Autobus zastavil na malé opuštěné zastávce. Vystoupili pouze dva jediní chlapci, dvojčata. Dezorientovaně se kolem sebe rozhlížela.
„Bille, seš si jistej, že jsme tady správně?“ otočil se nejistě Tom na svého bratra.
„Chceš opravdu znát odpověď?“ znejistil chlapec.
„Ehm… Tak snad radši ani ne.“
„Hele, člověk!“ vykřikl radostně Bill.
„To vidím taky, že to není tučňák.“ Protočil Tom panenky.
„Co ty máš furt s těma tučňákama? Radši se ho zeptáme na cestu.“
„Koho? Toho tučňáka?“ otevřel Tom „překvapeně“ pusu.
„Nedělej si srandu. Radši pojď než nám zdrhne.“
„No jo porád…“ povzdychl si Tom a vydal se za bratrem, který už rázným krokem mířil k neznámému turistovi.
„Promiňte, nevíte jak se dostaneme na zříceninu?“ zeptal se ho Bill.
„Ja něpanimaju.“ Zatvářil se muž omluvně.
„Tak to máme problém.“ Zamračil se Tom. „To byl, bráško, opravdu geniální nápad, zeptat se na cestu ruskýho turisty, co ani neumí německy.“
„Teda dovol… jak jsem mohl vědět, že to je Rus? A navíc, třeba umí anglicky.“ Ohradil se Bill a s úsměvem se otočil na stále čekajícího turistu. „Do you speak English?“
„Ja něpanimaju.“ Zopakoval muž svůj předchozí výstup.
„Sakra. Co to mele?“ skousl si Tom spodní ret.
„Vím já? Rusky teda neumím.“ Pokrčil Bill rameny, ještě jednou se na chlapíka usmál a pobídl Toma, aby šli dál. Třeba na něco narazí…
„Jů! Cedule!“ zajásal Bill po asi dvou kilometrech chůze po asfaltové cestě.
„No sláva.“ Vydechl trochu otráveně Tom. „Cha! Víš, Billí, že bych tě někdy nejradši vlastnoručně uškrtil?“
„Proč?“ zeptal se překvapeně Bill.
„Protože jdeme totálně špatnym směrem, ty inteligente…“ natočil Tom brášku čelem k tabuli a prstem ukázal na šipku, u které byl nápis Drachenberg.
„Aj,“ zatvářil se černovlasý chlapec provinile.
„Nějakej další nápad?“ otázal se Tom se založenýma rukama.
„No to je přece jasný. Vrátíme se a půjdeme na druhou stranu.“ Zamrkal Bill.
„Nepovídej.“ Zavrtěl Tom hlavou a rozešel se tam, kam ukazovala šipka. A doufal, že tentokrát už na místo, kam měli celou dobu namířeno.
Po asi hodině chůze konečně uviděli cíl své cesty. Před nimi se na vrcholu kopce tyčila zřícenina starého hradu a čím víc se k ní blížili, tím hlouběji je vtahovala do své bohaté historie. Bill se neubránil myšlenkám na statečné rytíře, kteří tu kdysi projížděli na koních po prašné cestě, aby bojovali za krále, čest a srdce krásných dam. Minulost ho celého obklopovala a dovolovala mu pohlédnout do jejích zákoutí. Našeptávala mu všechny své příběhy a nutila ho zabloudit do světa fantazie. Z každého stromu, kamene, které i přes své stáří doposud pulzovaly životem, ho lákala do svých sítí.
Tom nic takového nepociťoval. Jediné, co dokázal vnímat, byla dokonalá tvář jeho bratra s až příliš krásnými ústy, vábícími k polibku. Tolik po tom toužil, avšak nedokázal učinit ten první nejdůležitější krok. Kéž by k němu jeho dvojče vyslalo třeba jen letmý náznak…
Došli k mohutnému kamennému mostu, vedoucímu přes klidnou hladinu jezera k zachovalé železné bráně, která umožňovala jediný vstup mezi zříceniny, obklopené silnou, místy zbouranou hradbou.
Černovlasého chlapce se znovu zmocnila nostalgie. Když tu byli naposledy s rodiči, závodili s Tomem, kdo se dřív octne na druhé straně. Jeho bráška tehdy vyhrál… Přistoupil by po tolika letech na poslední odvetu?
„Tome, co takhle odvetu?“ vyslovil svou myšlenku nahlas.
„Jakou odvetu myslíš?“ nadzvedl chlapec obočí.
„Pamatuješ, jak jsme tu kdysi závodili?“ pousmál se Bill.
„Pamatuju. Vzpomínám si, že když jsem dorazil do cíle, blížil ses někam k polovině.“ Zašklebil se Tom.
„To není pravda.“ Ohradil se Bill. „Náhodou jsem se zpozdil o nějaký dvě vteřiny.“
„Aha… A dneska to hodláš vylepšit na jednu?“ popichoval chlapec brášku.
„Ne. Dnes tě hodlám porazit.“
„To se ještě uvidí… Možná, když vyběhnu o nějakou tu hodinu po tobě…“ dobíral si ho Tom.
„Vtipný… jen aby ses nedivil.“ Nasadil Bill šibalský výraz. „Teď.“ Odstartoval a vyběhl. Zkoprnělý Tom vyrazil hned potom, co si uvědomil, že jejich malý závod začal, za bráškou, ovšem dostat se před něj se mu nedařilo.
„To je podraz.“ Křikl před sebe.
„Měl jsi dávat pozor!“ Zakřenil se Bill a s velkým zafuněním zabrzdil, aby nevrazil do nějaké skupinky před ním. Vykulil na všechny přítomné svá překvapená očka a snažil se udržet rovnováhu, když do něj bráška vrazil.
U zábradlí dlouhatánského mostu stálo asi osm chlapců a dva dospělí a chystali si vše potřebné ke skoku na laně.
„Tomi… připojíme se k nim.“ Pošeptal Bill nadšeně bráškovi.
Tom se na něj podíval pohledem „Máš vůbec mozek?“ a razantně zavrtěl hlavou.
„Já myslel, žes říkal, že chceš bungee-jumping zkusit.“ Zašveholil znovu.
„Ale… podívej se dolů… Tam…tam rozhodně neskočím.“ Odstoupil do uctivé vzdálenosti metr a půl od zábradlí, aby zabránil dalšímu pohledu na tu nepředstavitelnou hloubku.
„Ha! Takže to byly jen silácký řeči.“ Bill přesně věděl, jak na Toma.
„To teda ne! Já jen… chtěl bych to zkusit někde kde je… bezpečněji.“ Pokýval přesvědčivě hlavou.
„Tome, nikde to není bezpečnější.“ Argumentoval Bill. „Přiznej, že máš prostě strach.“
„Já… já nemám strach.“ Polkl Tom, když si uvědomil, že touhle větou si definitivně podepsal „skok smrti“.
„Skvělý. Jdu to zaplatit.“ Rozzářil se Bill, přistoupil k chlapíkovi, který zřejmě vše organizoval a po několika vyměněných slovech mu podal peníze a už ukazoval na brášku, aby šel za ním.
Jsem idiot. Opravdovej idiot. Tome, kdy už se konečně vykašleš na svý ego a začneš racionálně uvažovat?!
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
