Pohlédl do zrcadla. Zkontroloval si make-up, stíny, prostě všechno… A stále se mu něco nezdálo v pořádku.
Ano. Bill Kaulitz měl větší strach než kdykoli předtím. Odrážel se mu v očích a vysílal na všechny strany volání o pomoc. Když to teď zkazí, byť jen nepatrně, bude si to vyčítat až do… bylo to tak absurdní…
Když to pokazí, pokazí tím vše, co kdy bylo a co mohlo být. Nesmí udělat chybu. Nesmí! Ten koncert je nejdůležitější v jeho životě. Nejdůležitější ze všech, jaké kdy odzpíval. Dnes to bylo naposled. Naposled, co ho uslyší zpívat. Naposled, co si budou moct zazpívat spolu s ním. Naposled, co on spatří ty tisíce tváří. Tváří patřící lidem, kteří by dali cokoli za to, strávit alespoň jeden jediný okamžik vedle něj…
Věděl, že si to nezaslouží…
Vyšel ven z šatny. Blížil se ze zadu k podiu. Potřeboval vidět svého brášku. Pohlédnout mu do očí, aby ho ujistil, že všechno bude v pořádku.
„Tak to za chvilku začne.“ Poklepával Tom nervózně nohou o zem.
„Jo.“ Vydechl Bill. „nedokážeš si představit, jakou mám dneska trému.“ Stiskl mu ruku.
„Toma něco začalo nepříjemně lechtat v podbřišku. Přesto však ze sebe dostal: „Nemysli na ni. Mysli jen na to, že tam zpíváš pro ty tisíce lidí a že oni tam křičí pro tebe.“
„Dobře.“ Zavřel Bill oči. Nepatrně se chvěl. Musel se uklidnit.
„Tak kluci. Jděte do toho. A nebojte se. Tohle bude nářez.“ Mrkl David.
A bylo to tady.
Reflektory začaly svítit, když Gustav vyběhl na podium a usedl za bubny. Georg se k němu přidal na kytaru a objevil se vpravo od něj, následně Tom vlevo. Kytary už začaly hrát. A Bill. Bill začal zpívat. Zavřel oči. Odzpíval část písničky Wo sind eure hande. V tu chvíli vlastně ani neměl ponětí, proč ji vybrali jako první, ale důležité bylo to, že teď zpíval, kluci hráli a publikum jásalo. A přivítalo ho tak bouřlivě, že se vlastně ani neslyšel. Tváře lidí mu splývaly v jedno, ruce natažené vysoko nad hlavami, směřující k němu…
Natáhl je také. Nikdo nevěděl, proč to udělal….
Nevnímal téměř nic. Málem si ani neuvědomil, že dozpíval a přišla na řadu písnička Vergessene kinder. Neměl skoro sílu stát. Zpíval a viděl rozzářené tváře. Rozzářené tváře! U této písničky by se neměli smát. Zapomenuté děti. Byl jako jedno z nich. Jako zapomenuté dítě… Snad zůstane alespoň v jejich vzpomínkách.
Kleknul si. Klečel tam a zpíval. Nikdo si nevšiml jeho smutného, trpitelského výrazu. Čokoládových očí plných lítosti…
Píseň Über Ende der Welt mu připomněla konec. Konec, který se tak nezadržitelně blížil. Celou dobu psal texty, texty, jejichž pravý význam, ten, který byl celou dobu skryt, pochopil až právě teď, tady…
Díval se na svého bratra. Jenomže ten byl jako v extázi. Plně si užíval slávy, toho, že tu po něm šílí tisíce fanynek, ovšem toho, že se na něj dívá jeho bráška, si nevšiml…
Na řadě byla písnička In die Nacht. Ta jediná, při které se jejich pohledy konečně střetly.
Seděli. Vedle sebe. Tom hrál na kytaru a konečně, konečně se díval jen na něj. Tolik to potřeboval. Ten hojivý pohled. Uvědomil si, kolik toho mohli s bráškou ještě zažít, zažít kdyby…
„Wie lang könn´ wir beide hier noch sein?
Bleibt hier
Die Schatten woll´n mich hol´n…“
Nevydržel to… Už zase. Už po tolikáté…
Slzy mu tekly proudem a nemohl je zastavit. Zpíval dál. Díval se na Toma. Na Toma, který na něj zase upíral ten starostlivý pohled. Pohlédl na všechny ty lidi. Nejspíš ho skoro ani neslyšeli zpívat. Bylo tu tolik hluku. Přišli se na něj jen podívat? Ale to on nechtěl… Chtěl tu zpívat. Pro ně…
Dozpíval poslední slova a pak… všimnul si osoby.
