„Tomi, já nechci,“ špitl Bill už poměrně blízko školní brány. Přesně si uměl domyslet, co jej tam čeká.
„Lásko, kdybych mohl, zařídil bych to tak, že bychom do žádný školy nemuseli. Jenomže nejsme slavné hvězdy, ty by si to dovolit mohly,“ dodal tiše a povzbudivě Billovi stiskl ručku. Oba se ale najednou zamysleli. Měli mezi sebou jedno veliké tajemství a báli se ho tomu druhému říct…
Bill už jako osmiletý kluk míval někdy zvláštní nápady a představy a tak je po čase začal psát na papír. Doma měl plný šuplíček různých básniček, nebo souvětí. Zpíval si je doma s vymyšlenou melodií a vždycky snil o tom, že mu jednou někdo tu melodii předvede. Přesně jako mu Tom předvedl, že je schopen milovat. A skutečně milovat. Ještě nikdy ale před nikým nezpíval. Možná že by se i styděl. Dle jeho názoru nebyl jeho zpěv nejhorší, ale bál se někomu jej ukázat…
Tom byl na tom podobně. Odmala jej táta nutil chodit do hudební školy, aby se naučil hrát na piáno a flétnu. Tyhle nástroje byly sice úžasné a Tomovi to šlo, ale nikdy jej tyhle nástroje nějak nepřitahovaly. Až jednou dostal k sedmým narozkám od kámoše jeho starou kytaru. Už od první chvíle věděl, že tohle je ten nástroj, který by jej opravdu zaujal. Hrál poměrně dlouho a také tajně. Protože kdyby to táta zjistil, dorazil by jej na místě. Táta nebyl jako mamka. Jenomže před zhruba třemi měsíci mu na to přišel. Zabavil mu kytaru a doteď mu ji nevrátil. A tak se na to snažil zapomenout.
Ale teď to slovo… slavní… tak zvláštně vyznělo… Oba dva si koukali vzájemně do očí, ale neřekli ani slovo. Jako by se snažili z toho pohledu něco vyčíst. Bill se snažil pochopit, co mu Tom skrývá a Tom se snažil o to samé. Oba dva to slovo „slavní“ tak nějak překvapilo. V podstatě co, slavní lidé přece přicházejí každý den noví a noví. Proč by oni nemohli být také slavnými.
Ani nevěděli, že se jim hlavou honí stejná myšlenka. Bill se vzpamatoval jako první.
„Už bude zvonit, Tomi, měli bychom jít,“ pousmál se a táhl Toma za ruku co nejrychleji dovnitř. Na prázdné chodbě si dali pusinku a každý utíkal svým směrem. Tomovi se od Billa moc těžko odcházelo. Nevěděl totiž, co když mu Martin dneska znovu ublíží? Bill rychle vešel do třídy a nevšímal si trapných poznámek spolužáků a Martinova přímého pohledu. Seděl až úplně vzadu a ta cesta kolem všech lavic mu připadala jako věčnost. Jediný na koho pohlédl byla Klára, která se na něj mile usmála. Bill ji úsměv rozpačitě opětoval a chtěl se posadit do své lavice, když zjistil, že místo mu zabral nějaký plavovlasý kluk.
„Hmm, ahoj, to je ale moje místo,“ zašeptal nejistě Bill. Bál se, že mu tenhle kluk také jako všichni ostatní tady začne nadávat do buzíků. Protože všichni tady na něj byli takoví. Tedy kromě Toma. Ten jediný mu hned od začátku připadal milý, a tak to i doteď zůstalo. Onen kluk k němu zvedl svá malá čokoládová očka a mile se usmál.
„Promiň, já nevěděl, že tady někdo sedí,“ slušně se omluvil a vstal. Billa to totálně vyvedlo z míry.
„Ou, to, to je v pohodě. A klidně tady můžeš zůstat, jestli tedy chceš,“ pokusil se o úsměv a posadil se na svoje místo. Tenhle kluk byl fakt milej. Byl sice trošku silnější než on, ale tlustej nebyl.
„Jsem Bill,“ s úsměvem mu podal ruku. Plavovlasý klučina se mile usmál a podal mu tu svou.
„Já jsem Gustav.“
„Ty seš tady novej, co?“ povzdechl si Bill. Tohle hned mohl tušit. To mu ještě Martin nestihl všechno povyprávět. Určitě až se sejdou na druhé hodině, už bude buzerant i pro něj.
„No, novej :). Pocházím z Hamburku. Tedy původně, ale táta si teď našel práci tady, a tak jsme se sem celá rodinka přestěhovali. Vypadá to tady celkem dobře,“ rozhlídl se kolem na nové spolužáky a spolužačky. Všichni se na něj tak nějak divně křenili. Takovou tlupu falešných úsměvů ještě neviděl. Jenom Bill mu přišel tak nějak smutnej.
„Z Hamburku? Tom taky pochází z Hamburku,“ šťastně se usmál a až když spatřil Gustavův nechápavý výraz, pochopil. Gustav znal jedině jednoho Toma z Hamburku a to pochyboval, že by byl tenhle.
„No, myslel jsem mýho bratra,“ pousmál se a obrátil svůj pohled k tabuli. Gustav posmutněl. Tohle určitě není ten Tom, kterého on myslel. Tenhle Tom je totiž jedináček.
„Stejně mi to tady připadá pořád tak nějak divný,“ vzdychl si smutně Gustav a pozoroval, jak na Billa ukazuje jeden namachrovanej frajírek sprostá gesta. Samozřejmě, že to byl Martin. Kdo jiný? Jemu totiž to předsevzetí, že už mu nebude ubližovat, vydrželo tak půl dne. Víc ne.
„Mně to tady také tak připadá, už dost dlouho. Na to si zvykneš,“ špitl tiše Bill a dál už raději nemluvil nic. Chyběl mu totiž Tom. Zrovna teď jej potřeboval mít u sebe a cítit, že je tady alespoň někdo, kdo jej má rád. A proto hned jak zazvonilo, vytáhl Gustava ze třídy a utíkal k jejich stromu. Měli se tam po hodině sejít a chtěl je seznámit.
„Neboj, pojď,“ popohnal jej s úsměvem. Přeci jen byl Gustav trošku plachý a tak se možná trošičku obával nového setkání. Hned jak vyšli z budovy, Bill uviděl pod stromkem dredatou hlavu.
„Támhle,“ ukázal a vedl Gustava až k jejich stromku.
„Ahoj Tomíí,“ zapištěl a s úsměvem přiběhl až k bratrovi.
„Bille,“ zasmál se Tom a chtěl jej políbit, jenomže Bill na něj opatrně mrkl.
„Chci ti někoho představit,“ usmál se a ukázal na Gustava, který šel pomalým krokem za Billem. Tom zvědavě nakoukl, kohopak mu to jde Bill představit, až se mu náhle změnil výraz tváře na šťastný úsměv….
autor: B-kay
betaread: Janule
