Der Mittwoch
Nevnímal svět, nevnímal nic…
Přál si být daleko,
Dokázat víc…
Sám…
By Elis
Městečko dokáže skrýt mnohá tajemství. Zvlášť, když je zahaleno tmou. V jeho prázdných ulicích může zmizet kterákoli zbloudilá duše, aniž by si jí kdokoli všimnul a věnoval jí tak třeba jen nepatrný střípek pozornosti. A stejně tak může tiše jako myška proklouznout z domu, vstoupit do kouzelné zahrady a nechat všechnu svou bolest, aby vystoupila na povrch a odplynula spolu s přívalem černých slz, jež se pak o něco později smísí s první ranní rosou…
Větrem se nesl tichý skřípot, mísící se s jeho uklidňujícím šepotem.
Chlapečku, nevzlykej…
Na staré houpačce za domem seděla temná silueta. Chlapec. Pravou ruku měl omotanou okolo tenkého, místy rezavého řetězu. Obličej mu zakrývaly dlouhé černé vlasy, ale jeho lesknoucí se hnědé oči se upíraly ke hvězdám.
Měl by spát. Odpočívat a nabírat síly na dnešní perný den. Avšak copak to jde? Zmeškat všechnu tu krásu? Tmavé noční nebe posypané hvězdami, které se za několik málo hodin ztratí v prvních červáncích?
Poslouchal stromy. Jak tančí ve větru a lehce pohupují svými dlouhými úzkými větvemi. Vnímal sebemenší pohyb trávy, dopad každé slzy, jež mu stekla po lící, na její drobné listy.
Kolikrát jako malý tajně v noci vybíhal z domu, natahoval ruce k obloze a představoval si jaké by to bylo k ní vzlétnout… Na křídlech andělů…
Teď to všechno bylo pryč, jednou provždy…
* * *
Chlapec se s trhnutím probudil. Nevěděl proč. Neznal příčinu toho, co ho tak náhle vytrhlo z jinak tak příjemného snu. Snad možná… jen ten pocit, co se mu usadil v srdci. Pocit, že mu něco důležitého chybí… Doplňující element. V podobě jeho malého brášky.
Urychleně vstal a vyběhl na chodbu. Bez zaklepání se jako už tolikrát vřítil do bratrova pokoje a rozhlédl. Po Billovi ani stopy. Zase.
Oknem k němu dolétl lehký vánek. Přistoupil k němu, aby ho zavřel, když náhle zaslechl povědomý zvuk. Stačilo sejít několik schodů, otevřít dveře do letní noci a vstoupit do její otevřené náruče.
Vidí známou postavu. Otřásá se vzlyky. Měl by za ním jít? Zeptat se, co ho trápí? Znovu si vyslechnout milosrdnou lež z jeho bledých úst a shlédnout další dopad jeho slz na chladnou zem?
Možná…
Snad…
Určitě.
Pomalu vykročil vpřed. Vede mě rozum? Strach? Ochranitelský komplex? Ne, vede mě láska…k tobě.
Tom nepozorovaně došel až k Billovi a dosedl na vedlejší houpačku. Jeho dvojče se neubránilo vteřině úleku. Slzy, které se mu draly z očí, odrážejíc se ve stříbrném svitu měsíce, jako by se zastavily.
Měl bych něco říct? Vyzvídat? Přát si znát odpověď na otázky, které mi sužují mysl a na které můžeš odpovědět pouze ty?
Ne, stačí jedno vroucí objetí plné neskrývaného citu, aby černovlasý chlapec pozvolna přestal plakat a usnul tomu druhému v náručí. Klidným hojivým spánkem beze snů…
* * *
Bill rozespale otevřel oči. Domem se nesla příjemná nasládlá vůně palačinek. Ležel ve svém pokoji. Neměl ani nejmenší ponětí jak se tam dostal. Poslední, co si takřka matně vybavoval byla Tomova vlídná tvář a příjemné teplo v jeho objetí… Nejspíš ho sem dnes ráno odnesl.
Vstal a už převlečen zamířil dolů do kuchyně. Ozývaly se z ní hlasy. Jeden tichý, poněkud smutný jeho dvojčete a druhý jemný, o něco veselejší, ale zároveň pln starostí. Hlas jeho matky.
S hlasitým výkřikem se rozběhl ze schodů, skočil překvapené Simone okolo krku a vlepil jí na tvář jednu velikánskou pusu.
„Bille, co to děláš?“ rozesmála se paní Kaulitzová a trochu se od svého mladšího syna odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do tváře.
„Mami, jsem tak rád, že jsi se už vrátila…“ zašeptal jí Bill do světle hnědých, lehce nazrzlých vlasů a konečně se od ní opatrně odtáhl.
„To sis myslel, že zmeškám vaše narozeniny? Bille, tak hrozná matka snad zas nejsem…“ naoko se zaškaredila.
„Ne, jsi ta nejlepší na světě…“ sedl si Bill na židli a hladově se zakousl do připravené palačinky s javorovým sirupem. Splnilo se mu to, co si včera tolik přál. Být se svou mámou…
Tom to všechno zpovzdálí mlčky pozoroval. Jeho bráška mu dělal čím dál větší starosti. Ty jeho výkyvy nálad… Štěstí, stoupající až někam do oblak a následně strmý pád. Věděl, že ten Billův smích vždy pokradmu něco dusí, že ho zevnitř sžírá… To dnešní ráno, včerejší loučení s babičkou, pohled, který upíral na vzdalující se Tinu… Kdo byl včera ten muž ve stínu, se kterým se bavil na ulici? Má s tím vším něco společného?
