Milý Tome, …
Najednou nevěděl, jak dál. Pohledem doputoval k oknu, k fotografii před ním a nakonec zpět k bílému papíru. Jak vysvětlit někomu, kdo vás zná pomalu lépe než vy sami, že jste mu poslední tři roky lhali?
Stačí psát od srdce. Ale mám ještě vůbec srdce?
Aniž by si to uvědomoval, ruka se mu samovolně rozeběhla po prázdném listě. Psal…
Psal první myšlenky, které mu vyvstaly na mysli a neohlížel se na to, jak vyznívají. Hlavní bylo, že se konečně odhodlal odhalit tak dlouho utajovanou pravdu. Pravdu, o kterou jeho bráška tolik stál…
Slané krůpěje dopadaly na černě psaný text a místy jej rozpíjely. Ruka se mu klepala a on nevěděl, jak ten třes zastavit. A čím víc se blížil k onomu okamžiku, tím víc se třásl a tím víc plakal… Každá kapka krve, jenž mu tuhla v žilách při pouhé vzpomínce, byla draze zaplacena dalším přívalem slz.
Jediná mladičká nerozvážnost… Jediná. Která ho teď bude stát život…
Dopsal poslední větu. Ještě jedna omluva, ještě jednou slůvka Mám tě rád… Podpis a ještě jedna poslední slza, která jej rozpila do nezřetelné šmouhy… Opatrně dopis přeložil na polovinu a vložil do obálky, zapečetil ji a napsal na ni krasopisně pouhé jedno slovo, jméno… Tom.
V přízemí se ozval šramot. Někdo vešel do domu, nikým nepozorován. Stoupal po schodech nahoru tichým loudavým krokem, jakoby si nebyl stoprocentně jist, jestli tam má doopravdy jít. Bill tu chůzi znal až příliš dobře. V posledních několika měsících ho každou noc budila z příjemného snění a nedovolovala mu znovu usnout. Slyšel ji, cítil. S každým bratrovým vydechnutím…
Očima vyděšeně těkal po tak známém a přesto cizím pokoji, v rukou pevně svírající zavřenou obálku. Pohled se mu zastavil u poličky s pečlivě vyskládanými CDčky. Urychleně mezi ně dopis zastrčil a nechal vyčuhovat jen malý cíp. Rozběhl se směrem do svého pokoje, jediného místa, které mu nyní poskytovalo vhodné útočiště.
S hlasitým bouchnutím zavřel a rozhlédl se po místnosti. Nejistě stál na místě. Nevěděl, kterým směrem, ke stolu, anebo k posteli…
Než se však stačil rozhodnout, dveře se za ním otevřely a on stanul tváří v tvář svému staršímu bráškovi.
„Já… Přišel jsem ti jenom říct, že se na nějakou dobu stěhuju k Andymu. Do doby, než se mi uráčíš konečně říct pravdu a ne nějaké milosrdné lži.“ Pronesl ledově klidným hlasem Tom, upíraje své oči na Billa bez jediného mrknutí. I když ve skutečnosti se musel přemáhat, aby to vůbec vydržel.
Celou cestu sem si tu scénu v hlavě přehrával, avšak když teď nastala, s hrůzou si uvědomil, že se cítí úplně stejně jako když si ji říkal poprvé. Ne-li hůř… Protože nyní proti němu nestál Bill vytvořen jeho vlastní fantazií, řídící se podle jeho představ, ale Bill z masa a kostí. Chlapec, kterého miloval… Chlapec, jenž na něj upíral své nádherné čokoládové oči plné zoufalství…
„Tome, prosím, neodcházej…“ zašeptal tiše Bill a o krok k němu přistoupil. „Znovu už ne…“
„Nevím, kdo mě odsud včera vyhnal, Bille. Kdo chtěl, abych se navždy vytratil z jeho života.“ Syknul sarkasticky Tom.
„Já to tak nemyslel…“ zaúpěl černovlasý chlapec. „Musíš mi věřit!“
„Nemůžu věřit člověku, který mi sám nevěří…“ Otočil se Tom k odchodu. Každé slovo, které vyslovil, každý další pohled plný beznaděje, jenž k němu bráška vyslal, se mu zarýval do srdce.
Přivřel víčka. Silou své vůle se snažil potlačit slzy, jež se mu draly do očí. Tolik, tolik to bolelo… Ale mohl jinak?
„Ne, Tome! Stůj! Zůstaň…“ vyslovil znovu svou prosbu, tentokrát ještě s větší naléhavostí.
„Proč bych tu měl zůstávat? Nic mě tu nedrží…“ udělal několik dalších kroků na chodbu.
