Už dlouho jsem neseděl v autě na místě řidiče. Zvykl jsem si využívat profesionály, které nám platí agentura, a když jedeme někam sami, obvykle řídí Tom. Je to jeho vášeň. Vidím to na něm. Kdykoli dychtivě zasune klíčky od zapalování a zautomatizovaným pohybem srovná zpětné zrcátko, stává se někým jiným. Můj malý bratříček se náhle mění v neuvěřitelně sebejistého mladého muže. Je to jediná chvíle, kdy se mu zcela odevzdávám. Vkládám své bezpečí do jeho rukou.
Já vím, že jeho mediální obraz působí velmi jistě, silně a nezlomně, ale takový on umí být jen někdy, ve skutečnosti je většinou strašně nejistý a zranitelný… Ale to vím jen já a on. A možná máma, i když i před ní si vždycky hrál na hrdinu a silného chlapa.
Jasně, když od nás odešel táta, potřebovala nás. Rvalo nám uši, když jsme ji slýchávali večer co večer brečet tajně do polštáře. Párkrát jsme o tom mluvili, ale neshodli jsme se na našem přístupu. Tvrdil jsem, že je to mámin život a musí se s tím poprat sama. Vždyť i pro nás to byla hodně složitá situace. Najednou ze dne na den táta zmizel. Sice jsme už dlouho tušili, že se něco děje, ale před nepříjemnými věcmi člověk hrozně rád zavírá oči a tváří se, že neexistují. Dokud ho to nepohltí naplno. Dokud už nemá kam utéct. Tom naopak trval na tom, že musíme být mámě maximální oporou. Vždyť my jsme přece dva, máme jeden druhého, ale ona zůstala sama. Nevím, jestli si myslel, že mámě dokáže tátu nahradit. Tak se do té své role spasitele ponořil, že jsem se skoro bál, aby nezačal nosit i tátovy trenky.
Ale ne… Máma se za nějaký čas seznámila Gordonem a Tom se mohl konečně zas vrátit do svého dětství. Ze začátku na Gordona strašně žárlil, ale čas je lékem na všechno a i Tomovi prostě jednoho dne došlo, že máma má právo na to být znovu šťastná…
*
„Stojan číslo pět.“
„Budete platit kartou nebo hotově?“
„Kartou.“
„Váš PIN, prosím… Děkuji.“
*
Je to už několik hodin, co jsem odjel. Musel jsem pryč. Už jsem nemohl zůstat doma. Dusím se tam. Nemůžu dýchat. Všechno tam na mě padá. Už se pomalu stmívá a mě od domova dělí několik desítek kilometrů. Měl bych se otočit a jet zpátky… Jen chvíli, jen malou chvilku jet dál do neznáma… pak se vrátím…
Ještě v Berlíně jsem si slíbil, že se nenechám pohltit nostalgií. Já jsem přece já. Sentiment stranou. Tyhle pocity ve svém životě nepotřebuju. Jediné co potřebuju je sláva, peníze, obdiv, úspěch a… Tom!
Sakra, sakra, sakra! Nepotřebuju Toma. Nesnáším ho. Kdyby tak jednou jedinkrát dokázal vzepřít se. Udělat něco, aby mi ukázal, že se mě nebojí. Říct mi naplno, co si myslí, co cítí… Nenávidím ho za to, jak se sebou nechá zametat, nechá si ode mně všechno líbit a já pilně zkouším, co všechno vydrží, než vybuchne. Pomalu přestávám doufat, že je toho schopen víckrát než jednou za život… Vím, že mě má rád. Jsem jeho dvojče, jeho milovaný bratr. Právě proto nevěřím, že v něm není ukryta bouře, která ničí mě. Nevěřím, že není schopen cítit to samé. To samé? Lásku či nenávist… Sám nevím.
