Cesta do pekel 1. (3/3)

„Jste tu nějak brzo.“ Podivil se David, když vešli do místnosti. Chlapci nijak nezareagovali. Jen se posadili na židle a hleděli z okna. Manažer zakroutil hlavou a vrátil se opět k papírům, které se mu povalovaly na stole a čekaly, až si je konečně přečte a vyřídí.

Bill stočil pohled na místnost, kde se nacházeli. Na černý gauč, kde se usídlil David a udělal si tam menší kancelář, přes červenou kuchyň až k bráškovi po jeho boku.

Proč? Proč to vlastně udělal? Pro střípek slávy? Pro ty stovky fanynek? Pro svou tvář na titulních stranách časopisů? Chtěl zpívat pro lidi. Pro tisíce natažených rukou pod pódiem. Chtěl si splnit svůj sen. Ale to mohl i jinak. Stačilo, kdyby jen věřil ve své vlastní schopnosti. Kdyby věřil sám v sebe…

Prsty vyhledal bratrovu horkou dlaň a jemně ji stiskl. Ani pořádně nevěděl, proč to udělal. Nejspíš chtěl mít alespoň na okamžik pocit, že ho jeho starší bráška ochrání, že společně všechno zvládnou. Tak jak si to říkávali, když byli malí kluci.

Tom se vyděšeně podíval na bratrovu ruku, ale potom se sám pro sebe usmál. Vzplála v něm jiskřička štěstí, jiskřička naděje. Naděje, že by mu jeho bráška mohl opětovat své city.

Dokázali by tak sedět celé hodiny, jen aby cítili blízkost toho druhého. Ale přerušil je příchod jejich dvou kamarádů. Gustav s Georgem se přihnali jako velká voda a ihned s se začali Davidovi omlouvat, proč dorazili o pět minut později. Nakonec to skončilo tak, že Gustav vysvětloval jejich zpoždění tím, že mu dnes o něco déle trvalo Georga probudit.

Tom vyprskl smíchy. Čekal, že tomu bráška nasadí korunu nějakým vtipným komentářem, ale nestalo se tak. Bill jen nepřítomně sledoval Davida, jak plísní kluky a vypadal duchem nepřítomně. Přemýšlel. Přemýšlel o čase. O tom, jak lidem vadí každá ztracená minuta, ovšem přitom si nevšimnou, že promarní celé hodiny…

„Tak co, hoši, jdeme na to? Ve středu máte koncert, tak si to zopakujem, ať je to bez chybičky.“ Mrkl David a postavil se. „A abych nezapomněl, ve čtvrtek se připravte na interview, ok?“

Chlapci přikývli a posadili se každý na své místo.

„Gustave, minule jsi říkal, že si potřebuješ v An deiner Seite potrénovat rytmus. Tak do toho.“

Tom začal zlehka hrát na kytaru. Bill se přidal…

Přišel refrén. Zazněla i Georgova kytara, avšak z Billa vyšla jen tři slova.

„Ich bin da…“ Poslední slovo zaniklo. Chlapec ztichl a sklopil hlavu. Kytary utichly.

„Bille, co je?“ zamračil se David. „Zapomněl jsi snad text, nebo ses doma nerozezpíval?“

Bill zavrtěl hlavou, nebylo mu vidět do tváře. Oči měl zavřené. Jen Tom si všiml slzy, jež bráškovi stékala po líci.

„Bille? Tak můžeme?“ otázal se David. „Gustav ještě ani neudeřil do bubnů.“

„Jo. Jasně že můžem.“ Snažil se vypadat co nejvíc v pohodě, i když se tak ani v nejmenším necítil.

„Tak dobře.“ Kývl David. „Tři, čtyři…“

Tom zpustil, následně Bill. Každé slovo, které se mísilo s melodií kytary, mu znělo v uších tak ostře…

Zase byl na řadě refrén. Tentokrát ze sebe Bill nevydal ani hlásku. Tom se na něj podíval a začal zpívat místo něj, čekajíc, jestli se bráška nepřidá. Gustav s Georgem zůstali zkoprněle hledět, David se chytil za hlavu. Tom nepřestával…

„Ich bin da…“

Bill ta slova jen tiše šeptal. Pozoroval brášku. Poslouchal slova refrénu, která Tom zpíval. Která zpíval jemu.

