Narozeninový přání – chci tě zpět! 10.

„Tohle nemůžeme, Tome… to… to nejde,“ špital Bill mezi polibky, zatímco si Tom na něj pomalu lehal.

„Tak řekni, že to nechceš,“ ozval se Tom a na vteřinu se odtrhl od Billových rtů. Byly tak sladké. Lákalo ho je laskat a jemně skousávat, nebo si s nimi jenom tak pohrávat. Prostě to bylo pro něj všechno tak krásné. Nikdy by to do sebe neřekl, že se zblázní do svého bratra.

Jenomže po chvilce si ani neuvědomil, že jeho ruka putuje po Billově stehně, až přistála někde pod jeho tričkem. Bill se toho ovšem polekal… bylo to sice krásné, ale Tom šel na něj moc rychle. Taktně jeho ruku odsunul, pořád se vpíjejíc do hloubky Tomových rtů.

Jenomže Tom tam ruku zas vrátil a jemně pošimral Billa bříškama prstů po bříšku.

Billovi to nebylo nepříjemné, jenom dostal strach.

„Tome, ne… já, mám strach, prosím tě nedělej to,“ šeptl a zoufalým pohledem se vpíjel do Tomových vášní potemnělých očí. Kdekdo by si asi řekl, že jej Tom teď klidně zneužije, nebo mu vynadá, jenomže on ne… To by přeci nikdy neudělal. Taky má strach, je to něco nového, něco, co ještě nikdy nezažil… a proto Billa naprosto chápal.

„Jasně, promiň mi to Bille… jdu na to moc rychle,“ šeptl a odsedl si od Billa o kousíček dál. Bill cítil, že něco spackal. Proto pomalu po čtyřech přilezl k bráškovi a zahleděl se mu do očí.

„Ty se na mě zlobíš?“ špitl do tichého pokoje a smutně sklopil tvář. Tom se pousmál.

„To bych nikdy nedokázal, Bille,“ vzal mu tvář do rukou a jemně jej začal líbat.

Když má Bill strach, tak jej přeci nebude ještě víc plašit. Prostě na to půjde pomalu. Stejně to pak bude hezčí.

Bill se konečně uklidnil. Věděl, že Tom by nikdy neudělal něco, co by Bill nechtěl. Věřil mu…

„Seš krásnej, víš to?“ špitl Tom, který ležel vedle Billa a jemně mu přecházel prsty po rtu. Bill při každém doteku neodolal a jemně políbil Tomův prst.

Konečně se odhodlal. Teď to už musí být. Prostě mu to už musí říct. Nadzvedl se na loktech a podíval se do Tomovy překvapené tváře.

„Tome, miluju tě,“ šeptl. Bylo to tak jednoduché. Najednou to bylo venku. Ještě nikdy tohle nikomu neřekl. Jakoby ani nevěděl, co to láska je. Ještě nikdy nepoznal takové děvče, kterému by říkal lásko a cítil by, že to tak skutečně je.

U něj ten pocit poznal. Bylo to tak krásné. Pořád měl mravenčení v bříšku a také cítil krásný třepot motýlích křídel uvnitř. Tom byl ten štastlivec, co si získal jeho srdce.

„Já tebe taky Bille. Moc tě miluju. Jsem z tebe úplně blázen. A nedokážu už o tebe přijít,“ šeptl Tom a znovu bratra políbil.

„Tome, jsi doma?“ najednou se otevřely dveře Tomova pokoje a dovnitř vstoupila vysoká postava…

„Proboha, tati!“ vypískl Tom a nic netušícího Billa ne zrovna jemně schoval pod peřinu.“ Já… já nevěděl, že tady někoho máš,“ začervenal se Jörgen a raději rychle vyběhl z Tomova pokoje. Věděl, že tohle by asi nejlíp nedopadlo.

„Billí, počkej tady, jo?“ šeptl Tom a konečně Billovi pustil trošku vzduchu. Jenomže ten byl z toho také paf. Vždyť to byl i jeho táta! Ten pravej… Ten o kterém vždycky jenom přemýšlel a snil, jak asi vypadá. Je to neuvěřitelné, jak se všechno za malinkatou chvilinku může změnit….

„Tati, kdes proboha byl?“ vyběhl na něj hned Tom.

„Tome, mrzí mě to,“ omlouval se Jörgen za trapnou chvilku.

„To je teď jedno,“ odbyl jej Tom jednou tvrdou větou.

„Ptám se, kdes byl? Jsem tady pořád sám…víš co to pro mě je?!“ křičel na něj. Už to neovládl. Prostě už musel. Už to v sobě dusil dvanáct let. Už ani o minutku dýl.

„Tome, já měl práci, je mi to líto. Ale slibuju, že na tvoje narozky budu tady s tebou,“ usmál se v naději rozveselit svého synka.

