Nejdříve cítil chlad. Všude byla tma. Ani jediné světýlko. Bloudil a nevěděl, jestli vůbec existuje nějaký východ. A potom se rozhostilo teplo. Příjemné teplo, obklopující jej ze všech stran.
Pomalu otevřel oči. A znovu se střetl s tím pohledem. Prudce se posadil. Rozhlížel se kolem sebe, jako by nemohl uvěřit, kde to vůbec je. Vzduch byl vlhký, stejně jako tráva kolem. Podíval se na sebe. Zahřívala ho Tomova velká mikina.
Čekal otázky. Tisíce otázek nebo alespoň jednu. Avšak Tom mu jen přitiskl mikinu blíže k tělu a pomohl mu vstát ze studené země. Ochranitelsky ho přivinul k sobě a schoval ho pod deštník.
„Co tu děláš?“ zeptal se Bill s neskrývaným překvapením v hlase.
„Co já tu dělám? Co tu děláš ty? Víš jaký jsem měl strach, když ses najednou sebral a v pyžamu utekl někam pryč?“ Objal ho Tom ještě pevněji. „Co tě to proboha popadlo? Mohl ses nachladit.“
„Tome, prosím, neptej se mě na to…“ podíval se Bill na bratra svým pronikavým pohledem.
„Dobře, hlavně teď půjdeme co nejrychleji domů a já ti uvařím teplý čaj.“
Bill přikývl. Prošli tenkou stěnou úzkých větviček. Po jejichž listech stékaly v proudech malé kapičky až na zem, která plakala. Plakala nad budoucí ztrátou anděla…
Billovi začala být pořádná zima. Už jej nechránily větvičky vrby. Přistoupil blíže ke středu deštníku. Rukou se chytil jeho rukojeti až se dotkl Tomovy dlaně. Ten se nepatrně zachvěl. Zůstalo skryto, zda to černovlasý chlapec postřehl.
Mezi hochy zavládlo ticho. Vítr hrál na své ledové píšťaly tklivé tóny umíráčku za zatracené, doprovázen bubnováním kapek na šedivý chodník, opatrným našlapováním bosých chodidel a rychlým tlukotem srdce mladšího ze sourozenců Kaulitzových.
Blížili se k domu. Bill už dokázal zřetelně rozpoznat každou květinu sklánějící se pod náporem deště, ale i malý pruh světla, procházející tenkou štěrbinou na schody za domem zpoza pootevřených dveří.
„Bille, prosím, řekni mi, co se ti stalo…“ otočil se Tom ke svému dvojčeti a pohlédl mu do mrazivých hnědých očí, nevypovídajících jakoukoli známku života. Potřeboval znát odpověď.
„Slíbil jsi mi, že se na to nebudeš ptát.“ Zašeptal Bill hlasem, jež snad ani nebyl jeho.
„Já jen…“ Chtěl se ohradit Tom, ale bráška mu skočil do řeči: „Slíbil jsi to, Tome! Slíbil!“ vykřikl Bill a rozběhl se směrem k domu, nehledě na slzy v očích, přes které neviděl na cestu, ani na déšť, jež ho šlehal do tváře.
Slyšel Tomovo volání, ale nebral ho na vědomí. Otevřel branku, rozrazil vchodové dveře, vyběhl schody a uprchl do svého pokoje. Chtěl se skrýt. Skrýt před světem…
Zamkl za sebou. Zády se opřel o chladivé dřevo, přivřel oči a sjel pomalu na podlahu. Tom stál na chodbě. Jeho bratr plakal a on mu nemohl pomoci. Nevěděl jak. Nechtěl ho k sobě pustit. Klekl si a jednu ruku položil na místo, kde si myslel, že se za ebenovým dřevem nachází jeho bráška.
