Cesta do pekel 1. (1/3)

By Fatedangels (Elis, Cera, Meliss – www.fatedangel.blog.cz)

Vydejte se cestou, jenž nikdo z nás nechce znát…

Poznejte pravdu, z níž jedna prokletá duše musí se kát…

by Elis a Cera

Zmizel čas. Zmizel prostor. Ani tma, ani světlo. Jen prázdnota a zatracení. A on stál uprostřed toho všeho a vlastně ničeho. Sám. Jen se svou prokletou duší. Jak tíživá byla skutečnost, že se nic krásného nevrátí. A že nic krásného už taky nikdy nepřijde… Tady neexistovala budoucnost.

Díval se před sebe a nikam. Upíral pohled na šedý bod kdesi v prázdnotě. Vypadal, jako by byl samotným středem téhle nicoty. Jako by vše pohlcoval… A pak najednou zmizel… O to bylo děsivější, když se objevil znovu… a mnohem blíž. Už se nejednalo jen o pouhý bod, ale o nějakého tvora. Zamihotal se… a rozplynul. A pak tu byl zas… Tentokrát tak blízko, že chlapec rozpoznával obrys temné vysoké postavy. Tělo se zvlnilo jako při špatném televizním vysílání. Pak byl obraz pryč. Tentokrát se již neobjevil.

Mladíka zachvátila panika.

Otočil se. Jeho pohled se střetl s jiným. Chlapce se zmocnila nevýslovná hrůza. Až moc dobře věděl, komu patří ty děsivé zářivě žluté oči s úzkými štěrbinami. Ne, nebyl to člověk.

Byl to on. Byla to ta bytost, na kterou hoch již zapomněl. Ale teď se to všechno vrátilo. Vzpomínky na čin, který by nejraději vymazal ze svého života.

„Bille.“ Ozval se vtíravý šepot a nesl se ozvěnou někam do ztracena. Zněl všude kolem něj a prostupoval celým jeho tělem a spolu s ním jako by vyprchal všechen život.

Jen stál a díval se do těch zářivých očí, neschopen jakéhokoliv pohybu. Srdce mu zběsile tlouklo, dech nebezpečně zrychlil.

„Bille…“ zašeptal znovu…

Chlapec se s trhnutím probudil. Vyděšeně hleděl před sebe. Do očí plných obav. Do očí svého bratra, sklánějícího se nad jeho postelí.

„Co je ti?“ zeptal se starostlivě a položil mu dlaň na čelo. „Celý hoříš!“

Hoch se neměl k odpovědi. Hlasitě oddechoval.

„Bille, slyšíš mě?“ zatřásl s chlapcem.

Ten se na něj konečně podíval. Chvěl se po celém těle…

„Co-co tu děláš?“ vyjekl překvapeně.

„Ehm… no…“ díval se do očí stále čekajících na odpověď. „Já… slyšel jsem, jak sebou házíš,“ vysoukal konečně ze sebe.

„Až ve vedlejší místnosti? Přes zavřené dveře? Probudilo tě to ze spaní?“ Nadzvedl Bill tázavě obočí.

„No… Ony ty dveře… nebyly zavřený.“

Další nechápavý pohled.

„A já vlastně vůbec nespal… teda snažil jsem se usnout,“ vysvětlil Tom trochu rozpačitě. „Ehm… a co se ti vlastně stalo? Vypadals vyděšeně,“ snažil se to zamluvit.

Billova tvář zkameněla a jediné, co naznačovalo známky života, byly temně hnědé hloubky. Hloubky plné špatně skrývaného strachu. Chlapec díky svému bratrovi na chvíli zahnal vzpomínky na ošklivý sen. Sen? Byl to vůbec sen? Ten lesk v očích ho pronásledoval. Znal ho. Až moc dobře. Už ho neviděl skoro tři dlouhé roky… Tři roky… Jak ten čas utíká. Celou tu dobu si na něj ani nevzpomněl. Až teď. Má to nějaký důvod?

„Bille, co se děje?“ pohladil ho jemně po tváři Tom. „Zbledl jsi.“

„Já… nic. Co by se mělo dít? Nic se neděje… Nic,“ odpověděl hoch rychle. Vypadalo to však, jakoby spíše než své dvojče, uklidňoval sám sebe. Poslední slovo skoro zašeptal.