Toma ale něco napadlo. Musí jej dotlačit k tomu, aby mu sám povolil jít za Billem. A teď je ta nejlepší příležitost…

Bill se mezitím zvedl z postele a jako myška po špičkách došel až ke dveřím. Uši přilepil pevně na tvrdé dveře a snažil se naslouchat….

„Tak co, uděláme si nějakej mejdan?“ vyhlásil Jörgen spokojený, že se Tom alespoň na chvilku přestal zlobit. Ten ale nic neřekl. Jenom dál smutně koukal z okna.

„Já nechci mejdan, tati,“ šeptl a konečně otočil tvář k té jeho. Rozhodně hleděl do očí svého táty.

„Ne? Tak co bys chtěl?“ zeptal se smutně, ale s malinkatou nadějí v hlase. Čekal, že bude chtít auto, nebo motorku, nebo nový věci, ale to, co jeho syn řekl, nečekal.

„Chci za Billem,“ šeptl opatrně, ale s rozhodně vztyčenou hlavou. Čekal od otce ale poněkud jinou reakci.

„Tome, zbláznil ses? Co tě to popadlo?!“ vykřikl najednou a nevěřícně na Toma koukal. Tom zjistil, že asi neudělal nejlíp.

„Tati, ale je to můj bratr. Proč bych za ním nemohl jít?“ rozhodl se s tátou i pohádat, jenom aby mohl být s Billem o jejich narozeninách.

„Tak to tedy ne, Tome! Rozhodně ne. Nikam nepůjdeš. A Billa už nikdy neuvidíš, je ti to jasný? Já ti zakazuju jej vyhledávat, nebo se s ním stýkat, je ti to jasný? Jednou jsem to skončil. Tome… ty jsi můj syn. A Simone má svýho syna. Bill už není tvůj bratr. Už dvanáct let ne. Tak to prosím tě pochop,“ snažil se nekřičet, ale i tak to z jeho úst vyšlo jako naštvaný řev.

Toma tohle dorazilo. Nevěřil, že tohle řekl jeho táta. Ten táta, který je oba, i když si to nechce přiznat, zplodil. Vždyť Bill s Tomem jsou mnohem víc než sourozenci. Jsou dvojčata… A dvojče je něco jiného, než jenom starší brácha. I když měl Tom silnou povahu, drobným slzám se ani on neubránil.

„Bude mi osmnáct. Tati… osmnáct. Jsem dospělej, chápeš to? Já tady s tebou nebudu. Chci jít do Magdeburku a,“ ani nedomluvil, protože mu na tváři přistála facka…

Bill se až polekal, když to uslyšel. Slyšel všechna ta tvrdá slova jeho táty. A moc dobře je znal. Máma po něm taky vždycky křičela, když připomněl Toma. Dokonce taky jednou dostal facku. S tichým pláčem se zhroutil na zem a tvář ukryl do dlaní. Tohle už nemohl dál poslouchat. Už ne…

…………………………………………….

Tom se po malinké chvíli vrátil za Billem, jenomže když otevřel dveře, čekal jej šok. Bill stál naproti němu s kufry v rukou a slzy mu kanuly z nádherných očí jako malé diamanty.

„Takhle to nejde, Tome…“ šeptl a odvrátil od bratra pohled. Tom si otřel bolavé líce a až teď si všechno jaksi uvědomil.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se a s napětím sledoval Billovy ruce, které jako v horečce svíraly dva kufry.

„Tím… tím chci říct, že to takhle nemělo být, Tome. Myslím tím… když jsem byl malej a vzpomněl jsem tvé jméno, máma na mně hned začala ječet a já nikdy nechápal proč,“ šeptl, odmlčel se a popošel blíž k Tomovi.

„Taky jsem jednu dostal a vím, jak moc tě to bolí,“ šeptl a prstem mu jemně přejel po bolavém místu. Cítil, jak se Tom pod jeho dotekem zachvěl. „Musím se vrátit, Tome… i když nechci. Já tě nechci opustit… ale nedokážu se dívat, jak tě táta mlátí kvůli mně… to… to prostě nejde,“ vzlykl a sklopil tvář.

Teď byl Tom ten silnější. On se nevzdá. Teď už ne. Už mu není jedenáct, aby potřeboval tátovy rady. To tedy ne! Už stačilo. Kolikrát hledal pravou lásku, někoho koho by miloval nadevše na světě a teď to má. Má jeho. Osobu nadevše nádhernou…

I když je to jeho bratr… dokonce vlastní dvojče, nedokáže bez něj žít. Pobláznil jej natolik, že je schopen s ním utéct zpátky a zůstat v Magdeburku… Za čtyři dny jim je osmnáct. Tyhle narozky prostě prožijou spolu, i kdyby měli jít na kraj světa.

„Podívej se na mě, Bille,“ šeptl Tom a chytil Billovy jemné ruce do svých dlaní. Pro jistotu se ještě nahnul a zamknul, aby je táta náhodou nepřistihl. Bill na něj upřel smutné oči a nechal si Tomem jemně otřít slzu, kanoucí po krásné tváři.