„Bille…“ zašeptal, avšak odpovědí mu byly ještě bolestnější vzlyky než předtím. „Bille… já… omlouvám se. Jen se o tebe bojím.“ Pláč zpoza dveří ještě zesílil. „To… to pláčeš kvůli mě?“ zeptal se, ale nevěděl, jestli chce sám znát pravdu.
„Ne.“ Dostalo se mu jednoduché odpovědi.
„Tak proč?“
„Odejdi, Tome, prosím, běž pryč. Chci být sám…“
„Bi…“
„No tak jdi už přece!“ zasténal Bill a doufal, že chlapec jeho prosby konečně vyslyší.
Tom vstal ze země. Nemělo to cenu. Alespoň ne teď. Rozhodl se raději uvařit teplý čaj a své dvojče nechal napospas zoufalství. Jakmile Bill zaslechl vzdalující se kroky, postavil se a jelikož se třásl zimou, shodil ze sebe mokré oblečení, osprchoval se a hodil na sebe něco suchého.
Zase tu panovalo to ticho, rušené jen dopadáním kapek deště na okenní parapet a rytmickým tikáním hodin na nočním stolku. Červeně svítící číslice na display se změnily. Ze vzdálené kostelní věže se šířil zvuk zvonu, odbíjející jednu hodinu odpolední. Na okamžik se od budíku odvrátil směrem k zrcadlu a začal si rozčesávat mokré vlasy. Ten jednotvárný tikot mu pulsoval ve spáncích. Dohánělo ho to k šílenství.
Tik… tak… tik… tak…
Stále dokola. Přestal vnímat cokoli jiného. Ten zvuk ho pronásledoval. Natahoval své dlouhé vyzáblé prsty a obmotával mu kolem krku smyčku. Škrtil ho.
Pozoroval čísla. Když už se to nedalo vydržet, přiskočil a vytrhl budík ze zásuvky. To nekonečné pulzování světel ustalo a display zčernal.
Lehl si na postel a zavřel oči. Po tváři mu stekla slza. Svým zoufalým činem se pokusil oklamat sám sebe. Byť jen na tisícinu sekundy, avšak marně. Čas se totiž nedá oklamat, nedá se zastavit…
* * *
Tom pomalu vystoupal nahoru do patra. V rukou svíral tác se dvěma horkými šálky. Položil je opatrně na malý stolek u stěny a zaklepal.
„Nech mě být! Už jsem ti říkal, že chci být sám!“ zakřičel Bill.
„Já vím. Přišel jsem si jenom pro mikinu. Máš ji totiž pořád u sebe, pokud o tom nevíš.“ Vysvětlil mu hoch z chodby a modlil se, aby jeho plán vyšel.
Nemusel čekat dlouho. Dveře se otevřely a do obličeje mu vletělo jeho oblečení. Nějak se tím však nezaobíral, jelikož nechtěl propásnout svou šanci. Ještě před tím, než se jeho mladší sourozenec stihl znovu zamknout, strčil mezi dveře a futra nohu, takže nešly dovřít. Netrvalo ani minutu a vsoukal se dovnitř. Bill už vzdal jakýkoli odpor a sesunul se zpátky na postel.
„Promiň, opravdu, já vím, že jsem se neměl ptát. Jsem blbec, magor…“ začal se omlouvat Tom.
„Ne, to já bych se měl omluvit. Zachoval bych se na tvém místě stejně, promiň… Neuvědomoval jsem si pořádně, co dělám, natožpak říkám. Potřeboval jsem pryč, od všeho a ode všech. Utéct. Do bezpečí.“ Poslední slovo už černovlasý chlapec téměř zašeptal.
Starší z dvojčat potlačilo nutkání se zeptat, před čímže se to snažil jeho bratr schovat a posadil se vedle něj na postel. Bill se mu schoulil do náruče, přitiskl se k němu a objal ho okolo krku tak pevně, jako by se bál, že odejde a už se nevrátí.
„Se mnou jsi v bezpečí.“ Chlácholil hoch Billa a opatrně s ním pohupoval.
