Ráno vzbudilo dredatého chlapce jako prvního. Nejdřív se ujistil, kde to vlastně je a pak se s úsměvem zas položil do měkkých peřin. Vedle sebe ucítil pohyb a nesouhlasné mručení, kterým se rozčiloval Bill, když jej bratr přisedl.
„Promiň,“ jemně se zasmál Tom a posunul se o kousíček dál. Bill vystrčil zpod peřiny střapatou hlavu a se zájmem si Toma prohlížel.
„Dobrý ráno,“ šeptl po chvilce. Sice mu pořád vrtala v mysli dnešní noc, ale raději se rozhodl, že to teďka nechá být.
„Dobrý,“ usmál se na něj Tom a neodpustil si menší rozčepýření Billových, už teďka dost střapatých vlasů. Bill se jen pousmál a až teď si uvědomil, že máma o Tomovi ještě neví. Ale taky jí to ani nesmí říct. Vždyť by jej hned poslala zpátky do Berlína.
„Tome?“ začal Bill pomalu a pozoroval oblíkajícího se Toma.
„Hm?“ zamručel Tom a nasadil si XXL kalhoty.
„Tome, mámě to asi raději neřekneme, že ne? Ona by tě asi poslala zpátky a to já nechci,“ řekl smutně Bill. Tom k němu došel (jenom v džínách) a smutně se mu zahleděl do očí. „Budu teď tvůj kámoš Ben…například,“ pousmál se a brnkl Billovi po nosíku. Taky o něj nechtěl přijít. A hlavně ne po tom včerejšku. Pořád mu to nedá pokoj.
„Bille… já,“ chtěl se mu omluvit, ale najednou tam vtrhla Simone.
„Bille? Ou…já nevědela, že tady máš kamaráda,“ zahleděla se na Toma. Někoho jí moc připomínal. Bill polekaně vstal a konečně odtrhl svůj pohled od Tomova nahého bříška. „Ehm…tohle je Ben mami, jeho rodiče jeli teď někam na tři dny a on je doma sám, tak sem mu nabídl, jestli by nezůstal tady…vadilo by ti to?“ zeptal se Kaulitz mladší maminky. Simone se usmála a došla k Tomovi.
„Těší mě Bene, jsem Billova maminka a doufám, že se ti u nás bude líbit,“ podala mu ruku. Tom na ní poplašeně koukal. Vždyť to je jeho maminka. Jeho máma, kterou neviděl jedenáct let. Tom roztřeseně zvedl ruku a potřásl si s ní.
„Tak já vás teď tady nechám,“ s úsměvem vyšla z Billova pokoje.
Tom si viditelně oddechl a svalil se na postel. Bill k němu s úsměvem na rtech popošel.
„Tak co?“ pošimral jej na bříšku a lehl si vedle něj.
„To teda bylo něco…“ šeptl Tom a ještě pořád nemohl vydýchat, že právě viděl svou maminku.
„Tak pojď, jdeme do města. Ukážu ti tady naše stará místa,“ zazubil se na něj Bill a šel se umýt.
Po chvilce už nasedali tajně do Gordonova starého auta a Bill se chopil řízení. Přesně věděl, co chce Tomovi ukázat. Tom se celou cestu rozhlížel po okolí. Tolik věcí mu tady chybělo a to tady nebyl celých jedenáct let. Po chvilce zastavili na jedné luční cestě.
„Taak, vystupovat,“ usmál se Bill, když vycházel z auta. Tom se musel usmát. Byl tak roztomilý. Zpod černé čepice mu vykukovaly neposedné pramínky vlasů, které se snažil skrýt za uši, ale moc mu to nešlo.
„A kde to vlastně jsme?“ zeptal se po chvíli zvědavě. Něco mu to tady připomínalo, ale nevěděl co. Bill jej čapnul za ruku a utíkal s ním někam k vysokým stromům na druhé straně louky. Před jedním z nich zastavil.
„Tak tady to je,“ šeptl a pohladil kmen stromu. Tom si konečně vzpomněl, co to je za strom. Možná mu k tomu dopomohl veliký, už ne moc viditelný nápis: BILL A TOM a možná to byl taky Bill, kterému oči zářily, jako dvě hvězdičky.
„Měli jsme přesně pět let, když nás sem rodiče dovezli a my jim utekli k tomuhle stromu,“ začal vzpomínat Bill.
