Slunce se pomalu vyhouplo zpoza obzoru a svými zlatavými paprsky slabě ozářilo šedé ulice města. Poskakovalo po střechách a osvětlovalo i ty nejtemnější kouty. Nehřálo však tak jako dřív. Brzký příchod podzimu si vybíral svou daň.
Proklouzlo přes bílé závěsy a smutně pohlédlo na postel, na které v náručí spokojeně spali dva chlapci. Vzpurně pohodilo svými zlatavými vlasy a rozhlédlo se po nebeské pláni. Neplul na ní ani jeden jediný mrak, jenž by ho zakryl a on se tak nemusel dívat na dvojici, které hvězdy zpečetily osud… Kdyby mohlo zaplakat, země by se již dávno topila v jeho slzách.
Vždycky společně…
Tom opatrně otevřel oči. Strašně se bál, že to všechno byl jen pouhý sen, že tu leží opět sám a teplý vzduch, co mu dopadá na tvář, je jen pouhý jemný závan větru idealizovaný do bratrova dechu.
Nebylo tomu tak. Opravdu tu ležel vedle něj. Bezpečně schoulen v jeho náručí. Jeho milovaný malý bráška, pro kterého by obětoval všechno co má, jen aby byl šťastný. Pohledem pozorně zkoumal konturu víček, dlouhé černé, skoro nezřetelně se chvějící řasy, lícní kosti, až doputoval k hebkým sladkým rtům, hrajícím hlavní roli v jeho nejtajnějších přáních. Jemně mu z obličeje odhrnul několik neposedných pramenů a nechal tak stíny pohrávat si s chlapcovou tváří.
Znovu se v ní odrážel smutek, o kterém si včera tak bláhově myslel, že se rozpadl nadobro v prach. Nebo tam byl a Billovi se ho podařilo mistrně schovat pod závoj předstíraného veselí? Na tuhle otázku si nedokázal odpovědět. To dokázalo jenom jeho dvojče.
Proč mu neřekne, co ho trápí? Proč raději předstírá smích, když jeho srdce krvácí? Na co důvěra, když není nikoho, kdo by ji opečovával a staral se o ni jako o nejvzácnější květinu…
Potichu vstal a zabalil brášku do bělostných peřin. Ten se jen usmál a ještě hlouběji se do nich zavrtal. Vypadal tak roztomile a tak křehce…
Tom vyšel na chodbu a sestoupil do kuchyně. Udělal několik toustů a úhledně je vyskládal na dva talíře na podnos. Ještě přidal skleničky s pomerančovým džusem. Hotovo. I když ne tak úplně. Cestou nahoru se zastavil u vázy a uzmul z ní jedno drobné, růžové poupě. Lehce k němu přivoněl a přiložil jej na tác k jedné ze skleniček. Teď už to bylo všechno perfektní.
Pomalu vystoupal schody a vstoupil do svého pokoje. Zaplněný tác postavil na noční stolek a do rukou vzal jeden voňavý toust, který černovlasému chlapci chvíli přidržel před nosem.
„Billí, vstávej… snídaně…“ zašeptal a čekal, jestli jeho dvojče zareaguje.
Bill se protáhl a otevřel oči. Tom před něj ihned postavil připravenou snídani.
„Dobré chutnání…“ usmál se Tom.
„Tome, to je… krása. To jsi udělal pro mně?“ Billovy smutné oči se na malý okamžik rozzářily a zalesklo se v nich nefalšované štěstí.
„No ovšem… Nebo tu snad vidíš ještě někoho jiného?“
Bill se na místo odpovědi slabě pousmál a zakousl se do křupavého toustu.
„Tak co, Bille, co dnes podnikem? Parašutismus, paragliding… nebo snad něco akčnějšího?“
* * *
Život je zvláštní a příliš krátký na to, aby ho člověk dokázal pochopit a seznámit se se všemi jeho klady a zápory. A je natolik barvitý, že se ani nenaděješ, a z vrcholu plného štěstí se propadneš až na samotné dno zoufalství.
Seděl na posteli. Po tváři mu kanuly slzy a rozmazávaly pečlivě upravený make-up. Už to nebyl ten Bill, který se včera i bez jakékoli přetvářky dokázal smát a vtipkovat, teď byl zpět ten druhý. Ten, pro kterého ona přetvářka symbolizovala uplynulé tři roky. Opět nasadil svou neproniknutelnou masku grimas a svou skutečnou tvář skryl v jejím stínu. Nebo ji spíš nadobro zakopal do země.
A proč vlastně to všechno… Pro jednu jedinou chybu. Ale neříká se, že se jimi učíme, abychom se jim v budoucnosti dokázali vyhnout? Ano říká, jenže rozdíl je v tom, že ty o kterých se ve rčení mluví, jsou drobné nic. Zatímco ta jeho je nezvratná, až s příliš velkými následky.
