Oba bratři si spokojeně usnuli v náručí. Tenhle den byl pro oba asi nejkrásnější den v celém jejich životě. Vždyť taky po jedenácti letech konečně opět viděli svého bratra. Něžně se k sobě tiskli a oba konečně cítili něčí blízkost, kterou už tak dlouho necítili. Bill tomu ale pořád nemohl uvěřit. Tom na něj nezapomněl, ba dokonce jej i našel. Jenomže jak usnuli, nějak pozapomněli na to, že Bill nebydlí sám.
„Bille?“ nakoukla do jeho pokoje opatrně Simone. Jenomže se nevzbudil Bill, ale Kaulitz starší. Prudce otevřel oči a modlil se, aby k němu Simone nepřistoupila. Ale vždyť to byla jeho mamka… No to sice jo, ale vůbec se ho nesnažila nějak kontaktovat. Celých jedenáct let vlastně ani nevěděl, že nějakou maminku má. A Bill zas nepoznal pocit, mít u sebe tátu. Sice ne nadlouho, protože si Simone našla po dvou letech Gordona, ale bez tak – jeho táta to nebyl.
„Billí, zlato, spíš?“ šeptla do ticha a pokoušela se rozeznat osobu, krčící se na posteli. „Simone, nech ho, vždyť spí,“ ozval se mužský hlas a dovnitř vstoupil vysoký muž, jenom tohle Tom totiž rozeznal. Ten jenom uchopil Simone za ruce a táhl ji ven z pokoje.
Bill se mezitím probudil a poplašeně se kouknul na Toma. „A-asi pudu zamknout,“ pousmál se a vyběhl z vyhřátého pelíšku. Tom si mezitím uchmatl veliký kus peřiny a nehodlal se o něj s Billem dělit. „Hele,“ zasmál se Bill a skočil na Toma, který se pod ním svíjel smíchy. „Ty seš zlej. Už jako malýmu jsi mi tohle dělal,“ naoko si vzdychl Bill a pokoušel se Toma lechtat, jenomže přes tu peřinu moc daleko nedosáhl. Naopak toho ale využil Tom a překulil se na Billa. „Vždyť mně rozdrtíš,“ smál se Bill, doprovázen Tomovým veselým kvílením. „Vždyť taky že jo,“ zazubil se Tom a celý zářil. Bill se jej marně snažil kousnout do rukou, beztak nedosáhl. „No tak jo, jo, já se vzdávám,“ vzdychl nakonec a protočil oči v sloup.
Byli jako malé děti. Začali se provokovat. No tedy… spíše Tom Billa, ale vždyť to je jedno:D. Pořád jej lechtal a Bill se pod ním neustále svíjel smíchy. „Pšššt, vzbudíš mámu,“ zasmál se tlumeným smíchem Tom. Opravdu moc netoužil, aby jeho matka přišla právě teď a nedej bože jej vyhodila za tátou do Berlína. Tom teďka nemyslel a ani nechtěl myslet na zítřek. Myslel teď jenom na to, že je se svým dvojčetem a že je jim úplně príma, i když je už asi půl druhé ráno.
