Máma je zpátky, slyším auto na příjezdové cestě, klapot dvířek, cinkání klíčů, kroky do schodů a následný výkřik, když vejde do mého pokoje. Otevřela dveře, stejně jako já v tom snu. Běží ke mně a sklání se nade mnou, ale je to marné, nedokáže vrátit čas, ani život…
Sleduji záchrannou službu, která s rozsvícenými majáky přijíždí k nám domů a záchranáře, kteří se sklání nad mým tělem jen proto, aby konstatovali mou smrt. „Je mrtvý, je mi líto… Nedá se nic dělat, řekl bych, že tu takhle leží od východu slunce…“ Máma jen pláče Robertovi na rameni a není schopná slova.
Už odnášejí mé tělo. Je na nosítkách, přikryté bílou plachtou. Policista trefně vypozoroval, že jsem spáchal sebevraždu, to bylo asi těžké, když vedle mne ležela žiletka… Ptá se mámy, jestli neví důvod mého rozhodnutí. Ach, neplač mami… Ne,neměl jsem problémy. Chtěl jsem být akorát šťastný… Znovu…
Dlouho jsem se, navzdory počáteční odvaze, rozhodoval, jestli to opravdu udělám, nebo ne. Celou noc jsem seděl ve své posteli a vzpomínal na Billa. Byl tam se mnou, já vím, že tam byl, cítil jsem ho a cítil jsem, že nesouhlasí s tím, co chci udělat…
Život je relativní pojem, je to to nejcennější co máš, měl by sis ho vážit a být vděčný za to, že ti byl udělen… Ale najdou se tací, kteří ho zahodí… Skočí pod vlak, vstřelí si do hlavy kulku, vezmou svoji poslední dávku… Berou to jako únik od problémů, osobité řešení a poslední cesta, vedoucí z útrap.
Já to tak neberu. Odešel jsem z života plného pohody, lásky a kamarádů a odevzdal se Smrti. Nebyla to poslední cesta, nýbrž dveře do nového světa k tisícům jiných možností. A k němu…
Pomalu se začíná stmívat… Zvláštní, že to všechno skončilo se západem slunce, když s východem to začalo. Když první paprsky osvítily můj pokoj, věděl jsem, že Bill odchází a to byla moje doba. Šel jsem do koupelny, vzal žiletku a zavřel se s ní ve svém pokoji. Lehl jsem si na postel a řízl… Přeťal jsem žíly na obou svých zápěstích a jak světlo zalévalo můj pokoj světlem, já se nořil do tmy…
Čekal jsem až přijde moje máma a já jí dám poslední sbohem… Našla mne ne dlouho před příchodem noci. Celý proces odklízení mého těla trval asi hodinu a já to vše trpělivě sledoval a vyčkával… Vyčkával západ slunce a příchod Billa, Temného anděla, abych se k němu připojil…
Je tma, máma přišla do mého pokoje a sedla si naproti mé posteli… Jen nechápavě kouká na krev, která se nasákla do prostěradel a povlečení… Je mi jí líto, ale vím, že to zvládne, nechal jsem ji v dobrých rukou, Robert je výborný muž. Pomalu slézám ze svého místa, odkud jsem vše pozoroval a pomalým krokem jdu k mámě. Mám to dovolené, jednou ji pohladit smím. Ohlédne se, ale když nikoho nevidí, složí opět ruce do dlaní. Bolí mne pohled na ni, ale přesto nelituji. Dveře se otevřely po druhé a přišel Robert. Vzal mámu kolem ramen a odvedl ji. Jsem mu vděčný, že se o ni stará a že ji vzal odtud. Teď už jsem tu jen já.
Stojím čelem k oknu a dívám se ven… Všude je bílo, což naprosto dokonale kontrastuje s inkoustovou oblohou, na které bývaly vždy hvězdy. Teď tam nejsou… Spíš já už je nevidím… Místo toho na mne shlíží snad miliony andělů, ale ne těch, jako je můj Bill, nýbrž bílých, vyzařujících plno světla. Cítím, jak mne někdo bere za ruku… Je zbytečné se otáčet, vím kdo to je, ale toužím ho vidět, jeho oči… Otočím se a strnu zděšením…
Držím Billa, svého Billa, ale jako by to nebyl on… Něco mu chybí… Chybí mu jeho oči, ten pronikavý pohled, pod kterým by se rozhořel i oceán. Místo toho má pásku, která zakrývá dvě prázdná oční víčka. „Bille, co ti to…?“ zajíknu se a pouze nechávám stéct své slzy po tvářích. „Toť můj trest, lásko… Bůh mi dal světlo, zrak i život, vzal mi světlo a zrak a namísto toho mi daroval tmu a slepotu… Má cena, cena za lásku.“
„Ale to přece nemůžou Bille!! Není to fér!!! Vždyť Bůh má být milostivý, má odpouštět, má být DOBRÝ!!“ Je mi ho tak líto, vyměnil bych svůj zrak za jeho… Cokoli za to, abych mu vrátil schopnost vidět, ale vím, že to nebude možné… Všechno pro Boha cenného jsem obětoval, abych mohl být se svou láskou.
„Pravdu ti řekne buď dítě, nebo hlupák. Pro ty je dobro bílé a zlo černé, temné jako já a ty. A mnohým lidem tato vlastnost, rozlišovat věci podle téhle teorie, zůstala. Věci nejsou buď černé, nebo bílé. Někdy je něco mezi tím a někdy je to úplně naopak… Nech to být, jsem s tebou a to je to nejcennější co mi kdo mohl dát… Miluji tě…“ dojal mne natolik, že příval slz se stonásobně zvětšil a já ani nemohl mluvit. Stiskl jsem jeho ruku a přitáhl si jeho hlavu k té mojí, až jsem ho nakonec políbil…
„Já tebe taky… Už navždy…“
konec
autor: eL
betaread: Janule
sakra! brečim jak želva :'-(.. je to nádherný…. :'-( :'-( :'-(
tahle povídka mi tu chyběla…tuhle miluju! je fakt nádherná…
Jaj to bylo nadherný, tu řvu u monitoru
ty vé ten kdo tohle vymejšlel je u mě boreček………nikdy mě žádná povídka nerozbrečela tak jako tahle
jen těžko nalézám slova…….jsem naprosto mimo….unešená….okouzlená…..ubrečená…..nádherná povídka. Ještě dlouho si ji budu v sobě přehravat stále dokola, i když jsem ji již četla před pár měsíci. Za tu dobu nic neztratila na kráse a své trpké dokonalosti :)))