Aniž by čekal na odezvu, rychle vstal a nevšímaje si Tomova překvapeného nechápavého pohledu, vyběhl z pokoje. Chtěl utéct. Utéct těm zářivým očím. Největší chybě svého života. Přízraku minulosti…

Jen tak v triku a černých boxerkách se vyřítil ven do chladného rána. Byla tma. Zdálo se mu, jako by ho čím dál více obklopovala. Jako by se k němu slunce obracelo zády, tušíc, co provedl. Jak špatný je čin, který spáchal, nemyslíce na budoucí následky. Následky, které začal pociťovat. Právě teď.

Nohy ho nesly neznámo kam. Ovšem někde v hloubi duše přesně znal cíl své cesty. Místo, které si oblíbil již jako malý. Místo, kde se tak často ukrýval.

I přes všudypřítomnou temnotu utíkal bez zastavení, aniž by se bál, že se zraní o nějakou věc, která by mu mohla stát v cestě. Proběhl zahradou a zastavil se půl metru před brankou. Vztáhl ruku, téměř okamžitě nahmatal kliku, dostal se na druhou stranu a tiše za sebou zavřel. Nechtěl, aby ho někdo objevil.

Měsíční paprsky se odrážely od vodní hladiny a jeho odlesky působily jako stříbřité vlnky. Pohlédl na druhou stranu jezera. Rýsoval se tam obrys něčeho, co mu v těžkých chvílích skýtalo tu největší útěchu. Vrba. Skláněla se nad jezerem, jakoby chtěla už z dály chlapce obejmout. Smáčela své dlouhé husté vlasy ve vodě, šeptala vánku o svých tajemstvích, ale ty cizí si nechávala pro sebe.

Měl chuť přejít po hladině jezera až k ní. Přistoupil blíže ke břehu a smočil bosou nohu v klidné hladině. Voda byla příjemně chladná.

Vytáhl nohu z vody a podíval se, jak se na ní objevily drobné vlnky. Putovaly dál směrem k vrbě, ztrácely se, až úplně ustaly.

Vzhlédl tím směrem, pomalým krokem začal obcházet jezero. Za chvíli byl u ní, u své těšitelky z dětských let… Tehdy měl nesčetně útrap. Spolužáci se mu často smáli, nechápali ho… Tady vždycky nacházel onen mír, tady bylo to místo mu ze všech nejbližší…

Přistupoval ke kmeni stromu, prsty se letmo dotýkal drobných, lístky obsypaných větviček, nechal se jimi hladit po tvářích… pak došel k cíli své cesty. Prastaré dřevo stromu se kroutilo stářím. Přes všechen čas zůstávalo vždy hladké, jemné…

Přitiskl se ke kmeni a zahleděl se na jezero. Voda byla tak klidná. Spolu s vůní utěšovala chlapcovy myšlenky. Tolik by si přál někomu se svěřit, nějaké osobě, která by ho objala a on by se tak cítil v bezpečí něčí náruče…

Ale nemohl. Vysmál by se mu. Všichni. Lidé, ptáci, srpnový vánek doprovázející příchod podzimu. Ona však byla jiná. Nahrazovala mu matku, která ho „opustila“ ve chvíli, kdy poprvé ochutnali slávu. Jen jí se mohl vyzpovídat ze svých hříchů, jen jí mohl důvěřovat. Schovávala ho pod svými ochrannými křídly a chlácholila ho svým tichým šeptáním.

Sedl si do trávy těsně ke břehu jezera. Naslouchal těm slůvkům, poletujícím mu kolem uší. Větve se kolem něj rovnoměrně spouštěly a tvořily tak bezpečný úkryt. Jen sem tam prostupovaly těmi pramínky listí první sluneční paprsky.

„Nikdo to nepochopí…“ zašeptal chlapec. „Všichni jsou přesvědčeni, že jsem se sám vypracoval. Jsem lhář! Vlastně jsem nic nedokázal…“ rozplakal se. Zakryl si dlaněmi obličej.