Čas se zastavil. Zvuky zmizely. Hrobové ticho.
Mikrofon mu vyklouzl z ruky. Těžký dopad zaduněl celou halou. Ostře se mu zabodával do spánků. Jen jemu…
Spatřil osobu, která jako jediná vystupovala z davu, jenž se mu před očima ztrácel. Jen barevná šmouha a vzadu za ní… Temná, zahalená postava. Natahovala k němu štíhlou ruku s dlouhými drápy. Ty oči. Už zase ty děsivé žluté oči.
„Bille.“ Roznesl se místností známý šepot. „Já přijdu…“
Chlapec se začal neovladatelně třást…
„Bille…“
Už to nesnesl. Nepřemýšlel nad tím, co se bude dít dál. Prostě se rozběhl z podia pryč. Pryč. Daleko od všech a od všeho…
* * *
Zlomeně dosedl do měkkého křesla. Úplně se zhroutil. Jeho tělo se otřásalo pod mohutnými vzlyky. Nevěděl, jak dál…
„Bille…“ do místnosti vtrhl Tom v závěsu se Sakim. „Bráško, neplač…“ Tom mu zase a znovu poskytl bezpečí své náruče. Bill se mu do ní stulil a vzlykal. Tom jej hladil po vlasech a utěšoval…
„Saki, potřebujeme odvoz domů.“ Podíval se prosebně na bodyguarda, který se na Billa ustaraně díval.
„Dobře. Zařídím to.“ Řekl a okamžitě zmizel ve dveřích.
Během dvou minut byl zpátky. Do místnosti se nahrnuli Gustav s Georgem.
„Co se děje?“ vyhrkl Gustav.
„Nic. Kluci, prosím vás, uhněte z těch dveří…“ vystrčil je ven, došel až k plačícímu Billovi, chytil jej kolem ramen a vedl ven. Přitom na něj neustále mluvil, aby se uklidnil. Tom šel před nimi a otevíral dveře. Už byli venku, nastoupili do nějakého auta, Saki se posadil za volant, dupnul na plyn a už ujížděli pryč od všech novinářů a fanoušků…
„Promiň, Tome, promiň…“ opakoval Bill stále dokola schoulený na zadní sedačce v Tomově náručí.
„To nic, Billí… ššš…“ objímal ho pevně a šeptal mu neustále něco do ucha.
„Tome, můžeš mi vysvětlit, co se stalo.“ Pohlédl Saki do zpětného zrcátka.
„To by bylo na dlouho…“ povzdechl si Tom.
Bodyguard jen kývnul hlavou a dál se řítil po silnici až k domu dvojčat Kaulitzových.
Zabrzdil. Pomohl Tomovi dostat zhrouceného Billa z auta a odnést jej do pokoje. Paní Kaulitzová, která jim otevřela, dostala málem infarkt, když uviděla svého mladšího syna s uslzenýma očima vysíleného a neschopného postavit se na nohy.
„Tome! Co se mu stalo!“ křičela neustále na stejně vystresovaného chlapce, který jí skoro nebyl schopen odpovědět. „Mami… mami poslouchej mě. Řeknu ti to potom. Budu tu s Billem. Ty mu běž uvařit čaj, ano?“
„Ale…“
„Mami, prosím. Bill je vysílený. Potřebuje si odpočinout…“
„Tome!“ vykřikla paní Simone, Saki ji ovšem přerušil.
„Pojďte, půjdeme mu uvařit ten čaj, ano?“ a vzal roztřesenou ženu pod paží a odvedl ji dolů do kuchyně.
„Ach, Billí…“ povzdechl si Tom a zabalil své chvějící se dvojče do peřin.
„T-tome. Lehni si prosím ke mě. „Natáhl k němu černovlasý chlapec vyčerpaně třesoucí se ručku.
Tom ho uposlechl. Sundal si kalhoty, vlezl si k němu a objal ho stejně jako tu noc, kdy za ním Bill přišel.
„Nepouštěj mě.“ Zašeptal byl svou zoufalou prosbu.
„Nepustím.“ Slíbil mu bráška.
Dvě bloudící duše se konečně setkaly. Usnuli hojivým spánkem bez jakýchkoli útrap. Alespoň v říši snů a bráškově obětí se Bill cítil v bezpečí. Alespoň tady našel klid a mír. Tady se nemusel bát…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
betaread: Janule
