Černovlasý chlapec právě stoupal schody do svého pokoje, když ho zastavila Simone: „Bille, volal David. Mám vám vyřídit, že se pro vás ve dvě staví Saki, aby jste to stihli do Berlína na generálku…“
„Generálku?“ vykulil oči Bill.
„No máte přece dnes koncert, ne?“ pozvedla paní Kaulitzové jedno obočí.
„J-jo. Jasně.“ Vykoktal hoch, otočil se a vyběhl těch několik málo schodů, co mu zbývalo.
Rozrazil dveře, následně je hlasitě zabouchl a svezl se na podlahu.
Koncert… Jak na něj mohl zapomenout? Vždyť právě kvůli němu měli předevčírem tu zkoušku!
Zapomněl, protože si dělal starosti s něčím naléhavějším, než s vystoupením, které bylo uspořádáno kvůli jejich narozeninám…
Koncert. Desítky natažených rukou křičícího davu.
Koncert. Poslední…
Na rozloučenou…
Schrei! Jen si řvěte…
Můj hlas dnes zakvílí naposled…
Ale pokud to má být opravdu konec, tak to bude konec s grácií…
Otevřel skříň a začal se přehrabovat v oblečení a všemožných doplňcích.
Dnes večer musí být všechno perfektní…
* * *
Tom nervózně podupával nohou a oči mu každou chvíli vzhlédly k hodinám visícím na stěně a zase zpět ke schodům vedoucím k jejich pokojům. Kluci měli dorazit každou chvíli a Bill nikde.
Před domem zaparkovala známá černá dodávka. Tom jim ledabyle zamával na pozdrav a znovu se otočil směrem do druhého patra.
„Bille, už jsou tady, pohni kost…“ vykřikl, ale hlas ho zradil.
Jeho bráška scházel ze schodů. Tom sjel pohledem Billa od hlavy až k patě. Na sucho polknul. Pro dnešní koncert si Bill vybral tenkou bílou letní bundičku, úzké, místy potrhané džíny a bílé tenisky. Na tom by nebylo nic zvláštního, ani prsteny, návleky, pásek s lebkou, či dokonce ani rozčepýřený účes se nelišily od obvyklého normálu, ale ty oči…
Bill se tentokrát nespokojil jen s řasenkou, tužkou a černými stíny. Barvu noci na víčkách po několika tazích vystřídala šedá a ta se nakonec vystřídala s bílou, místy stříbrnou.
Jeho bratra nenapadlo jiné spojení, než-li neodolatelně krásný. Jako stvoření z jiného světa…
Takhle nějak si představoval anděla. Ano, andělský. To je to správné slovo.
„Tome?“ zamával mu černovlasý chlapec před obličejem.
„Bille, vypadáš…“ zašeptal Tom, neschopen se odtrhnout od těch nádherných oříškových očí, v nichž se utápěla celičká jeho duše, omámená tou nejčistší láskou… Náhle jakoby se probudil ze mdlého snu zamrkal, urychleně uhnul pohledem jinam a odkašlal si: „Sluší ti to.“
„Tobě taky.“ Přitakal Bill a lehce se pousmál.
Ještě jedno krátké rozloučení s matkou a zamířili k již nastartovanému autu, u něhož nejistě postával Saki.
„Tak šup, nastupte si.“ Mrkl na ně a sám zalezl dovnitř.
Dodávka se dala do pohybu. Unášela s sebou dvě bloudící duše. Duše, které, ač vedle sebe tak blízko, si připadaly tak neskutečně daleko…
* * *
Vešli do haly, kde už se pilně pracovalo na přípravě koncertu. Nejrůznější chlapíci pobíhali sem a tam, pokřikovali a nervózně máchali rukama. Chlapci ovšem neměli tu možnost sledovat je dál, jelikož si je zavolal David. Vešli chodbou do malé místnosti s gaučem a stolkem. Jejich manažer nervózně přecházel sem a tam a zastavil se až ve chvíli, kdy se posadili.