Bill se ale najednou postavil na odpor a se smíchem se snažil Toma skopnout z postele. A taky se mu to velice dařilo. Po chvilce se Tom až trošku pohnul.:D. Když na něj Tom takhle hleděl, zdál se mu tak rozkošný, jako malé dítě. Zahleděl se do jeho obličeje a už asi po tisící jej porovnával s tím svým. Bill využil bratrovy chvilky zamyšlení a prudce škubl nohama tak, že se Tom neudržel a sletěl z postele. Jenomže jak měli zamotané nohy, stáhl s sebou i Billa. Nakonec to tedy dopadlo tak, že mu Bill po chvilce seděl v klíně. Smích jaksi ustal…
…………………………………………………………………………………………………
Tom se nebyl schopen pohnout. Ještě nikdy ho nic takhle nevykolejilo, jako teď tohle. Tom byl odjakživa pohodář s duší ďáblíka, všechno bral tak, jak mu to svět dával. Nikdy nedělal velikou věc z toho, když třeba nebyl nakoupit. Prostě si našel, co doma měli. Bill byl ale jiný. Vždycky netrpělivý, ale zato s velikým srdcem. Byl proto teď dost překvapen, že je ještě, jak se to vezme, v pohodě. Za to Tom ale nebyl. Koukali si zpříma do očí. Jediné světlo, co je osvětlovalo, bylo to z měsíčního svitu. Nechápali to. Ani jeden z nich. Vždyť jsou přeci bratři. Tohle by je nemělo takhle vykolejit, ale přesto se to stalo. Tom ani nevěděl, co dělá. Jeho ruce si samy našly cestu k Billovým bokům a tam je začaly něžně třít. Bill se kupodivu vůbec nebránil. Možná to bylo jenom opojení z toho všeho a nedokázali přemýšlet normálně, ale možná taky ne…
Bill pomalu zavřel oči a tlumeně vydechl, když jej Tom jemně pošimral po bříšku. Sám ani netušil, kde se to v něm všechno bere. Jedná úplně suverénně a přitom ví, že nesmí. Tohle by opravdu neměl. A je si toho i vědom, ale Bill jej k tomu přímo vybízí svým pohledem.
„Proboha…co to dělám,“ šeptl vykolejeně Tom a rychle ze sebe sesunul Billa, ale omylem tak, že pěkně třískl hlavou o roh postele.
„Bille, promiň, seš…seš v pořádku?“ zeptal se se strachem v hlase a pomohl vyděšenému Billovi vstát. Tomu až teďka došlo, co to vlastně dělali. Nervózně na sebe koukali a oběma jaksi došla slova.
„Já…ehm, nejdeme si lehnout?“ přerušil to trapné ticho nakonec Tom. Bill opatrně přikývl. Spolu si zase lehli vedle sebe do postele, ale teďka už žádné těsné objetí nebylo. Otočili se zády k sobě a oba se mlčky snažili usnout.
Tom byl tak zmatený. Vůbec ani nechápal, jak to mohl dopustit. A ještě jej sám hladil po bocích. Bože, copak se pomátl? Asi mu už vážně chybí nejenom bratr, ale taky nějaká ta známost. Už dlouho s nikým nebyl a teď tady osahává vlastního bráchu. Bylo to až k smíchu. Snažil se usnout, ale když vedle sebe pořád cítil Billovo teplo, nedokázal vůbec nic, natož usnout.
Bill se taky urputně snažil spát, ale jaksi mu to nešlo. A taky neslyšel ani Tomovo oddechování. Zřejmě taky nemůže usnout. A kdo by taky usnul že?
„Tome?“ šeptl nesměle Bill, posadil se a hlavu si opřel o kraj postele.
„Ano?“ šeptl Tom a natočil tvář k bratrovi.
„Pročs to udělal?“ nedalo to Billovi. Teď by si nejraději nafackoval za tu svou zvědavou povahu. Tom raději dělal, že si vlastně ani nepamatuje, co vlastně dělal. Bill měl pravdu. Vždyť to on jej hladil po bocích a bříšku. Ne Bill jeho. Tak teď by bylo asi blbý něco tajit, nebo hrát blbýho. Otočil se tváří v tvář svému, teď dost zmatenému dvojčátku.
„Já…já ani sám nevím, seš …seš prostě tak krásně nevinnej, promiň,“ vydechl potichu Tom a znovu se obrátil k Billovi zády.
„Nic se nestalo. Dobrou noc, Tome,“ šeptl Bill a políbil Toma jemně na líce a pak se položil do peřin vedle něj.
„Dobrou noc, Bille“…
autor: B-kay
betaread: Janule
betaread: Janule