„Bille… miluju tě nejvíc na světě… a já nedovolím, aby jsi se vrátil sám, slyšíš mně?“ políbil mu obě dlaně a pokračoval. „Buďto půjdu s tebou, nebo nepojede ani jeden z nás. A je mi jedno, jestli dostanu jednu ránu, nebo třicet, rozumíš? Ty jsi mnohem důležitější, Bille,“ pohladil jej po tváři a nechal se Billem vášnivě políbit.

„Miluju tě, Tome… miluju… tak moc,“ špital mezi polibky. Tom jej uložil na posel a sám se k němu přitulil.Ve vzájemném objetí usnuli.

Ráno Billa pošimraly jemné sluneční paprsky a ty jej přinutily otevřít oči. Vedle něj byl zachumlaný v přikrývce jeho bráška a spokojeně oddechoval. Pro Billa teď nebylo nic tak nádherného, jako osoba, ležící vedle něj… Když si vzpomněl na jejich první setkání po jedenácti letech, musel se usmát. Tom jej málem rozdrtil kvůli tomu, aby se mohl posadit a teď? Ted by bez něj už nemohl žít ani vteřinu. Vlastně jej něčím okouzlil už tehdy. Byl tak… tak jinej, neopakovatelnej.

„Dobrý ráno,“ zabručel Tom a vsunul Billovi jemný polibek.

„Taaak, jdeme balit?“ zazubil se na Billa, který štěstím zapištěl a skočil mu kolem krku.

„Tome, počkej… já… já nechci, aby sis kvůli mě zkazil celej život,“ šeptl Bill smutně, jakmile vycházeli už s kuframa před dům, kde je už čekal taxík. Tom nechal tátovi jenom vzkaz, ve kterém moc nenaznačil, kde teď bude, takže se to dá označit jako útěk z domova.

„Bille… tohle neříkej. Ty seš můj život,“ usmál se na něj Tom a nebýt tady toho taxikáře, pořádně by jej políbil. Billovo srdíčko trošku zaplesalo, ale pořád měl pochybnosti a hlavně strach. Cítil, že tohle nedopadne nejlíp. Rodiče je přerazí, až tohle zjistí…

Za hodinu už spokojeně seděli v letadle a čekali, co přinese nový začátek. Seděli nehnutě vedle sebe, ale jejich ruce byly propletené. A občas, když se Tom ujistil, že je nikdo nevidí, neodpustil si jemný polibek od svého brášky. Teď už by prostě nešlo být bez něj.

„Když já mám pořád strach, Tome… nechci o tebe přijít,“ špitl Bill a smutně se zahleděl do bratrovy krásné, ale taky smutkem ochablé tváře.

„Bille, ty o mně nikdy nepřijdeš, rozumíš? Ty ne… Vždycky tady budu s tebou. Spolu to zvládnem. Já… já vím, že je to nečekaný… vždyť já s tím také moc nepočítal, že se zblázním do svýho brášky,“ brnkl mu Tom po nosíku a Bill se konečně usmál, jak to umí jenom on…. Jako malinkaté sluníčko.

„Miluju tě, Tome,“ šeptl a nepřestával se utápět v bratrově pohledu.

„Já tebe taky, Bille… moc… a slibuju, že tohle spolu nějak zvládnem. Tyhle narozky budou naše. Ne tvoje a ne moje, ale naše,“ zazubil se a znovu Billa políbil. Tohle Billa ujistilo. Většina strachu z něj opadla a on se už tolik nebál. Věřil mu…

Po pár hodinách konečně stanuli před domem jejich maminky.

„Beztak mě zabije,“ zasmál se Bill a pomalu otevřel dveře.

„Bille?“ ozval se domem k jeho překvapení až moc milý hlas jejich mámy. Hned, jak ji spatřil se rozběhl a skočil jí kolem krku.

„Jsi v pořádku, zlato?“ tiskla jej a vlepila mu jemný polibek do vlasů.

„Jo, jo, jsem,“ řekl a odtáhl se od mámy, protože mu bylo blbý nechat se tam takhle objímat, zatímco její druhý synek na ně jen smutně koukal.

„Ahoj Bene,“ usmála se na něj Simone a k jeho překvapení jej také objala. Nevěděla proč, ale tenhle kluk jí i přesto, co viděla v Billově pokoji, moc zaujal.

Tom se v jejím objetí cítil tak nádherně. Tohle mu tolik chybělo. Objetí od někoho, kdo tě má rád. A teď našel hned dvě osoby. Jeho štěstí už snad nemůže být větší.

„Bille, musím ti něco říct… je, je to dost důležité,“ šeptla Simone, jakmile je usadila v kuchyni a položila před ně tác plný čokoládových koláčků. Bill zpozorněl a čekal, co mu máma poví.

„Bille… Gordon mě požádal o ruku…“ najednou se kuchyní ozvalo jenom zadunění koláčku o zem, který Billovi šokem upadl z rukou…

autor: B-kay
betaread: Janule