy se ti vnucujou a my jim jenom poskytneme to, po čem touží. A dokonce dvojitou porci.“ Lehce jedovatě se zasmál vtipu, který se mu povedl.
„Ale my je přece podvádíme. Ty holky ani netuší, že se na nich střídáme. Třeba by to tak ani nechtěly.“
„Ukaž mi jednu jedinou holku, která by nebyla šťastná, že má v posteli nás oba,“ ušklíbl se Bill samolibě. „Všechny nás chtějí… tak co? Nepitvej to pořád…“ Palcem pohladil Tomovu bradu a znovu se zahleděl do těch krásných čokoládových očí. Tyhle chvíle prostě miloval. Mít Toma vedle sebe a přitom cítit, že ho ovládá, že se Tom chvěje při pomyšlení na jeho doteky a co teprve, když se ho skutečně dotknu. Je tak sladký, tak nevinný… i po tom všem, co máme za sebou si dokázal udržet tu svoji věčnou nevinnost, plachost a … lásku.
Tom nevydržel ten upřený pohled. Vytrhl svoji tvář z nebezpečného sevření. Nechtěl se na něj dívat, už tak to bylo k nesnesní.
„Nech mě, Bille,“ snažil se, aby jeho hlas zněl silně a odhodlaně, ale z jeho úst vyšlo jen jakési zakňourání.
„Copak, Tome? Nevydržíš se na mě dívat?“ Bill znovu zdvihl jeho zmučenou tvář ke své. Tentokrát dal do svého doteku mnohem víc něžnosti. Vlastně se ho téměř nedotýkal. Jen silou vůle učinil, že Tomova tvář následovala jeho prsty. Měl jej tam, kde chtěl. Nalomeného, avšak dosud vzdorujícího.
Opět hluboký pohled do jeho očí. Nutil ho, povzbuzoval, aby to vydržel. A Tom se snažil. Chvěl se po celém těle, trhaně oddechoval, ale neuhnul očima ani o píď. Chtěl Billovi dokázat, že možná má pravdu. Možná máš pravdu, Bille. Možná si skutečně jsme trochu podobní. Jakmile totiž po něčem toužíme, nepřestaneme, dokud to nedostaneme. Dívám se na tebe a hrozně moc chci v tvých očích uvidět ten záblesk, to napětí, které tě spoutává, tu touhu po jeho uvolnění… Chci, aby ses tak alespoň jednou podíval… alespoň jednou… na mě… Bill četl v jeho dychtivých očích jako v otevřené knize. Vnímal emoce, zmítající Tomovým nitrem… Pohledem sklouzl k naběhlým rtům, plným drobných ranek od ostrých zubů. Zavřel oči. Bylo důležité neztratit kontrolu nad situací ani na okamžik. Stiskl pevně zuby.
Jedině jeho zkáza, jeho pokoření, jeho nenávist… to jediné mě může spasit.
Jsem zřejmě na dobré cestě. Na cestě zničení jediného spřízněného člověka, kterého mám… a kvůli čemu? Kvůli záchraně sebe sama…Znamená to, že jsem silný, protože si dovolím zničit člověka mě nejbližšího, nebo to je naopak projev slabosti, že se bojím postavit se mu?
Tome, chci tě nenávidět a občas se mi to i daří. Ty víš, že silné city se dají přebít jen city přinejmenším stejně silnými. Chci tě nenávidět. Nenávist je nejsilnější cit, který znám… Jsem si jistý, že dokáže přebít všechno, co je ve mně. Čeho jsem schopen. Co cítím. TEBE!
autor: Michelle M.
Michelle, i když jsem to už četla, čtu to znova a znova mě ta povídka dostává!!!!!
Je naprosto famózní :))) skvěle čtivá, úžasně pocitově vychytaná, jednoduše mi dochází slova….
Máš skvělou slovní zásobu a výborné obraty, hluboce smekám, zlatíčko x)))
dokonallost