Lekne se. Ucukne a napůl roztáhne svoje křídla. Bolestně svraští čelo a já si všimnu, že má jedno zlomený. Bolí mě to za něj… Nechci ho pustit, nenecham ho odejít, chci mu pomoct. Ruku, která mi zustala na místě, kde měl předtim tvář, postrčim opět k němu. Odhrnu mu pramen vlasů a konečně, poprvý vidim jak vypadá. Porcelánově bílá tvář, tmavý pronikavý oči… Je vyplašenej, poznam to z jeho pohledu. Nechci, aby se bál, takže se snažim, aby pochopil, že mu neublížim. Nechci ho vyplašit tim, že bych mluvil, takže se mu zadívam do očí a necham ho, aby se do nich díval jak jenom dlouho bude chtít. Zřejmě pochopil… Nechá mě, abych ho hladil po tvářích a čím dál víc se vpíjel do jeho očí, který mi stejně přijdou povědomý… Vlastně, nejenom povědomý, přijdou mi jako moje vlastní…
Zamrkal jsem a tim přerušil tu nekonečně krátkou chvíli. Anděl se na mně podíval s velikým otazníkem v očích. Chudák, je tak bezbrannej… Usměju se na něj, vezmu ho za ruku a pomalu ho vedu domů, do tepla. Kdybych ho nedržel, vůbec bych nevěděl, že jde za mnou, je tak tichej… Pro jistotu se ohlídnu, jestli tam je. Je tam… Stojí za mnou a tentokrát není vyplašený, ale zvědavý… Poznám to z těch jeho očí… Vlastně si ho teď můžu prohlídnout důkladnejc. Černý vlasy, bílá pleť, hustý černý obočí, z nichž jedno zdobí ocelovej kroužek, podobnej tomu, co mam já ve rtu, krasný hnědý oči, štíhlej nos a rty… Úzký, trochu zrůžovělý… Skoro ani nemůžu dejchat, jenom na něj zíram… Začervená se a tázavě se zadívá na dům a já zase začnu vnímat okolní svět.
Vyjdeme shody, přejdeme terasu, vejdeme do baráku… Pečlivě zavřu dveře a posadim svýho návštěvníka do křesla v obýváku. A hele, ještě tu leží deka, pod kterou jsem před chvílí spal. Vezmu ji a začnu ho s ní přikrejvat. Když ji upravuju tak, aby nevadila jeho křídlům, omylem se dotknu toho zlomenýho. Jenom usykne a odtáhne se. Zajímá mě co se mu stalo… Asi tuší, co se mi honí hlavou a jenom zvedne oči ke stropu. Vim, že to neznamená, že by se nudil, ale že se vlastně dívá mnohem vejš… K nebi… K Bohu?!
„Proč…?!“ neubránim se hlasitý otázce. Je to poprvý, co jsem za celou dobu promluvil. Jenom ukáže na svoje srdce a nechá stýct po tváři jednu slzu. Bolí ho srdce?! Ale proč by měl kvůli tomu zlomený křídlo?! To asi nebude ono… Vlastně od začátku… V tom snu… Někdo prosil o pochopení, o jedinou šanci… Šanci něco udělat… Nebo někoho vidět?! Někoho, kvůli komu ho bolí srdce…?? V tu chvíli mi to docvakne… „Ty někoho miluješ? Proto jsi tady a ne v …“ nedořeknu to. Vždyť já na tohle nevěřim… Bůh, andělé, nebe, peklo… To je podle mě blbost… Ale těžko nevěř něčemu, co sedí před tebou… Muj anděl pochopil mojí otázku a pomalu přikývl. „Koho?!“ zase se nestačim zarazit. Jsem až příliš zvědavej a tohle by mě zajímalo… Hodně by mě to zajímalo… Která frajerka má takový štěstí, že jí miluje anděl… Skoro jako bych na ní žárlil… Ale dyť já jsem taky kluk, tak co by mě na tom mělo tak žrát?! Nicméně mě to žere a jenom čekam, co odpoví.
Ale on neodpověděl, jenom se skelnym pohledem zadíval jinam. Nechce mi to říct… Fajn, třeba jindy… Jenže co teď?! „Hm… Jak se vlastně jmenuješ?“ Nic… žádná odpověď, jenom se rozhlídl po pokoji a něco hledal… Jeho pohledl padl na stolek před gaučem. Vzal propisku a TV program a do rohu načrtal něco, co mělo znamenat jeho jméno. Jenže já to přečíst nemohl, připadalo mi to jako všelijaký klikyháky… Bylo to skoro jako hieroglyf… Dal jsem teda na první co mě napadlo a řekl si, že to vypadá jako ‚Bill‘. „Ehm… Promiň, ale já to neumim přečíst… Po našem to vypadá, jako by to bylo Bill. Můžu ti tak řikat?“ Usmál se a přikývl. Ok., jméno teda už mam…
Snažim se ho zabavit celý odpoledne. Ani už si nevybavim všechno, co jsme dělali, vim jenom to, že mi bylo neskutečně krásně, jako nikdy před tim. Moc jsme nemluvili, neuměl po našem a vůbec, nezdál se jako ukecanej typ, takže v těch vzácnejch chvílích, kdy mi chtěl něco říct, mi to nakreslil. Ani jsem si nevšiml, že je tma a obloha je posetá hvězdama, když Bill najednou vyskočil a přešel k oknu. Díval se ven, skrz zasklenou tabulku našeho okna a tiše plakal. Rvalo mi to srdce na miliony kousků. Přišel jsem k němu a jednu svojí ruku jsem mu položil na rameno. Otočil se, podíval se mi přímo do očí a pak zabořil svojí tvář, mokrou od slz, do mojí náruče. Vzal jsem ho, donesl do svýho pokoje a opatrně položil na svojí postel…
autor: eL
betaread: Janule