Z úvah ho vytrhlo bratrovo odkašlání. Ani si neuvědomoval, že se mu celou dobu dívá zamyšleně do čokoládových očí. A ty oči si ho teď se zájmem prohlížely.
„Tome, stalo se něco? Udělal jsem něco špatně?“
„Ne…“ zavrtěl hoch odmítavě hlavou a natáhl se pro palačinku, aby to nemusel nikterak dál rozvádět. Sám si totiž nedokázal odpovědět.
Potřeboval od toho pohledu utéct, alespoň na chvíli, a v klidu si urovnat myšlenky…
Urychleně vstal ze židle, několika doušky vypil zbytek čaje, do ruky si vzal ještě ze tři palačinky a zamířil k východu.
„Tome, kam jdeš?“ ozvala se paní Kaulitzová.
„Nikam… Teda vlastně… ven. Na zahradu…“ zamumlal překotně a vyšel z místnosti.
Simone ustaraně sledovala jeho vzdalující se záda. Nechápala to. Nechápala své dva syny. To se jí už tolik vzdálili? Bill, kterého vždy považovala za plachého, uzavřeného, jí skákal do náruče a Tom, ten veselý, divoký, který se do všeho hrnul po hlavně, chodí jako tělo bez duše…
Byla to snad její vina? Vina, že se svými chlapci tráví tak málo času? Že je vídá jen párkrát do měsíce a i tak jim nevěnuje tolik pozornosti, jakou by potřebovali? Možná. Ale budou už přece dospělí! Snad proto jsou tak jiní. Čas dokáže divy. Doba se totiž mění…
Bill úplně pozapomněl na svou palačinku. S otevřenou pusou hleděl na dveře, ve kterých jeho bráška před chvílí zmizel.
Co to mělo znamenat? Co se to s Tomem děje?Choval se jako… jako… jako já poslední tři dny. Co když za to můžu právě já? Vždycky, když jsem byl na dně, pomohl mi. Utěšoval mě. Usmíval se na mě. Ale ve skutečnosti… ve skutečnosti se musel cítit strašně. Ani se mu nedivím. Vždyť mu v jednom kuse lžu! Ano. Tak je to. Můj život je jedna velká lež. Ale můžu snad jinak?
„Bille,“ vytrhla paní Simone chlapce z přemýšlení. „Nevíš, co s Tomem je? Celou dobu byl zamlklý a teď dokonce odejde snídat na zahradu…“
„Já… já nevím… víš co? Půjdu se ho zeptat…“ vstal Bill od stolu, omyl si ruce a zamířil na zahradu.
* * *
Dělá jako by nic. Jako by se vůbec nic nedělo…
Vůbec ničemu nerozumím. Už nemůžu dál. Co si o sobě sakra myslí? Že mu budu neustále dělat chůvu? Schovávat ho v náručí, hladit ho…
To se plete. Pěkně se plete. Dokud mi nebude věřit, dokud mi neřekne, co ho tak strašně ničí, co ho děsí… nebudu ho už dál utěšovat…
Ale… co když to vážně potřebuje? Co když mi to opravdu nemůže říct? Co když je to pro něj tak strašně těžký?
Ne, na tohle už nemám sílu… Vydržím toho hodně, ale tohle je na mě příliš…
Chlapec v bleděmodré čepici s kšiltem zabořil tvář do dlaní a nechal svým emocím volný spád. Měl toho akorát tak dost. Byl zničený, vyčerpaný. Bolela jej duše, bolelo jej srdce…
Bráška mu zasadil hlubokou ránu, která nechala na srdci krvavý šrám. Ne snad tím, že by mu neopětoval jeho city, ne snad tím, že by se k němu z nějakého důvodu obracel zády, ale tím, že mu nedůvěřoval. A právě důvěra byla pro Toma to nejdůležitější, protože bez důvěry není láska…
* * *
Bill se pomalými kroky blížil ke svému zhroucenému bráškovi. Našlapoval jemně, aby ho nezaslechl. Tom seděl v trávě a zády se opíral o kmen stromu. Hlavu měl zabořenou do kolen a tiše plakal.
Takhle ho Bill už dlouho neviděl. Jeho bráška brečel naposledy někdy před sedmi lety, když si rozbil koleno. A teď tu seděl a…
Černovlasý chlapec nevěděl, co má dělat. Nevěděl, jak se zachovat…
Vzpomněl si na to, jak ho Tom vždy objal a hladil jej po vlasech. Chvíli váhal. Potom si ale dřepl naproti němu, obtočil kolem něj své drobné ručky a bradou se opřel o jeho rameno. Tom sebou mírně trhl.
„Bráško, neplač… prosím…“ zašeptal Bill. „Je to kvůli mě, že ano? Je to kvůli tomu, že ti neříkám pravdu…“
„Já.. no… ano… ale proč? Proč mi ji nechceš říct?“ Tom zvedl hlavu a zadíval se na brášku svýma uslzenýma očima.
„Já… chtěl bych ti to říct. Ale nemůžu… ne teď…“ sklopil Bill pohled.
„Tak kdy? Kdy mi to budeš moct říct?“ zeptal se Tom nechápavě. Ničemu nerozuměl…
„Brzo… brzo se to dozvíš…“ usmál se Bill smutně, vstal a pomalu zamířil zpět dovnitř.
Svého brášku nechal, aby si mohl alespoň trochu uspořádat myšlenky, jež mu jako nepřehledná změť vířily hlavou…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
