Der Dienstag
Nepromarnit ani chvíli,
spolu s blízkými jen být.
Když už cesta spěje k cíli,
aspoň zbytek z života si vzít…
by Elis
Zmizel čas. Zmizel prostor. Ani tma, ani světlo. Jen prázdnota a zatracení. A on stál uprostřed toho všeho a vlastně ničeho. Sám. Jen se svou prokletou duší. Jak tíživá byla skutečnost, že se nic krásného nevrátí. A že nic krásného už taky nikdy nepřijde… Tady neexistovala budoucnost.
Díval se před sebe a nikam. Upíral pohled na šedý bod kdesi v prázdnotě. Vypadal, jako by byl samotným středem téhle nicoty. Jako by vše pohlcoval… A pak najednou zmizel…
Byl uvězněn v nekonečné tmě, ztělesňující nic a všechno. Výraz něco mezitím pro ni neexistoval.
Bál se otočit. Věděl, co přijde. Věděl, co uvidí. Děsivé zářivě žluté oči s úzkými štěrbinami. Oči patřící přízraku z minulosti, kterému v dlaních pokorně ležela chlapcova budoucnost. Stačil by jeden jeho rozmar a všechno by se v jedné jediné sekundě mohlo rozpadnout jako domeček z karet. Navždy.
Ještě chvíli chtěl žít v lživé naději, že všechno, co se tu děje je pouhý sen, že všechno je jen pouhý výplod jeho fantazie…
Obrátil se a pohlédl oné postavě do tváře. Nicotou se roznesl její chladný, zlověstný smích. Bodal ho do srdce jako ta nejostřejší dýka. Vytrvale a pomalu. Vychutnávala si svůj triumf. Triumf v podobě Billova špatně skrývaného strachu.
Nechápal to vítězoslavné zajiskření… nebo spíše to nechtěl pochopit. Avšak i přesto se tomu nedokázal ubránit. Prohrál…
„Správně, Bille…“ roznesl se jeho vtíravý šepot tmou. „Prohrál jsi…“
Znělo to tak nenávratně…
„Řekni mi, Bille, jaké to je vědět, že se blíží konec… Jaké je to každý den prožívat s vědomím, že by mohl být tvým posledním… Popiš mi ten sžíravý pocit viny za své činy, jež se nedají vzít zpět… Nikdy jsem to nezažil…“ obcházel okolo chlapce a s uspokojením ho propaloval svým ohnivým pohledem, kterým se dostával až do nejkrajnějšího koutu Billovy mysli.
Černovlasému chlapci po tváři stekla slza, zčernalá od temných líčidel: „Ještě mám čas.“ Zašeptal roztřeseně, i když sám těm slovům nevěřil.
„Čas? Co je to vlastně čas? Pouhé nic, které pro tebe znamená tak mnoho… Měl jsi ho dostatek… Proč si myslíš, že tu jsem?“
Bill zarytě mlčel. Znal odpověď, ovšem nic by ho nedonutilo k tomu vyslovit ji nahlas.
„Protože lhůta téměř vypršela…“ dopověděl tichý šepot v ozvěně…
Otevřel oči a napřímil se. Zhluboka oddechoval. Znělo mu to stále v hlavě. Nemohl se ho zbavit…
Posadil se do rohu postele těsně ke zdi a schoulil se tak, jako by snad chtěl zmizet nadobro z tohoto světa, jako by nebyl nic víc než pouhý stín, který není vidět, protože je obklopen pouze tmou. Neovladatelně se třásl. Strach ho polapil do svých sítí a nehodlal se ho vzdát. Po tvářích mu proudem kanuly horké slzy a smáčely tak jeho sněhobílé přikrývky, které mu náhle připadaly tak chladné. Chladnější než srdce ledové královny…
Zavřel oči a hlavou se opřel o zeď. Nemohl z mysli vyhnat zahalenou tvář s nemilosrdným pohledem. Děsila ho.