Jak těžké je předstírat lhostejnost a pohrdání, když v srdci plane láska…
Na svém rameni ucítil něčí chladnou dlaň. Tolik se toužil otočit a pohlédnout do těch nejkrásnějších očí, jenž ho pronásledovaly všude, kam se jen hnul.
Ještě chvíli to musí vydržet. Ještě malý okamžik hrát nedosažitelného, aby dosáhl toho, čeho chtěl.
„Tome, prosím, neodcházej. Já… Řeknu ti všechno, co budeš chtít… Jen mě tu nenechávej samotného…“ Zoufalství z hochova hlasu přímo čišelo.
Tom se zhluboka nadechl. Obrátil se směrem ke svému bratrovi, do tváře se mu však nepodíval. Posadil se na postel a teprve nyní upřel na Billa pronikavý pohled. „Dobře, poslouchám.“
Jeho dvojče nezřetelně přikývlo. Začalo pomalu přecházet po místnosti. Náhle se však zastavilo a pohlédlo zpět na Toma.
„Ať teď budu říkat cokoli, prosím, nepřerušuj mě a vyslechni si všechno až do samotného konce. Slib mi to…“
„Slibuju.“ Přitakal poněkud překvapeně Tom.
„Tak dobře…“ zašeptal si sám pro sebe Bill a znovu se rozešel po pokoji.
„Už když jsme byli malí kluci, přáli jsme si hrát pro lidi. Stát ve světlech reflektorů. Ani na chvíli jsme nezauvažovali o něčem jiném… Rozhodli jsme se jít za svým snem, stát se slavnými rockovými hvězdami…
Ty ses začal učit hrát na kytaru a já namísto toho, abych hrál s klukama fotbal, nebo lezl po stromech, jsem stál před zrcadlem, lakoval si nehty, maloval černé oči. Nosil výrazné šperky a s hřebenem v ruce si trénoval rockový pózy zpěváka skupiny Placebo Briana Molka…
Všichni jsme se snažili, jak nejvíc jsme mohli. Dávali jsme do toho úplně všechno. Věnovali jsme tomu veškerou svou energii. Přesto se nám stále nedařilo prorazit. A mě to stále nestačilo, chtěl jsem víc…
Vy jste se neustále den ode dne zlepšovali a mě se zdálo, že jsem uvízl na mrtvým bodě. Zdálo se mi, že pro vás tři nejsem dost dobrý… Nevěděl jsem, jak dál… Co udělat jinak, abych se vám vyrovnal, nebo vás dokonce předčil…
A jednou večer, když jsem nad tím opět uvažoval vzadu za pódiem v tom malým klubu, kde jsme tehdy vystupovali, přišel on a řekl mi, že pokud přistoupím na jeho nabídku, dá mi to, po čem tolik toužím…“ ustal Bill ve svém vyprávění a se slzami v očích pohlédl z okna na azurovou oblohu.
Tom mlčky poslouchal. Všemu doposud rozuměl, ovšem poslední věta ho zmátla.
Nabídku? Jakou nabídku?
„Přijal jsem…“ vrátil se černovlasý chlapec po krátké odmlce ke svému vyprávění. „Tehdy jsem si ještě pořádně neuvědomoval, jakou jsem udělal chybu. Byl jsem tehdy ještě dítě…“
„Bille, pověz mi, kdo byl ten muž?“ Tom se pomalu postavil a upřeně hleděl na svého mladšího brášku, kterému po tváři stékaly slzy bolesti. „Jakou nabídku ti dal? Já… pořád tomu nerozumím…“
„Tome, ty moc dobře víš, že jsem nikdy předtím nijak zvlášť zpívat neuměl… Ano, měl jsem možná trochu nadání, ale… pořád to nestačilo. A on, on dokázal to, co jsem si tak strašně moc přál. Dal mi hlas. Hlas, který nyní poslouchají tisíce našich fanoušků a vlastně ani netuší, že není můj. Že jsem ho získal výměnou za…“ Chlapec už nezadržel náhlý příval slz, který mu znemožnil pokračovat.
„Řekni za co, Bille, prosím… Musím to vědět…“ naléhal Tom.
„Za svou duši…“ zašeptal tiše černovlasý hoch. „Podepsal jsem totiž smlouvu. Smlouvu s ďáblem…“ pomalu se sesunul na zem. Už neměl sílu. Neměl sílu dál mluvit. Neměl sílu cokoli vysvětlovat. Zavřel oči a nechal Toma, aby si vše promyslel. Teď bylo na něm, zda mu uvěří, nebo si bude myslet, že se pomátl…
Tom vystrašeně třeštil oči na tu hromádku neštěstí, co se tu před ním zhroutila v slzách na zem a nyní se otřásala vzlyky.
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
