Cesta do pekel 7. (1/3)

Leželi na posteli a dívali se na bílý strop nad sebou. Bill měl položenou hlavu na bratrově hrudi a poslouchal tlukot jeho srdce. Tom si pohrával s jeho dlouhými černými vlasy a vnímal jejich příjemnou lotosovou vůní. Nemohli spát, nechtěli ztrácet drahocenný čas, avšak zároveň se báli úplně probudit a začít svůj poslední den.

Prosím, ještě mi to neříkej…

Neříkej to!

Ještě ne…

Šťastný…

Nemluvili. Nechtěli mluvit a přesto si rozuměli beze slov. Vnímali jeden druhého, svou vzájemnou blízkost. Přáli si být jen spolu… Nechtěli se opustit.

Černovlasý chlapec pohlédl na svého brášku. Dívali se navzájem do očí, nořili se do hnědých hlubin.

„Na co myslíš?“ zeptal se Tom a vytrhl tak chlapce z nejvzdálenějšího koutu jeho mysli. V těch čokoládových hlubinách bych se mohl utápět věčně…

„Myslím na to, co bude…“ zašeptal chlapec.

Tom sklopil pohled. Možná se neměl ptát, ale potřeboval to vědět: „Billí, tys… tys věděl, kdy si pro tebe přijde?“ zadíval se mu opět do slzami se lesknoucích očí.

„Ne, nevěděl… Vůbec jsem se o nic nestaral. Zaslepila mě vidina, že konečně dosáhnu toho, čeho chci. Řekl… řekl, že přijde, až bude čas. Já… já nevěděl, že to bude tak brzo…“ Bill s pláčem svého brášku objal.

„Šššš…“ Konejšil ho Tom.

Moc dobře však věděl, že dnes se vidí naposled…

* * *

Pomalu scházeli po schodech dolů na snídani. Těsně za sebou, aby nebylo vidět, jak se pevně drží za ruce. Skoro až křečovitě. Báli se jeden druhého pustit…

Usmívali se, ale jejich oči byly chladné a prázdné. Štěstí, které se rýsovalo na jejich rtech, se v nich nacházelo.

Pomalu dosedli na slavnostně prostřený stůl. Jejich máma před každého z nich postavila plný talíř těch největších dobrot. Zářila štěstím. Její malí kluci dospěli. Jak rychle to uběhlo… Byla natolik zahloubána do svých vlastních myšlenek, že si ani nevšimla, jak jsou oba chlapci zamlklí a smutní.

Bill pod stolem vyhledal bratrovu horkou dlaň a znovu ji stiskl. Tom se na něj otočil a lehce se pousmál. Jeho srdce však krvácelo…

Byl však nucen se opět vrátit z hloupého snění zpět do reality. Ze snění, které se stejně nikdy nevyplní, protože k němu Bill nic necítí. A i kdyby… nemají dostatek času… Nikdy mu nestihne říct, co k němu doopravdy cítí… Nenajde k tomu dostatek odvahy…

Mluvila na ně máma.

„Kluci, odpoledne mám pro vás menší překvapení…. Tak ne, že se mi tu ztratíte…“ mrkla na ně. Čekala, že se budou vyptávat, ale nestalo se tak…

* * *

Seděli na posteli a prohlíželi si staré fotky. Jak se Bill usmíval, když měl právě svůj druhý piercing, jak se Tom mračil, protože měl Bill, poskakující vedle něj, větší lízátko, jak se společně snažili postavit sněhuláka… Všechno to byly tak krásné vzpomínky… Na některé se chlapci rozvzpomněli až po shlédnutí fotek, jiné se jim barvitě míhaly před očima, jako by se ty chvíle odehrávaly teprve včera.

Bill se při pohledu na sebe a Toma jako malé posmutněle usmál. Všechny ty roky tak rychle utekly. Uplynuly jako voda. Potůčky se postupně změní v potoky, ty pak v řeky, vlévající se do rušných proudů oceánů. Za jak dlouho se jedné kapce podaří zdolat tu cestu? Každý v sobě uchovává pocit, že život je nekonečný. Jenže ve skutečnosti je tomu právě naopak. A on si ho ještě víc zkrátil… díky své dětské hlouposti.

Do očí se mu znovu začaly drát slzy. Setřel si je, ale za chvíli je nahradily další perly bolesti. Tom si toho všiml. Jemně brášku objal kolem ramen. Bill se pokusil o vděčný úsměv. Ale nešlo to. Nedokázal se usmívat. Opřel se o Tomovo rameno a znovu se zahleděl na jednu z fotografií.

Dvojčata na ní právě slavila své šesté narozeniny. Chlapci držejíce se kolem ramen stáli před podnosem, na němž byl položen dort ve tvaru autíčka. Smáli se… Na povel „sýr“ oba vycenily zuby a nechali se vyfotit. Jak šťastně to tehdy slavili. Kupa dárků, spousta blažených úsměvů… A pak, když sfoukávali svíčky, měli si něco přát. Nejdřív se zamysleli, pak nadechli a jedním vydechnutím zhasli všechny mihotavé plamínky. Později si navzájem řekli, co si bylo jejich narozeninovým přáním. Nebyli to žádné hračky ani nic podobného. Oba chtěli, aby spolu zůstali navěky. Byli tak bezstarostní, nic je netížilo…

Tom plný vzpomínek nejdřív taky upřeně hleděl na fotku. Pak se však jeho pohled stočil na bratra. Jak klidně mu teď spočíval na rameni. Věděl ovšem, že v nitru jeho brášky zuří ta nejsilnější bouře, bitva se sebou samým, s černou minulostí a ještě temnější představou budoucnosti.