Neměl jsem to dělat…
Stálo to vůbec za to? Stálo to za to, přijít o normální život a vyměnit jej za jakousi… náhražku v podobě snu? Snu, který jsem si splnil, ale už teď vím, že to byla chyba. Obrovská chyba. Někdy je lepší, když se sny nikdy nevyplní…
Člověk je má ukryté hluboko v mysli. Doufá, že se mu alespoň jediný splní. Zahřívá ho u srdce, avšak ten můj do něj spíše tiše hlodá a ozývá se pokaždé, když si uvědomím, že to, co se kolem mě děje, je jen fraška. Fraška způsobená mou osobou.
Mě už zbyl jen jediný sen, jen jediná zoufalá prosba, malá naděje… že budu moct vrátit zpět to, co jsem zkazil. Jak bláhově jsem si myslel, že tak budu opravdu šťastný…
Zbyla ze mě jen skořápka. Ta která tu byla vždycky. Ovšem uvnitř jsem se změnil. Už to nejsem já. Nejsem tím klukem před třemi lety. Teď jsem pouhou bloudící duší se samými přetvářkami. Už je pozdě, abych vše napravil…
Otřel si uslzené oči a pomalu vstal. Chvěl se. Přesto však zamířil ven ze svého pokoje. Potřeboval vědět, že tu není tak úplně sám. Že tu je ještě pořád jedna osoba, která ho má nadevše ráda a nikdy by mu nebyla schopna ublížit. Jeho bráška…
Tiše našlapoval bosýma nohama po měkkém koberci. Nahmatal kliku a opatrně otevřel dveře do tmavé chodby. Bál se. Na chvíli měl pocit, jako by se v ní snad zaleskly ony děsivé žluté oči. Zůstal strnule na místě. Očima těkal sem a tam, i když vlastně nic neviděl. Jen stál a čekal. Nic. Vůbec nic se nedělo. V domě bylo mrtvolné ticho, až na klidné oddechování jeho brášky a zběsilého tlukotu chlapcova srdce.
Pomalým krokem se opět rozešel k Tomovu pokoji. Opatrně otevřel a vstoupil dovnitř. Proudily sem měsíční paprsky a slabé světlo vzdálené pouliční lampy.
Tom se zavrtěl a obrátil se čelem k bratrovi. Na tváři jemný úsměv.
Určitě se mu něco hezkého zdá. Ne, jako mě…
Černovlasý chlapec se posadil na kraj postele. Nechtěl se vrátit do svého pokoje. Měl strach, že se jeho sen vrátí. Že ho znovu polapí…
„Bille? Copak tu děláš?“ vydechl překvapeně Tom, upírající svůj pronikavý pohled na vystrašeného chlapce.
„T-tome… ty… já… vzbudil jsem tě?“ zakoktal se.
„Já nevím. Jen jsem cítil něčí přítomnost.“ Odpověděl Tom. „Děje se něco? Billí, mě to můžeš říct…“ zadíval se na brášku starostlivě.
„Já… mám strach…“ zašeptal Bill.
„A povíš mi z čeho?“ posadil se Tom.
Černovlasý chlapec zavrtěl hlavou. Už zase nedokázal poručit slzám, aby se nehrnuly ven. Jeho bráška si povzdechl.
„Tome… já… nemohl bych tu do rána zůstat? Já… klidně budu spát na koberci…“
Tom překvapeně vyvalil oči. I když věděl, že jeho bráška chce být v jeho pokoji v noci z jiných důvodů, než za jakých by si on přál, jeho srdce poskočilo radostí. „Ne… na koberci tě spát nenechám… Pojď sem ke mě.“ Poklepal rukou na postel. „Ať už máš strach z čehokoli, já tě ochráním.“ Pronesl a uvolnil Billovi místo.
Chlapec chvíli váhal, ale nakonec si přece jen vlezl za bráškou a stočil se k němu do klubíčka jako koťátko.
„Díky, Tome.“ Šeptnul a hned na to usnul klidným spánkem.
Tom se na něj ještě chvíli díval a potom také usnul. Jeho ruka automaticky ochranitelsky objala pas jeho dvojčete a přitiskla si ho blíže k sobě.
Připadalo mu, že jsou si s Billem čím dál bližší. Byl rád, že je tu bráška s ním, i když raději by byl, kdyby za jiných okolností…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