Bylo toho na něj příliš… Ta tíha osudu. Nechal své pocity prorazit na povrch. Tady se nemusel stydět. Nebyl tu nikdo, kdo by se vysmíval jeho zoufalství.

Utápěl se žalem, až nakonec usnul.

* * *

Tom zůstal sedět na posteli. Jedna jeho polovina se chtěla ihned rozběhnout za bratrem, ale ta druhá si přála zůstat na místě, aby nemusel vzdorovat Billovým otázkám. Aby nemusel lhát. Lhát jemu a zároveň sám sobě. Předstírat bratrskou lásku, která už dávno pohasla. Změnila se totiž v něco silnějšího. A nejhorší na tom bylo, že ani pořádně nevěděl, kdy si to přesně uvědomil. Že není krásného dne, pokud nezahlédne úsměv svého dvojčete. Že pro něj nesvítí slunce, pokud zmizí jiskřičky v Billových očích. Že na zemi neexistuje žádná květina, která by vládla opojnější vůní, než on.

Kolikrát se to už snažil zvrátit? Kolikrát se snažil sám sebe zapřít? Nespočetněkrát… a marně. Ten cit byl silnější. S Billem už nemohl být málem ani v jedné místnosti. Bez přestání ho musel pozorovat a přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo mu odhrnout ten neposedný pramínek z tváře, jenž mu neustále padal do očí, jaké by to asi bylo, kdyby se ho odvážil políbit… Čím víc si něco takového přál, tím víc se na brášku díval a tím víc ho trápily chlapcovy přistihující pohledy.

Dnes v noci za ním šel. Nutně ho potřeboval vidět, aniž by se bál, že bude muset odpovídat na nějaké dotěrné dotazy. Toužil se alespoň letmo dotknout jeho tváře, prohrábnout mu husté černé vlasy…

Ovšem to vše se změnilo ve chvíli, kdy ho uviděl. Namísto obvyklého klidu z něj vyzařoval i přes to, že sebou neházel, strach, napětí, panika. Probudil ho a mlčky pak přihlížel tomu, jak jeho bratr utíká do temnoty. Vypadal tak… vyděšeně. Proč se mu nesvěřil? Proč mu nepověděl, co ho trápí? Co ho děsí? Vždyť si říkali vždycky všechno. Tak jak to, že mu Bill nemůže říct ani to, co tak hrozného se mu zdálo? Možná byl prostě jen rozrušený. Možná ho překvapilo právě to, že po probuzení zjistil, že ho celou dobu sledoval…

Chlapec stále setrvával v bratrově pokoji, plně zahloubán do svých myšlenek. Hodiny míjely. Oblohu zbarvily první rudé paprsky vycházejícího slunce a Bill se nevracel. Tom sešel dolů na snídani. Veselou náladu, která tu každý den panovala, nahradila ponurá, tklivá atmosféra.

Tomova mysl bloudila někde spolu s bráškou. Každý svůj počin vykonával skoro automaticky.

Posadil se za stůl a začal pomalu snídat. Ani si neuvědomoval, co jí. Oči měl upřené na prázdnou židli a nedotčeného prostřeného nádobí před sebou. Sem tam mu sice pohled sklouzl ke dveřím, jako by čekal, že jimi každou chvíli projde Bill… Zbytečně. Pohlédl tam při zapraskání dřeva či jakémkoli nepatrnému zvuku a vždy byl odměněn pouze dalším zklamáním.

Co když se mu něco stalo? Mohl se zranit… A navíc, vždyť mu musí být zima!

Už to nemohl vydržet. Vstal a vyběhl do svého pokoje pro mobil. Obvolal každého, na koho si vzpomněl. Gustava, Georga, Andyho… Ale po Billovi ani stopy. Nikdo o něm nic nevěděl.

Nad Magdenburgem se stahovala černá mračna a na chodník před domem dopadaly první chladivé kapky letního deště, jež se po pár minutách změnily v prudké provazy. A teprve v tu chvíli si uvědomil, kde by jeho bratr mohl být. Rychle sebral nějaké teplé oblečení, deštník a rozběhl se. Věděl přesně, kam má jít…

autor: Fatedangels
betaread: Janule