Není právě teď ta nejvhodnější chvíle mu to říct? Říct mu, jak silný cit k němu chovám? Že mé bratrství přerostlo v něco většího, mocnějšího? Pochopil by to vůbec? Je tu alespoň nějaká, třeba jen drobná šance, že by mohl ten cit opětovat? Na těch posledních pár chvil… je tu příliš mnoho otazníků, než aby mohl takhle jednat. Ach, jak by to bylo krásné… už jen pár hodin. Více času nám nikdo nedopřeje.

Polibek. Letmé třepetání motýlích křídel, Billových řas na mé tváři. Něžné pohlazení… Ne! Nemůžu takhle riskovat. Času je tak málo… Poslední hodiny, poslední… nemůžu si je dovolit čímkoli pokazit…

„Kluci! Pojďte dolů!“ Dvojčata ze zamyšlení vytrhl matčin hlas. „Čeká vás tu překvapení!“ Překvapení. Lákadlo ze všech největší.

Bill odložil fotku, zvedl hlavu z bratrova ramene a zadíval se směrem ke dveřím. „Asi by jsme měli jít,“ podotkl sklesle. „Abych pravdu řekl, jsem docela zvědavý. Ty ne?“ Zeptal se udiveně Tom. Jeho bráška se jen provinile usmál.

Vstali. Trvalo jim neskutečně dlouho než došli ke schodům a začali po nich scházet do přízemí. Držíc se za ruce šli mlčky vedle sebe. Nedokázali mluvit, nedokázali zvednout pohled a podívat se, co na ně čeká. Jako první pozvedl hlavu Bill. Stál před ním postarší, tmavovlasý muž. Černovlasý chlapec ho okamžitě poznal. Ten ledabylý úsměv na rtech, ruce založené v kapsách… „Tati, tatínku!“ Bill rozpřáhl ruce a rozběhl se ke svému otci. Plnou vahou svého těla na něj skočil, až muž zavrávoral. Teprve po Billově výkřiku si i jeho dvojče uvědomilo, co je chystaným překvapením. I Tom se radostně vrhl na otce. „Tatí, jsem tak rád, že jsi tu,“ vyhrkl Bill, „Už jsem myslel, že tě nikdy neuvidím.“ „Nikdy? No to je skutečně dlouhá doba.“ Podivil se muž. Když se sourozenci rozhlédli po pokoji, mohli spatřit i svoji mámu, Georga, Gustava a nejlepšího kamaráda Andrease. Vítali je vřelými úsměvy přátelství a mateřské lásky…

Všechno probíhalo jako každý rok v tento den. Drobné dárky pro potěšení, dort plný svíček, jejich sfoukávání, tajná přání… Někomu to mohlo přijít otravné, tak stereotypní domácí oslava. Ale právě to, že se konala jen jednou za rok a v přítomnosti nejbližších, ji dělalo tak vyjímečnou. Všichni se posadili k hodovní tabuli, na níž ležela spousta dobrot od zákusků až po obložené chlebíčky. Někteří se do nich bez zábran pustili, jiní na jídlo neměli ani pomyšlení…

Gustav, Georg a Andreas o něčem zaujatě diskutovali, paní Simone hovořila se svým nynějším i bývalým manželem „Kluci, co říkáte na to, že by jste jeli k tátovi na prázdniny?“ Usmál se na dvojčata otec.

Tom pod stolem zašmátral po bráškově ruce. Nejdřív nahmátl koleno, potom konečky prstů. Chytil je. Jako hádci se mu obtočily kolem ruky. Dotýkali se jeden druhého… Opětovali navzájem své pohledy, plačící, bolestné výkřiky. Čas jako by se zastavil a zároveň nemilosrdně krátil. Dívali se na sebe, nevnímali okolní svět, který se jim jinak jevil jen jako v němém zpomaleném filmu.Už dávno nedětské duše, v nichž stále dřímalo tolik z malých kluků. Vraceli se do dob dávno minulých, kdy si jako malí hrávali, snívali spolu své sny… Všechna pouta, jež je spojovala, se na sebe právě teď nejvíc upínala. Nikdo neměl právo je rozdělit, vzít jim jejich lásku… zničit ten bezmezný cit. Ani sám ďábel ne…

Tom se dlouze podíval na hodiny na stěně… na to jak se velká ručička pomalu otáčí, na to jak jim pomalu ubíhá čas. Když se obrátil zpět na Billa, objevila se v jeho tváři bolest a úzkost. Kdokoli si to mohl přečíst v jeho očích, kdokoli. Ale nikdo z přítomných si toho nevšiml. Jen on, jeho mladší bráška to mohl spatřit a chápat jeho znepokojení.

Teprve teď si Bill uvědomil pomíjivost života, pocit prázdnoty, který se v něm den po dni víc a víc hromadil. Všechny vnitřnosti byly pryč, nahradila je nicota… Strach a ostatní pocity se schovaly až dál, za závoj bezmyšlenkovosti. Srdce ho prudce bušilo do prsou. Jakoby ono jediné zůstalo samo v celém jeho těle.

A pak Tom pustil Billovu ruku. Pro někoho to byla jen pouhá sekunda, pro ně celá věčnost. Obrátil se na ostatní. „Půjdu už nahoru,“ řekl a zvedl se ze židle. Bill ho jen nechápavě pozoroval.

autor: Fatedangels
betaread: Janule