„Ahoj kluci. Takže… potřebuju, abyste nám trochu píchli s kabelama. Ti chlápci, co to tu chystaj, nějak nestíhaj. Už jsem zkoušel s nima promluvit, ale říkali, že se asi o půl hoďky zpozdí. Což si my nesmíme dovolit…“ vysvětloval. „Zkoušet bychom měli tak ve dvě, což je za hodinu a padesát minut. Do té doby vás budu muset opustit, město má nějakej problém s dodáváním elektřiny, ale doufám, že to nebude nic vážnýho. Saki, ty na ně dohlídni.“ Otočil se na bodyguarda, který stál ve dveřích. „Hlavně dávejte bacha. Ať se vám nic nestane. Mám pocit, že dnešek je nějakej divnej. Tak se modlete, aby ten koncert vyšel…“ a zmizel někde pryč.
„Super.“ Povzdechl si Gustav. „Jdeme jim pomoct.“
* * *
Celou halou vládl nepředstavitelný shon. Každý se soustředil jen na svou práci a přitom nervózně sledoval hodinky, popřípadě mobil. A když ani jedno z toho neměl, usoudil, že už bude určitě dost a tak přidal na tempu. Bill s Tomem se pachtili s montováním jednoho reflektoru, jelikož muž, co ho měl přidělávat, musel narychlo odjet do porodnice za svou ženou. Jaké to štěstí. A zrovna ve chvíli, když ho nejvíce potřebovali.
To Gustav s Georgem zápasili s opravdu neposlušným kabelem od jednoho reproduktoru, který se nějakým záhadným způsobem zamotal do ostatních tak, že jej absolutně nemohli rozmotat.
Dvě hodiny nebylo slyšet nic jiného než hekání, nadávání, a jásot, když se něco povedlo zapojit. A za ty dvě hodiny se otevřely dveře, čímž dovnitř pronikly oslnivé paprsky slunce a v tom jasu stanula osoba ze všech nejvyšší. Totiž manažer skupiny Tokio Hotel a zářil právě tak jako to slunce na obloze, ne-li víc.
„Kluci. Je to v pohodě.“ Křičel na ně z dálky. „Ten přívod elektřiny je v pohodě. Musel jsem sice udělat jistá… ehm… opatření…“
Chlapci se k němu nahrnuli.
„Opatření?“ zeptal se podezíravě Tom.
„Řekněme, že se primátorovi nelíbilo, že tu bude večer takový hluk, když budou ostatní lidé spát. A tak jsem mu, samozřejmě čistě z přátelství, nabídl dvě vstupenky pro jeho dcery. A najednou bylo po problému.“ Udělal zajímavé gesto rukou, jakoby se mělo něco rozletět na všechny strany, a zářivě se usmál.
„Tys ho normálně podplatil.“ Zašklebil se Bill.
„No a? Hlavně že všechno klape, ne?“ pokrčil David rameny. „A co tady? Už jste hotoví?“ rozhlédl se kolem.
Téměř všichni přítomní přikývli. Téměř všichni, až na Billa.
„No tak co ještě?“ otázal se manažer otráveně.
„Musím se jít znovu upravit.“ Syknul Bill a ztratil se ve dveřích.
„Máš deset minut.“ Křiknul za ním manažer a opřel se o zeď.
Ještě si nějakou tu chvíli počká…
* * *
Konečně se objevil. Pečlivě upravený, dokonce usměvavý…
Vystoupal na podium za zbytkem kapely a vzal si do ruky mikrofon.
„Jedna. Dva.“ Rozezněl se jeho hebký hlas celou halou.
Muž za nějakým pultem dal znamení, že to ještě potřebuje doladit, posunul nějaké tlačítko a Bill znovu zpustil: „Jedna. Dva.“
Jeho hlas zněl poněkud zastřeně. Chlapík znovu posunoval všelijakými knoflíky, potom ukázal, že to má Bill opět zkusit. Opakovalo se to asi desetkrát. To už chlapec místo „Jedna. Dva.“ Přešel na zajímavější slova, jako: „Zkouška.“ „Koncert.“ „Tokio Hotel.“ „Čokoláda“ „Žirafa.“ „Bla, bla, bla.“ A po těch několika pokusech zvedl chlápek konečně palec, jelikož se mu to zdálo být v pořádku, a mohlo se pokračovat.