„Nemněl jsem to dopustit. Neměl jsem tě tady nechat,“ šeptl Tom, posadil se a hlavu si opřel o kmen stromu.
„Byl si moc malinkej. Nemohli jsme tomu nijak zabránit,“ sedl si naproti němu Bill a chytil jej za ruku.
„Kdyby to šlo vrátit, Bille. Jedenáct let jsme byli bez sebe, víš co to je? To za tři dny nedoženeme nikdy,“ šeptl smutně a pevně stiskl Billovu dlaň.
„Zůstaň tady, Tome. Nevracej se zpátky za tátou. Prosím…“ řekl Bill potichu. Tom se nemohl koukat na to, jak Bill trpí. Rychle si poposedl blíž a dlouze jej objal. Billovi stekla z očí slzička, která už ale symbolizovala něco jiného, než jen lásku k bratrovi…
………………………………………………………………………………………………..
„Kdyby to šlo…zůstal bych Bille,“ šeptl Tom a objal Billa ještě pevněji. Kdyby nemusel, nikdy by ho už neopustil. Jenomže co by pak řekl tátovi? To nesmí. Už i tak porušil zákaz vyhledat bratra, kdyby se to jeho táta dozvěděl, asi by zas zuřil. Oba věděli, že tahle noc bude jejich poslední. Zítra až se probudí, už bude mít Tom sbaleno a půjde na letiště, odkud znovu opustí Billa.
Bill si toho byl také vědom. Možná, že už nikdy neuvidí svého bratra. Už jen při pomyšlení na to všechno, mu bylo ještě víc do pláče. Když se konečně našli… proč musí zase odjet? Bill byl zmatený. Vůbec nevěděl, co cítí. Věděl jenom to, že když jej Tom držel v náručí… zůstal by takhle klidně navždy. Cítil se takhle v bezpečí. Dodnes si pamatoval jejich, sice krátké, ale krásné společné dětství. Tom byl vždycky silnější. Snesl toho víc, než Bill. Vždycky ho chránil a Bill v něm měl velikou oporu. Cítil se při něm vždycky v bezpečí, věděl, že jej ochrání a naivně si myslel, že budou pořád spolu… ale život k nim nebyl tak milý a nedopřál jim společný život…
Tom se pomalu od Billa odsunul, potlačujíc palčivé slzy bolesti. Zato Bill je potlačovat nedokázal a ani nechtěl. Najednou jim to přišlo všechno tak zvláštní. Bill seděl Tomovi v náručí a Tom jej držel pevně kolem boků. Pořád si hleděli do očí, jakoby si z nich navzájem četli jako z nějaké pohádky. Tom ani nevěděl, kde sebral tu odvahu, ale jeho tvář se pomalu blížila k té Billově. Bill na něj polekaně koukal, ale neuhnul ani o milimetr. Když se po chvilce jejich rty setkaly, zůstali v kamenném sousoší. Rty přitisknuty na těch druhých a překvapené pohledy obou dvojčat. Bill se od Toma odsunul jako první. Polekaně si přejel prstem po rtech a rychle vstal. Dezorientovaně se rozhlížel kolem. Sám nevěděl, proč, ani co se stalo… ale věděl jenom to, že žádné rty jej ještě takhle nepolíbily.
Tom rychle vstal a došel k Billovi. „Bille…já, promiň, nechtěl jsem, tedy já nevím, co to do mě vjelo…“ začal se omlouvat, ačkoliv to ale vůbec nemyslel vážně. Moc toužil po alespoň jednom Billově polibku. Bože, bylo to tak krásné…
„Asi by jsme se už měli vrátit…“ šeptl Bill roztěkaně a šel napřed k autu. Tom by si nejraději nafackoval za to, co udělal. Mlčky jeli celou cestu domů, kde se Bill ihned zavřel ve svém pokoji.
Toma ani nenapadlo jít za ním. Raději šel rychle do koupelny a napustil si plnou vanu s velikou porcí pěny. Ponořil se dovnitř a slastně přivřel oči. Ale i přes tenhle krásný pocit, ho něco tížilo. Neměl to dělat. Byla to hloupost. Hloupost, která se už nebude opakovat! Nebo ano?
autor: B-kay
betaread: Janule
