Der Montag
Zkusit zapomenout na včerejší dění,
rozeznat realitu od pouhého snění…
Stačilo věřit, stačilo chtít.
On však všechno nechal si vzít…
By Elis a Cera
Chlapcovy dlouhé černé vlasy se zachvěly jakoby v jemném poryvu letního vánku. Už nespal. Nechtěl však vykouknout zpod klenby víček a dobrovolně tak zatratit ten příjemný pocit, co se mu rozléval po těle. Chtěl si uždibnout i ty poslední kousíčky, aniž by se musel s někým dělit. Jenom pro sebe. Jemně se pousmál a zabořil hlavu ještě hlouběji do polštáře. Jeho vůně mu byla povědomá… jemně nahořklá, podmanivá a zároveň uklidňující…
Pomalu otevřel oči. Rozmazané obrazy se pozvolna rozjasňovaly a on dokázal rozeznat jednotlivý nábytek.
Zapomněli jsme vypnou televizi. Pomyslel si a chtěl se natáhnout pro ovladač, aby ji vypnul, když si uvědomil, kde vlastně je. To, co celou dobu považoval za polštář, byla Tomova mikina – ještě přesněji – Tomovo rameno.
Opatrně se od něj odtáhl. Nechtěl ho probudit a smazat ten spokojený výraz a lehký úšklebek, co se mu usadil na tváři. Ovšem čím déle se na bratra díval, tím víc se začal rozpomínat na včerejší den. Pocit, co ho doposud obklopoval, mu v jedné setině sekundy zamrzl v žilách a rozpadl se na drobné ledové střípky. Léčivá bezesná noc pozbyla účinku. Všechno se vrátilo. Strach a obavy z budoucnosti, svírající mu srdce. V hlavě se mu znovu rozezněl vtíravý hlas a našeptával mu všechny jeho vyslyšené prosby, výměnou za jeden jediný slib. Slib, před kterým nelze uniknout, nedá se obejít a ani se nedá vzíti zpět.
Uplynulo tak málo času. Tak málo… a přitom tak moc. Pro něj…
Natolik se nechal pohltit svým snem, že zapomněl na všechno ostatní. Mělo to svůj smysl – něco tu zanechat. Říkat své názory, vplétat je do jednotlivých řádků svých textů a podat je lidem tak, aby je upoutaly a navždy si je uchovali ve svém nitru. Ovšem tím, že se soustředil pouze na svůj cíl, ztratil zájem o okolní svět. O krásy, které život nabízel. Namísto toho, aby si užíval normálního života téměř osmnáctiletého kluka, pózoval fotografům a zpíval v přeplněných halách vlastní písničky, jež přes hluk fanynek skoro ani sám neslyšel. Ale taková je cena za slávu. Je však jediná? Ne, pro něj určitě ne…
Najednou se v něm zvedla vlna odporu. Odporu proti předem určenému osudu, který se nedá nikterak změnit. Jenže ať přemýšlel sebevíc, nedokázal přijít na nic, co by to dokázalo zvrátit. Nastoupil do vlaku, který se už nedá zastavit. Přistoupil na hru, u níž si až příliš pozdě uvědomil, že se neřídí podle jeho pravidel.
Takhle to nemělo skončit. Měl z toho vycouvat, dokud to šlo. Dokud měl ještě na výběr. Teď už to nejde. Je příliš pozdě…
Ne, takhle to neskončí. Ještě není všem dnům konec. Ještě má možnost něco vykonat. Splnit si nejbláznivější přání a konečně si naplno užívat života tak, jak bude sám chtít…
„Tomí… Vstávej.“ Zašeptal Bill svému bráškovi tiše do ouška, aby bylo jeho probuzení co nejpříjemnější.
Ten se však jen více pousmál a spal dál.
„No tak, Tomí…“ přidal Bill na hlasitosti.
Bráška s námahou otevřel jedno oko, pak i to druhé a překvapeně se na Billa zadíval.
„Copak se děje?“ posadil se.
„Nic… Jen… Tomí, že zajdeme do Mekáče?“ Zamrkal prosebně.
„Cože?“ Tom si protřel oči, aby se ujistil, že už je opravdu vzhůru. „Do Mekáče?“
„No…“ přitakal Bill a rozzářil se jako sluníčko. „Už jsem tak strašně dlouho neměl Happy meal…“ Protáhl obličej.
„Počkej… To myslíš vážně, nebo si ze mě děláš srandu?“ ujišťoval se Tom.
„Srandu? Z tebe? To by mě ani ve snu nenapadlo.“ Zatvářil se černovlasý chlapec naprosto vážně.
„Takže?“ nadzvedl Tom jedno obočí.
„Takže se oblíkej a vyrážíme.“ Usmál se Bill a rozběhl se radostně do pokoje, aby se nachystal.
„Tak k McDonaldovi?“ opakoval si Tom v duchu. Zavrtěl hlavou, povzdechl si a vstal.