„Jsem hrozně rád, že tě mám, Tome.“
„To já taky.“ Usmál se Tom a opatrně mu zastrčil za ucho ten jeden neposedný černý pramen. „Lásko…“ dodal v duchu.
Pohled mu sklouznul na hodiny na Billově nočním stolku. Chtěl se ujistit, že mají dostatek času – Ve čtyři hodiny jim totiž David naplánoval zkoušku ve studiu – nefungovaly. A přitom si byl stoprocentně jist, že v noci byly v pořádku.
Bill, který zjistil, kam se Tom dívá, nic nedomýšlejíc, vyjekl první věc, jež ho napadla: „Došly mi baterky.“ A dodal: „Nepůjdeme se najíst? Mám děsnej hlad.“
„Vždyť ty jsi vlastně nic nejedl.“ Uvědomil si hoch a po vzoru černovlasého chlapce vstal a zamířil za ním ke dveřím.
Bill scházel schody, když se Tom zrovna otáčel pro tác s již studeným čajem. Očima při tom přeletěl po pokoji. Pohled se mu opět zastavil na budíku, od něhož vedl vytržený drát až k zásuvce.
Proč Bill mluvil o baterkách? Vrátil se do místnosti a hodiny opět zapojil.
Dole v kuchyni Bill mezitím začal vařit špagety. Tom ho chvíli sledoval a celou jeho mysl zaplňovala jediná otázka: „Proč mu jeho bráška lhal?“
* * *
Zpoza temných mraků konečně vysvitlo slunce. Dlouhé štíhlé větve stromů se pohupovaly v lehkém vánku a poskytovaly přístřeší několika lavičkám v parku, na kterých se po dešti už usídlily první zamilované páry, první maminky s dětmi a první stařečkové se psy.
Bill kráčel vedle bratra a snažil se nevnímat jeho nenápadné pohledy, jež ho pronásledovaly od chvíle, kdy odešli z pokoje. Doufal, že jakmile vyjdou ven, Toma zaujme nějaká blondýnka, nebo brunetka, a svého dvojčete si přestane všímat. Avšak opak byl pravdou. Aniž by si to chlapec s kšiltovkou uvědomoval, jeho pohledy se stávaly čím dál nápadnější. Bill ho častokrát přistihl a o to víc mu vadilo, že se vždy odvrátil…
Procházeli parkem, míjeli prastaré stromy, ale ani jeden si jich nevšímal. Bill se bezduše posadil na prázdnou lavičku a podíval se na jezírko před sebou. Tom se ho už nesnažil pochopit. Dosedl vedle něj a očima hypnotizoval hladinu. Vzpomínal. Vzpomínal, jak se tu honili, po cestě ze školy na sebe cákali, smáli se… Ty dětinské hry, bratrův úsměv… tolik mu to chybělo.
Bill vstal a došel až ke kraji vody. Uviděl svůj odraz. Jak se od té doby změnil… Všechno mohlo být jinak, kdyby…
Někdo mu položil ruku na rameno. Nemusel se ohlížet, aby věděl, že je to Tom. Jeho bráška, který tu byl pro něj vždy, když potřeboval. Stejně jako Bill. Kéž by to tak zůstalo.
Chlapec se otočil a zadíval se do bratrových čokoládových očí, tak podobných těm jeho. Trápil se kvůli němu. Billa z toho píchalo u srdce. Nechtěl Tomovi dělat starosti. Věděl, že je bráškovi líto, že se mu nesvěřil. A přesto tu teď dokázal stát a lehce, povzbudivě se na něj usmívat, i když mu do smíchu určitě nebylo. Bill se taky pousmál. Na malinkatou chvíli se jeho oči zase nepatrně rozzářily. Ale jen kvůli bráškovi.
„Pojď, půjdeme na tu zkoušku.“ Připomněl Bill Tomovi. Ten přikývl.
Oba se zase rozešli ke zkušebně.
autor: Fatedangels
betaread: Janule