*
Bylo už pozdě v noci, když se Bill konečně vrátil domů. Zaparkoval před domem. Byl natolik zamyšlený, že si v autě zapomněl kabelu. Tiše zaklel, když zjistil, že si nemá čím odemknout a musí se tudíž pro kabelu, kde měl i klíče, vrátit.
Rychle vyběhl schody, ani si nerozsvítil. Chtěl už být ve svém pokoji. Zapadnout do čisté, voňavé postele. Zavřít oči a na nic nemyslet.
*
Od chvíle, kdy zjistil, že bratr odjel neznámo kam, Tom zuřil. Přecházel po pokoji sem a tam, ode zdi ke zdi, jako zvíře polapené do pasti nebo jako vězeň odsouzený k nejdelšímu trestu, jaký si lze představit. Vlastně byl zvyklý mít přehled o každé minutě Billova života. Byli pořád spolu, dokonce i v těch nejintimnějších chvílích. I když se hádali, i když spolu mlčeli, pořád byli vedle sebe. A najednou byl Bill pryč. Dělal něco sám, bez Toma.
Tomova zjitřená fantazie pracovala na plné obrátky. Podezíral Billa, že vyrazil do města sbalit nějakou dychtivou slečnu, která by mu poskytla tolik chtěné uvolnění. Úplně to viděl v barvách. Billovo hladké štíhlé tělo, pokryté kapičkami potu… ruka se zdobným tetováním vjíždí do dívčiných vlasů… slastné povzdechy… oči zastřené touhou… pravidelné pohyby útlých boků…
Prudký nával žárlivosti úplně zastřel jeho rozumné uvažování. Pevně sevřel mezi prsty své vlasy a zatáhl za ně, až k nesnesitelné bolesti. Vztekle se rozmáchl a uhodil sevřenou pěstí do měkkého polstrování křesla stojícího u okna. Sakra! Nenávidím tě, Bille! … A miluju zároveň!
Kolem deváté večer k němu nakoukla matka, jestli se nechce jít posadit dolů k ní a Gordonovi.
Odmítl.
„Uvidíš, že se v pořádku vrátí,“ promluvila k Tomovi konejšivě. „Třeba mu volal nějaký kamarád a nestihl ti nechat vzkaz.“
„Víš moc dobře, že tady žádné kamarády nemá,“ syknul Tom a naštvaně loupl po matce očima.
„Co Andreas?“ nevzdávala to.
„S tím se pohádal a už pár měsíců spolu nemluví.“
„Tak třeba se usmířili… Tome, nech ho. Vždyť už je dospělý, Bill se o sebe umí postarat, vždycky to uměl skvěle. Hm?“ došla až k němu a již podruhé za jejich krátkou návštěvu pohladila Tomovy hrubě spletené vlasy.
Něžný, láskyplný dotek, prostý veškerých postranních úmyslů a myšlenek donutil Toma, aby se zastavil.
„Promiň,“ svěsil unaveně hlavu, „nevím, co to do mě vjelo. Prostě mám o něj strach.“
„To je v pořádku, Tome,“ pronesla matka s úsměvem, „jste přece dvojčata. Jinak to snad ani být nemůže.“
Tom jen pokýval zádumčivě hlavou, ačkoli uvnitř s ní nesouhlasil. Ale může, divila by ses. Kdybych najednou zmizel já, ani by si toho nevšiml. Ještě by byl rád. Uvolnila by se mu totiž cesta k tomu jedinému, co ještě nezískal a co tolik chce. Uznání, že je skvělej v posteli. Že je neodolatelnej… Že to s holkama umí. Že jim umí dát to, co chtějí… To je totiž to, co se ve spojitosti s mojí osobou řeší ve všech bulvárních plátcích. Kdežto o něm se pořád jen spekuluje, jestli je na kluky nebo není. Sakra! Neměl jsem do toho jít, měl jsem to tenkrát odmítnout a dneska by náš vztah vypadal úplně jinak. Jenže to jsem ani náhodou nemohl tušit, co všechno se může stát…
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