„Hele, kluci, dost.“ Povzdechl si David směrem k dvojčatům.

Tom sklopil pohled. Nechtěl se dívat na další slzu, stékající po Billově tváři. Trhalo mu to srdce.

„Bille, co je to s tebou?“ zeptal se manažer, když se černovlasý chlapec otočil ke všem zády.

„Je jen unavenej.“ Vysvětlil Tom. „Myslím, že potřebuje pauzu. Já to teď za něj odzpívám, ať si to můžou kluci zkusit.“

„Ale…“ David se snažil něco namítnout, Tom ho však přerušil: „Neboj se, Bill to zvládne. Nepotřebuje ani zkoušku…“ přesvědčoval.

„No tak dobře.“ Souhlasil David. „A Bille, ty bys měl jít domů a pořádně se prospat.“

Chlapec se otočil na ostatní.

„N-ne. Já… myslím, že počkám venku na Toma.“ Řekl spěšně a vyběhl ze dveří.

Všechny v místnosti tížila stejná otázka:

* * *

Seděl na lavičce před budovou se zkušebnou. Pohupoval nohama a oči nespouštěl z tkaniček od bot. Připadal si jako zrádce. Podrazil Davida, podrazil kluky, podrazil svého brášku…

Zadíval se nahoru na oblohu. Byla šedivá, jako by se opět schylovalo k dešti. Věděl, že tu bude sedět ještě dlouho, ale nechtěl se vracet domů. Sám.

První kapka dopadla na jeho tvář. Nevadilo mu to. Chtěl, aby déšť odplavil všechny myšlenky na dnešní noc, i když moc dobře věděl, že se tak nestane.

Čas ubíhal. Vteřina po vteřině, minuta po minutě…

* * *

Uplynulo něco málo přes hodinu. Tom se málem ani nerozloučil, vyřítil se ze zkušebny jako blesk a spěchal ven. Jeho obava se vyplnila. Bill tam seděl promočený na kost, nebrajíce zřetel na silnější a silnější intenzitu kapek. Spal.

Tom k němu přistoupil.

„Billí, bráško…“ zašeptal a jemně s ním zatřásl.

Chlapec otevřel oči a zadíval se na Toma.

„Pojď. Půjdeme domů.“ Šeptnul Tom a pomohl chvějícímu se Billovi vstát.

Hoch jako by nevnímal. V očích měl nepřítomný výraz. Kdyby jej Tom včas nezastavil, nejspíš by se posadil na mokrou zem.

„Bille, poslouchej mě. Musíme domů, ano?“ zahleděl se mu do očí.

„Proč?“ řekl tiše Bill.

„Cože?“ Tom nechápal.

„Neměl jsem to dělat…“ dál mluvil z cesty.

„Tak jo… Teď hezky půjdeme zpátky a já ti udělám večeři, hm?“ navrhl Tom.

„Chtěl bych kakao.“ Podíval se Bill prosebně na brášku.

Ten nadzvedl obočí, ale pak přitakal: „Dobře. Udělám ti kakao, ale už pojď.“ Objal Billa kolem ramene a vydal se směrem k domovu.

* * *

Bill se usmíval. Konečně. Konečně po dlouhé době se na jeho tváři usídlil úsměv. Přemluvil Toma, aby se spolu dívali celou noc na televizi na jejich nejoblíbenější filmy.

Bill popíjel kakao a hypnotizoval obrazovku, stejně tak jako Tom, starostlivě pohlížejíc na svého brášku. Byl zmatený. Nejdříve je jeho dvojče na pokraji zhroucení a teď tu sedí v naprosté pohodě. Aspoň to tak vypadalo…

Bill se usilovně soustředil na film, ovšem před sebou ho neviděl. Snažil se tvářit šťastně. Kvůli Tomovi. Vždyť on se o něj tak hezky stará… Ještě že tu měl to kakao, aby nemusel mluvit a případně se vyhnul dalšímu přívalu otázek. Teď mu jen stačilo, že tu seděl se svým bráškou a všechno se zase zdálo být v pořádku.

autor: Fatedangels
betaread: Janule