Der Freitag
Poslouchej pohádku,
šeptám ti ji do vlasů…
Máme ještě dostatek času…
Na tom něco změnit…
By Cera
Jen spát…
Zapomenout…
Ale tentokrát ne na čas, ne na něj – ztělesnění mých nočních můr…
Na svou bolest, na své zoufalství…
Na svůj čin…
Na to, že jsem tě navždy vyhnal ze svého života…
Jediné osobě, která mě ještě dokázala utěšit, dodat mi trochu odvahy, potřebné síly, jsem ukázal dveře. Otočil jsem se k ní zády, i když ona by to nikdy neudělala.
Za to však může on! Neměl se mu vetřít do hlasu! Už dávno měl být pryč! Od chvíle, kdy zmizel ze zrcadla…
Ale byl tam vůbec někdy?
Ne, ty víš, že ne…
Ale co když ano? Jsem blázen, když v to věřím?
Ne, jsi hlupák, snažící se ospravedlnit své skutky…
Chlapec se lesknoucíma se očima rozhlédl po pokoji. Po svém jediném útočišti, které se teď stalo, stejně tak jako ostatní místa, nepřátelským územím. Ani tady se necítil v bezpečí. Ani tady se už nemohl ukrýt před útrapami života.
Ležel na zemi. Pozoroval prázdný strop. Bílý, chladný, bez života. Tak jako on. On, který pomalu začal ztrácet svou duši. Ten pustý strop mu náhle připadal jako obloha plná hvězd. Bylo to vůbec možné? Že by se jeho srdce měnilo v kámen? Aby zapomnělo na všechna příkoří, na to, co ubohý chlapec způsobil, ač nerad…
Byl tak mladý. Tak mladý! Proč si vybral zrovna jeho naivní dětskou duši? Protože věděl, že s ní to bude snadné. Že ona se nebude moci bránit…
Před očima si vybavil ten den jakoby to bylo včera. Den, kterým si navždy zpečetil svůj osud…
Snažili se s bráškou vymyslet melodii k jedné z jeho dětinských básniček. Tom vybrnkával jednotlivé tóny a Billovy kradmé prstíky mu sem tam zmáčkly nějakou tu strunu navíc…
Zorničky se mu rozšířily hrůzou v nenadálém poznání. Tom! Rychle vstal a rozběhl se do pokoje svého dvojčete. Ještě plála jiskřička naděje, že se jeho nejhorší obavy nevyplní, ale i ta pohasla, jakmile rozrazil dveře.
Sám…
V prázdné místnosti…
V prázdném domě…
Tom ho poslechl. Vyslyšel jeho prosbu. Odešel… Navždy?
Možná…
Ne! Přece nemohl jen tak všechno zahodit! Sedmnáct let společného života… Přece nemohl jen tak zradit ono přátelství, bratrské pouto…
Ale přemýšlej… Kdo tu opravdu zradil? On určitě ne… Ublížil jsi mu… Tím nejhorším způsobem – zasadil jsi mu ránu přímo do srdce…
Bill došel pomalu ke stolu a vzal do rukou jejich společnou fotografii. Usmívali se na sebe. Byli šťastní, měli jeden druhého. Po tváři mu stekla slza a ihned za ní následovala další.
Proč? Proč to všechno?
Stálo to za to?
Náhle si něco uvědomil. V domě bylo až příliš ticho.
„Mami?!“ zakřičel, jak nejvíc v tu chvíli dokázal. Zachvátila ho panika. Nikdo se mu totiž neozval. „Mami!“ pokusil se znovu.
Prohledal snad každý kout v domě. Nic…
Je to tady. Všichni ho opustili…
Vyčerpaně se svezl po zdi dolů. Po zdi prázdné kuchyně.
Tak takhle vypadá konec…
V osamění…
Bez přátel…
Bez rodiny…
Bez jediné jistoty, kterou měl…
Černovlasý chlapec poraženě sklopil hlavu. Takhle to nechtěl, nic z toho se nemělo stát… Plakal. Znovu.
Ne, plakal skoro bez přestání… Už více než pět dní.
Jako v mrákotách vstal a rozešel se zpět nahoru. Ne však k sobě, ale ke svému bráškovi. Byla to však jen malá náhražka… Věci, i když s jasným podpisem dotyčného, nedokážou nahradit živého člověka.
Nevěděl, co má dělat. Do očí se mu draly další a další slzy, stékaly mu po napuchlých tvářích, ale on už je nevnímal. Už dávno…
Tiše se choulil v rohu pokoje a rozhlížel se po čtyřech tak známých stěnách. Utlačovaly ho. Pomalu se blížily k sobě. Ubíraly mu volnost pohybu, volnost života. Ale chtěl ještě vůbec žít?
Vstal. Došel k bratrovu stolu, dosedl na židli a položil před sebe dva čisté listy papíru. Chopil se tužky a začal psát…
Moji drazí, rodino, přátelé, všichni, co jsem měl tolik rád,
Vím, že až tento dopis najdete, já už budu dávno pryč. Vím, že budete brečet, vím, že se budete ptát, ale nikdo z vás nebude znát odpověď na to, proč jsem to udělal.
Možná si to budete dávat za vinu, možná budete vinit onoho moderátora, avšak jediný, kdo na tom nese vinu, jsem já sám. Protože tohle nebyl důsledek chvilkového pomatení mysli… Svůj hrob jsem si začal kopat již před mnoha lety.
Nechápete? Ani já to dříve nechápal. Myslel jsem, že všechno se obejde bez následků. Ale skutečnost je přece jen odlišná. Má minulost mě dohnala a já už neměl dost sil na další zoufalý běh.
Máte pravdu. Máte právo alespoň na vysvětlení… avšak… já vám ho nemohu poskytnout. Nechci.
Nechci vám ještě více ublížit. Přeji si, abyste si mě pamatovali takového, jakým jsem byl a jakým jsem se toužil stát… Za každou cenu, klidně i tu nejvyšší…
Neobviňujte slávu, ona za nic nemůže. To pouze já chtěl kráčet světem všemi milován…
Avšak, prosím, neobviňujte sebe…
S veškerou láskou
Váš Bill
Jednou se zase setkáme…
Snad…
Upustil pero a uslzenýma očima se zahleděl na z poloviny popsaný papír. Bylo to pro něj tak těžké… Nikdy by si nebyl pomyslel, že napíše závěť dřív, jak před padesátými narozeninami. A teď tu seděl a díval se právě na ni. Vždyť neměl ani co odkázat…
Roztřeseně se zvedl a zamířil i s listinou do svého pokoje pro obálku. Úhledně do ní složil papír a přes ni převázal černou stužku, kterou našel v kuchyni. Bylo to k nevíře, ale musel se za svůj výtvor pochválit. Tohle bylo to jediné, co se mu za poslední dny opravdu podařilo. Co zvládl bez chybičky. To, co si určitě nebude vyčítat…
Teď zbývalo jen… Bill vzal mezi prsty další ze svých bělostných obálek a vydal se s ní zpět do bratrova pokoje. Opět dosedl za stůl, kde už na něj opuštěně čekal další papír. Pevně stiskl pero, kterým psal před chvílí. Byl připraven bráškovi napsat pravdu. Tu, kterou se před ním tak bál vyslovit nahlas…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