* * *
Tom vyšel před dům. Na obloze nebylo ani stopy po černých mracích, jež by připomínaly včerejší déšť. Slunce si vesele plulo po azurovém nebi a sledovalo školáky, kteří si užívali poslední srpnový týden věnováním se všem svým koníčkům, než znovu zasednou do školních lavic.
Za ním se otevřely dveře. Otočil se. Už chtěl své dvojče pokárat, že mu to zas tak dlouho trvalo, namísto toho však zůstal stát s otevřenou pusou. Ve dveřích stál – Byl to vůbec jeho bráška – zbrusu nový Bill. Tom si v záchvatu paniky pomyslel: Ach Bože! Hippies se vrátili…
Na sobě měl červené volné plátěné kraťasy s bílými květy, bílé tričko s krátkými rukávy a stejným červeným vzorem na hrudi. Své gothické prsteny a náramky vyměnil za dřevěný bílo hnědý náhrdelník a náramek, který si kdysi přivezl jako upomínku z dovolené. Půlku obličeje mu zakrývaly velké muší brýle s temně hnědými skly a jediné, co na něm bylo původního, byly jeho rozcuchané vlasy, trčící do všech stran.
„Bille, to snad nemyslíš vážně?“ vyděsil se Tom.
„A co?“ podivil se černovlasý chlapec.
„No… Tohle. Vždyť se podívej, co máš na sobě!“ ukázal Tom na bráškův ohoz.
Bill sjel pohledem až na své sandále a pak se dotčeně zeptal: „Tobě se to nelíbí?“
„Panebože, Bille, vzpamatuj se! Takhle s tebou rozhodně nejdu. Vždyť seš oblečenej jak… Co tě to sakra napadlo? Tak jo. Prostě budu dělat, že tě neznám…“ vyšiloval Tom a snažil se sám sebe uklidnit, což mu ale opravdu nešlo.
„Proč seš na mě tak zlej? Copak ty se za mě stydíš?“ zaleskly se Billovy oči. „To nemůžu jít jednou do města jako normální kluk?“ První slza se prodrala ven. Copak si ho všichni zaškatulkovali natolik, že pokud jednou vybočí ze svého stylu, berou to od něj jako přetvářku? I když právě opak byl pravdou… Ale co Tom? Ten ho přece znal takového, jaký doopravdy byl. Ale přesto se teď choval jako jeden z těch lidí, kteří o něm nic nevědí. Protože i on se stal takovým, jakým chtěli aby byl, a přitom zapomněl na to, jaký je ve skutečnosti.
„Ale Billí…“ povzdechl si Tom. Už vážně nevěděl, co má dělat.
Jestli to takhle půjde dál, bude muset s Billem k doktorovi.Ne! Hnusná myšlenka.To se spraví. Je jen trošku psychicky vyčerpaný. Za den nebo dva to bude v pohodě…
„To víš, že se za tebe nestydím. Seš v tom… roztomilej…“ snažil se znít povzbudivě.
„Lžeš.“ Zakňučel Bill ublíženě.
„Ale to víš, že nelžu. Jen jsi mě… překvapil. Nevěděl jsem, že máš ve skříni taky něco jinýho, než černý a bílý trička a džíny…“ omlouval se Tom…
„A to mě mělo uklidnit?“ otázal se černovlasý chlapec.
„Cože? To byla dobrá otázka…“ rozesmál se Tom. „Pojď… radši už jdem…“
Bill se pousmál a vydal se za svým bráškou, který zmateně kroutil hlavou, ve tváři pobavený výraz.
Vyrazili směrem k parku. Bill neustále něco komentoval. Ať už se jednalo o hrající si děti, muže stojícího u auta nebo dvě ženy štěbetající si u obchodu. Jakoby se vrátili o několik let zpátky a znovu si bezstarostně užívali společně strávené volno. Černovlasý chlapec přetékal vtipem a smíchem. Takového ho Tom už dlouho neviděl… Byl šťastný, na všechny okolo milý, ale nejedná se jenom o faleš? Není to pouhá iluze, kterou pro něj Bill sehrál, aby si nedělal starosti? Moc dobře si totiž ještě vzpomínal, jak se mu včera choulil v náručí a polykal potlačované slzy. Jak ho našel promočeného v dešti nepřítomně pozorujíc krajinu před sebou…
Tyto vtíravé myšlenky však zahnal nadobro ve chvíli, kdy vstoupili do parku. To spíš začal vážně uvažovat o tom, jestli si jeho bráška nezapálil pořádnýho jointa…
Stačilo chvilkové zamyšlení a Bill se mu totiž ztratil z dohledu.
„Že mě nenajdeš?“ ozvalo se za jeho zády. Bleskurychle se otočil, po Billovi však ani stopy.
„Billí, co to zase provádíš? Přece si tu nebudem hrát na schovku.“ Pronesl Tom otráveně. Odpovědí mu bylo jen mlčení. „No tak Bille. Vždyť jsme měli jít na ten Happy meal.“ Nadhodil a čekal. Nic. „Už mám vážně hlad.“ Postěžoval si. „Tak vylez a půjdem…“
„Až mě najdeš.“ Zazněla výzva.