Měl si to tehdy lépe promyslet, avšak byl až příliš zaslepen touhou. A teď už neexistovala cesta zpět, ale jen vpřed. Vpřed všem důsledkům.
Nechápal, proč je vlastně tak překvapený. Měl to očekávat, dřív nebo později to stejně muselo přít… Tak proč na to není připravený, proč už není se vším tím smířený? Měl tři dlouhé roky, aby se s tím vyrovnal.
Ale dá se s tím vůbec někdy vyrovnat? Ne… Jen se k tomu může postavit z několika úhlů. Buď může zaujmout místo pokořeného, a přesto vítěze, který hrdě pohlédne do tváře pravdy, anebo být pokořený slaboch.
On si zvolí první volbu. Využije času, jenž mu byl dán. Omluví se za oprávněné křivdy, a stráví těch několik málo hodin s lidmi, které tolik miloval a opomíjel. Se svou rodinou a svými přáteli. Ne těmi, jenž by se k němu v nejtěžších chvílích otočili zády, ale s těmi, kterým na něm opravdu záleží.
Upravil se. Vnímal každé sebemenší zaskřípání podlahy, každý tichý krok ve vedlejší místnosti. Jakoby je s jeho bráškou nedělila tlustá zeď, ale jen pouhá stěna utkaná z pavučin. Avšak o to víc si pospíšil. Už nechtěl ztratit ani jedinou minutu. Ani jednu jedinou minutu sám…
* * *
Vystoupili na prázdnou zastávku malé, poklidné německé vesničky. Dvojčata se omámeně rozhlédla okolo sebe. Jak dlouho tu nebyli a přesto se tu za celou tu dobu naprosto nic nezměnilo. Možná jen to, že staré domy byly ještě oprýskanější a jejich staří obyvatelé ještě podezíravější.
Když Bill před asi dvěma hodinami vtrhl k němu do pokoje s tím, že by chtěl navštívit babičku, kterou neviděli více než rok, považoval to pouze za další z jeho bohaté sbírky rozmarů… Avšak až tady pochopil, co tím jeho bráška ve skutečnosti sledoval.
Najednou Tom neviděl chátrající domy, zaprášenou vesnickou ulici, ale kus své vlastní minulosti… Jak tudy před lety pobíhali po návsi a tropili si šprým ze stařenek sedících na zápraží. Jak tajně chodili k sousedům na třešně a museli rychle utíkat, když je náhodou nachytali. Jak se prali s místními kluky, a pak, když je babička plísnila za roztrhané kalhoty a několik šrámů, se vymlouvali na pád na cestě a několik kotrmelců dolů z rozkvetlé stráně.
Přišlo jim, jako by byli zase ti malí kluci, co si tu před několika lety bezstarostně hráli.
„Nemůžu uvěřit, že jsme tak rychle vyrostli. Vždyť ještě nedávno jsem byl nižší, než tahle zídka, a podívej se teď…“ usmál se černovlasý chlapec.
„Už jsme tu nebyli něco přes pět let. Kdyby k nám babi nejezdila o Vánocích, vůbec bychom ji neviděli.“ Zamyslel se Tom.
„Měli bychom se stydět. Ona na nás byla vždycky tak hodná a my ji ani nenavštívíme.“ Posmutněl Bill.
„Proto tu snad jsme, ne? Abychom to napravili.“ Pousmál se Tom a chytil brášku kolem ramen.
Oba chlapci zamířili k malému domku s šedivou omítkou a cihlově červenou střechou. Zastavili se před dveřmi.
„Kdo zazvoní?“ otázal se Tom.
„Můžu já?“ podíval se na něj prosebně Bill.
„A co oba?“ navrhl Tom.
„Tak dobře.“ Bill souhlasně kývnul hlavou a položil prst na tlačítko zvonku.
Tom brášku napodobil a na Billovo „teď“ tlačítko zmáčknul.
Bylo to tak zvláštní. Poslední dobou si připadal jiný. Na okolí museli s bráškou působit pěkně hloupě. Třeba včera. Chovali se jako malé děti. Ovšem důležité bylo, že byli šťastní. Že Bill byl šťastný. Tak jako teď, když se konečně dveře otevřely.
Jejich babička na ně nevěřícně hleděla.
„Ach, chlapci… Vy jste mě přijeli navštívit?“ zářila štěstím a objímala své vnuky.
Byl to zajímavý pohled, jelikož stařenka byla dvojčatům sotva po ramena. Vypadala přesně jako z nějakého starého filmu. Na hlavě šátek, zakrývající dlouhé stříbřité vlasy, v ruce hůlku, o kterou se podpírala a na tváři vlídný úsměv.
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