Na řadu přišly kytary, potom bubny… Zabralo jim to další hodinu.
Potom se měl trénovat příchod. Hoši si stoupli za podium. Přišel Gustav, posadil se za bubny a začal hrát, potom z jedné strany Georg, z druhé Tom. Ozvaly se kytary, Bill začal zpívat a po nějaké době vyběhl za kluky na podium.
David je to nutil zkoušet před každým koncertem, i když už to měli tak zažité, že kdybyste je vzbudili o půlnoci a postavili je za podium, vykonali by tento úkol nejspíše automaticky a ani by si to neuvědomili. Jenomže manažer trval na svém…
Odzkoušeli většinu písniček, a proto byli nadmíru šťastní, když skončili a mohli si jít odpočinout.
„Máme pět hodin.“ Informoval je David. „V sedm začíná koncet, takže vám zbývají dvě hodiny na odpočinek, relaxaci, meditaci, prostě cokoli co vás uklidní a dostane do té správné nálady, jasný?“
„Ok.“ Souhlasili kluci a vydali se do šatny.
Měli tam už připravený stůl s jídlem, pitím a prostě vším, co se dá zkonzumovat. Bill se automaticky posadil vedle Toma a kluci naproti nim. Hladově se pustili do jídla, až na stole zbyly jen prázdné talíře.
„Nezahrajem fotbal?“ kouknul se Gustav na kluky vyzývavě.
„Proč ne?“ zašklebil se Tom.
„A jak se rozdělíme?“ otázal se Georg, i když zcela zbytečně. Bylo mu to nadmíru jasné.
„Já a Tom budeme proti vám.“ Vyhrkl Bill tak rychle, až na něj ostatní překvapením vyvalili oči. „No… máme… máme si dát tu… odvetu… nebo ne?“ vykoktal ze sebe a čekal.
„Jo tu odvetu.“ Připojil se Tom, i když popravdě… o žádné nevěděl.
Bill si oddechl. Gustav s Georgem jen zakroutili hlavou a postavili se na jednu stranu stolního fotbalu.
„Hra.“ Vhodil Tom míček a zúčastnění začali zuřivě točit železnými tyčemi s černým, umělohmotným koncem.
„Rozsekáme vás na nudličky.“ Ušklíbnul se Georg.
„Tím bych si nebyl tak jistej.“ Usmál se Bill a najisto poslal míček do soupeřovy brány. „Jedna nula pro nás.“
„Snaž se, Georgu, nandáme jim to.“ Povzbuzoval Gustav.
„Dva nula.“ Informoval Tom, když míček zmizel někde na druhém konci hřiště.
„Sakra. Dneska nemáme ště… dva jedna!“ vykřiknul náhle Georg a Bill s Tomem jen tiše zakleli.
Chlapci se bavili tak dlouho, dokud nebylo skóre dvacet pět ku šestnácti pro koho jiného než pro dvojčata.
„Končim.“ Vydechl otráveně Gustav a odešel ke stolu.
„Vyhráli jsme!“ radoval se Bill a plácnul si s Tomem.
Pak se ovšem zamyslel nad svými slovy. Kdo vlastně vyhrál? Kdo je vítěz a kdo poražený? Teď jsem možná byl vítězem, příště mě ovšem čeká post poraženého. Tomu nezabráním…
„Bille?“ zamával mu Tom před obličejem.
„Tome? Pojď se na chvilku projít po chodbě. Potřebuju si pročistit hlavu. Ještě máme dvacet minut.“
„Dobře.“ Kývnul Tom a rozešel se za svým bráškou.
Z haly k nim doléhal křik fanynek. Procházeli chodbou… Nemluvili… Jen cítili to spojení myšlenek, spojení mezi nimi…
„Tenhle koncert bude vlastně taková naše oslava. Chtěl bych, aby byl takový, na který nikdo nezapomene.“ Promluvil Bill, když se zase blížili k šatně.
„Neboj. Nezapomene.“ Ujistil ho Tom a vstoupil s Billem dovnitř. Už jen deset minut…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