Chudák Tom neměl na výběr. Mohl jít sám a doufat, že Bill vyleze ze svého úkrytu a připojí se k němu. Ovšem bylo tu riziko, že se zase urazí a nebo opravdu psychicky zhroutí. Musel zvolit druhou variantu, podobající se nějakému bojovému úkolu – najít brášku.
Nakoukl za okrasný keřík, za druhý okrasný keřík, dokonce i za třetí okrasný keřík. Své dvojče však nikde nenašel. Už ho to vážně štvalo.
„Tak jo, Billí, chceš si hrát? Tak si teda budeme hrát.“ Zašklebil se Tom a vyrazil k prvnímu listnatému stromu. Zpoza něj vykukovalo totiž cosi červeného. Chlapec to tipoval na Billovi kraťasy.
Super. Asi sem se taky definitivně zbláznil. Hraju si tu s bráškou, co vypadá jak hipík, na schovku. Jo… Proč ne? To se nestává každej den…
„Mám tě.“ Skočil na Billa a povalil ho na zem. Ten se chudák lekl a teď na něj hleděl jak na nějaké zjevení. „Copak?“ usmál se sladce Tom a začal brášku lechtat.
„Tome, přestaň.“ Zaprosil Bill, svíjející se smíchy. Bezmocně ležel na zemi a nad sebou měl Toma.
„Proč bych měl přestávat?“ podivil se naoko chlapec. „Jen si hraju.“
„Prosím, Tomi…“ Zkusil to znova Bill a snažil se bráškovi vyškubnout.
„Ale Billí… tobě se to nelíbí?“ škádlil Tom.
„Ne.“ Zavrtěl hlavou.
„To je zvláštní… Já myslel, že když jste mě takhle lechtaly s Andym, tak se ti to líbilo…“ uculoval se hoch a neustával v nemilosrdném „mučení“ svého brášky.
„Nedělej si ze mě srandu. No tak Tome… máme jít k Mcovi.“ Udělal Bill psí očka.
„Jo? Ale netváříš se, že by ti to vadilo. Vypadáš, jako by ses snad smál.“ Popichoval stále Tom.
„Prosím…“ zaúpěl znovu Bill.
„Copak prosíš?“
„Přestaň… nebo to nevydržím a počůrám se.“ Zčervenal Bill.
Tom se slitoval a nechal brášku, aby jeho útok rozdýchal.
„To… to byl… podraz…“ zamračil se Bill a zhluboka oddechoval.
„Jo to byl…“ přitakal klidně Tom, sedící vedle svého udýchaného dvojčete.
Za chvíli to už ovšem byl on, kdo se pro změnu svíjel smíchy pod svým bráškou.
„To ses rychle vzpamatoval.“ Pronesl Tom nahoru směrem k Billovi. Ten se jen ošklivě zašklebil.
Jen počkej, Tome…
„Tak přestaň přece.“ Řekl udýchaně Tom.
„Nevím, proč bych měl…“ zamyslel se Bill.
„Billí… co kdybychom toho už vážně nechali?“ Tom se snažil odvést pozornost, aby mohl ze sebe svého brášku setřást. Ten si toho však všiml a začal Toma ještě víc lechtat.
„To záleží na tobě…“ pousmál se.
„Fajn… Tak už toho konečně nech…“ Tom myslel, že za chvíli zešílí. Nemohl nic dělat, jenomže co hůře, víc než po celém těle ho nepříjemně lechtalo v podbřišku. Bill měl nad ním teď absolutní moc a to se mu nějak nelíbilo. Hlavně pro to, že jeho láska k němu byla víc, než jen bratrská…
„Kdepak… musíš říct kouzelné slůvko.“ Zamrkal Bill. Hotový ďáblík v podobě anděla. A kdo ví?
Tom měl svou hlavu a hlavně hrdost. Přece se nedá přemoct svým mladším bráškou…
„To určitě, ty skrčku,“ prohlásil vzdorovitě.
„Tak skrčku, jo? Jak chceš…“ Billa to označení natolik pobouřilo, že se v něm hnula nějaká skrytá síla a zhatil tak všechny bráškovy pokusy o vyproštění se z jeho sevření.
„Tak jo… promiň… omlouvám se…“ Tom se začínal vzdávat.
„A to slůvko?“ triumfoval Bill.
„Prosím…“
„Cože?“ dělal Bill hluchého.
V Tomovi vřela krev, nicméně mu nezbývalo nic jiného, než uposlechnout brášku. Pokud si ovšem nechtěl měnit kalhoty. „Tak jo… prosím…“ vysoukal ze sebe a Bill konečně přestal.
„Paličáku.“ Uculil se, stoupnul si a šouravým krokem se vydal směrem, kde měli posnídat, přesněji řečeno poobědvat. S uspokojením zjistil, že Tom se loudá za ním a mumlá si všelijaké nadávky.
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
