První se vzpamatoval Bill. Trochu zatřepal hlavou, jako kdyby se právě probudil z hlubokého spánku. Snad trochu váhavě stáhl ruku z Tomovy tváře a lehce si odsedl.
„Ehm…,“ odkašlal si nepřítomně. Nějak mu došla slova a to rozhodně byla situace, kterou nečekal. Jen zřídkakdy se cítil tak rozpačitě jako nyní.
Nedívej se tak na mě. Tome, slyšíš? Tlačíš mě někam, kam se vydat nechci. Nechci přistoupit na tvoji hru. Zapomněls? Tahle hra přece vždycky patřila mně. To já to začal. To já stanovil pravidla. To já si ji vždycky užíval. Tak už dost. Nedívej se tak!… Po příkrovem noci je všechno mnohem snazší, denní světlo však snímá masky a my můžeme spatřit pravdu v celé své nahotě. Nedívej se na mě… Vidím v tobě všechno, co jsem i já. Tedy… co jsem byl i já. Dneska jsem jiný. Tome! Tak dost!
„Tak dost!“ vybuchl Bill. Špičky prstů pevně přitiskl k rozrušeným spánkům. Nervózně vstal. Několik vteřin jen zmateně stál na místě. Pak se otočil zpět k bratrovi.
„Tohle ne,“ zašeptal.
„Bille?“ oslovil ho měkce Tom. „Co ne? Co je ti?“ Rovněž vstal a účastně se k bratrovi naklonil. Opřel si jeho čelo o svou hruď a dlaněmi pohladil štíhlá, chvějící se ramena. Nerozuměl tomu. Billovo chování prostě vůbec nechápal. Co přijeli domů choval se nepředvídatelně a bláznivě. A to jsme tu teprve dva dny. Nechci vidět ten poslední týden…
Mnul mezi prsty bratrovy hebké vlasy. Tolik mu chtěl pomoci, ale stále ještě nepřišel na to jak.
Po chvíli zdvihl Bill unaveně hlavu. Úmyslně se vyhnul Tomovým zkoumavým očím.
„Jdu si lehnout, málo jsem spal,“ prohlásil a než stihl Tom jakkoli zareagovat, vytratil se z pokoje pryč.
*
Celé odpoledne jsem strávil s mámou na zahradě. Povídali jsme si, bylo krásně. Po dlouhé době mi bylo fajn. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že se s mámou dá mluvit. Takové to období, kdy děti s rodiči vedou tichou válku a navzájem se nesnáší, jsme naštěstí nikdy neprožili. Snad to bylo tím, že jsme odešli z domova tak strašně brzy, možná i tím, že nám máma vždycky dávala maximální volnost. Že nás podporovala v sebevětších klukovinách. Každý náš nápad stál za to, aby se o něm mluvilo, uvažovalo nad ním… Tohle je něco, co člověku dá strašně moc. Ten pocit, že vás někdo bere vážně, že se na vás nedívá jako na tvora, který není schopen přežití, natož samostatného myšlení…
Seděli jsme s mámou pod obrovským ořešákem, který roste nedaleko domu a kde snad odnepaměti stává kovový obdélníkový stůl s oprýskanou dřevěnou deskou a spousta židlí nejrůznějších tvarů a konstrukcí. Každý jsme vždycky měli nějakou tu svoji oblíbenou. Ta moje tu je pořád, i když už nevypadá nejlíp. Ale je moje a mám ji rád.
Máma se hodně ptala na to, jak vlastně teď vypadají naše šedivé všední dny. Tomu jsem se musel zasmát. Naše všední dny rozhodně nejsou šedivé. Myslím, že narážela na jednu z prvních písniček, kterou jsme s Billem napsali ještě jako kluci. Grauer Alltag. Šedivý všední den. A že takových dní bylo… Tolik jsme od toho všeho chtěli utéct. Být slavní. Hrát. A teď? Jak se naše cíle změnily… Už se nepachtíme za úspěchem, uznáním a slávou… Tohle všechno už máme. Teď hrajeme špinavou, falešnou hru o city. Tedy v mém případě. Bill se ani tak daleko nedostal. Stačí mu, když má pravidelně více či méně kvalitní sex a je naprosto spokojený. Možná kdyby o tom ještě mohl volně všude mluvit a pochlubit se svými úspěchy… Jak nás to strašně změnilo… Uvědomuješ si to vůbec, Bille?
Tomův pohled se nevědomky stočil k oknům v prvním patře, za nimiž se ukrývalo Billovo království. Oranžový nepořádek. Žádný řád, páté přes deváté. Pocítil zvláštní napětí, ačkoli jeho zdroj nedokázal identifikovat.
„Půjdu se podívat, jak je Billovi, ano?“ obrátil se na matku.
S úsměvem přikývla. Dívala se za ním tak dlouho, dokud jeho vysoká hubená postava nezmizela v domě.
Povzdechla si. Tušila, že něco není správně, ale chápala, že teď už to není její věc. Její děti dospěly. Postavily se na vlastní nohy. Teď už to byl jen a jen jejich život. Její role skončila. Jsou dva, snad to pro ně bude všechno lehčí, když budou mít jeden druhého…
*
Zamyšleně stoupal po dřevěných schodech do prvního patra, kde měli s bratrem své pokoje. Zkusmo se zhoupl na čtvrtém schodu. Usmál se, když se ozval známý vrzavý zvuk. Tenhle schod vrže snad odnepaměti. Kolikrát už máma Gordonovi říkala, aby to spravil, a zatím nic. Pořád a pořád vrže.
Zaklepal na dveře bratrova pokoje a s uchem přitisknutým ke dřevěnému obložení trpělivě naslouchal. Žádný zvuk však nevyšel. Zkusil to znovu. Nic.
Opatrně stiskl kliku. Jaké však bylo Tomovo překvapení, když našel pokoj úplně prázdný. „Bille? Jsi tady?“ zkusil to ještě, ačkoli mu bylo jasné, že se odpovědi nedočká.
Letmo přeletěl očima po stole, poličkách, posteli… hledal nějakou stopu, nějaký vzkaz, záchytný bod, kde asi tak Bill může být.
Otočil se na patě a bez rozmyslu vešel do svého pokoje. Nic. Bill se prostě vypařil beze stopy.
Ztěžka dosedl na ustlanou postel a rukama přejel přes zasmušilý obličej.
Konečně jeho pohled zabloudil k poličce, kam odkládal klíče a doklady od auta. Byly pryč! Přeběhl přes chodbu do ložnice a vyklonil se z okna na ulici. Auto bylo pryč.
Bille, sakra! Co tohle má znamenat? Kam jsi jel? A proč? A za kým?
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
