Ani jeden z nich nedokázal vnímat okolní svět. Dokonce si vůbec nevšimli Simone, která je pozorovala za dveřmi jejich pokoje.Tahle chvilka patřila prostě jenom jim. Bill tiše pronikal Tomovi někam hluboko do zákoutí jeho rtů a Tom by mohl jen stěží odporovat. Líbali se intenzivně a dlouho. Ještě nikdy nezažil ani jeden z nich tak intenzivní pocit. Vůbec tomu nerozuměli, ale v tuhle chvíli ani nechtěli.
Tomovi jako prvnímu došlo, co to vlastně dělají. Prudce od sebe Billa odsunul a rychle vstal. „To… tohle nemůžem a a ty to víš,“ šeptl a roztěkaně koukal všude kolem, jenom ne na něj. Simone je pořád potají poslouchala. To, že Billovi se líbí víc kluci, si všimla již dávno a pomalu si na to i zvykla, jenomže proč by to nemohli? Když se mají rádi, tak co jim stojí ve štěstí?
Simone vůbec netušila, že to, co jim stojí ve štěstí, je to nejsilnější pouto, jaké mohlo mezi nimi být. To pouto se nedá jen tak rozdělit. Je to bratrské pouto. Jako miminka byli společně v máminým bříšku a navzájem byli spojeni pupeční šňůrou a teď? Ted úplně propadli citu, který je natolik šokoval, že se z toho sami neuměli vzpamatovat.
„Tohle byla chyba, Bille. Zítra se vrátím… Já musím,“ vstal a chtěl odejít, ale něco ho zastavilo. Byly to Billovy slzy, které si pomalounku vytvářely cestičku po jeho krásné tváři. Úplně jej to odzbrojilo. Dostal neuvěřitelný strach, protože si uvědomil jeden fakt. Zamiloval se!
Zbláznil se do Billa. A vlastně to bylo hned v první monet, co se mu podíval do těch nádherných očí, které zářily… tedy tehdy. „Bille… Bille neplakej,“ pomalu k němu popošel. Bill se na něj ani nepodíval, jenom dál potichu plakal.Také to cítil. I přesto, že je Tom jeho bratr, se do něj prostě zamiloval. Je to šílený… sám to věděl. Vždyť se viděli jenom tři dny po jedenácti letech. Není možné, aby bylo mezi nimi tohle. To nejde. Snažil se přesvědčit srdce, že to, co cítí k Tomovi, je čistě bratrská láska, jenomže si tím vůbec nebyl jist.
„Máš pravdu… měl bys odejít. Jdi pryč! Už tě nechci nikdy vidět!“ vykřikl na něj, až se chudák Tom zapotácel. Po tomhle, co teď slyšel, už věděl, že bratra dočista ztratil. Ta slova jej bodla v srdci jako trn.
Nikdy by neřekl, že mu tohle řekne Bill. Simone vůbec ničemu nerozuměla. Ale když uviděla, že jde Tom ke dveřím, raději šla pryč.
„Já odejdu, neboj se… Ráno tady už nebudu… taky už tě nechci nikdy… vi-vidět,“ šeptl a utekl z bratrova pokoje. Rychle vlítl do pracovny, kde měl svůj kufr i s věcmi a po chvilce měl sbaleno. Hned ráno půjde na letiště.Už jej tady nic nedrží…
Bill nevěděl, proč tak reagoval. Ale věděl, že by nevydržel mít Toma pořád u sebe – jako bratra.A proto teď potichu hltal trpké slzy bolesti a myslel, že Toma ještě ráno uvidí – jenomže nevěděl, že Tom se s ním ani nerozloučí a beze slova mu odletí, jako všechna ta naděje, kterou mu vnesl do života…
…………………………………………………………………………………….
Tom skoro celou noc nespal. Jenom nepřítomně seděl na posteli a nechal trpké slzy, aby mu smáčely celý obličej. Vůbec neudělal dobře, že za Billem vlastně přijel. Co tím vlastně získal?! Zamiloval se do svého bráchy, který ho vášnivě líbal, ale po chvilce mu řekl, že jej už nikdy nechce vidět… Prostě odjede. Bude to tak lepší. Zvládli to jedenáct let, tak proč by to teď mělo být jiné? Jakmile se městem prohnaly první sluneční paprsky, Tom na nic nečekal, popadl kufr a chtěl co nejrychleji zmizet. No nedalo mu to. Položil si na chvilku kufr vedle dveří a opatrně vešel do Billova pokoje. Ten ležel schoulený v klubíčku. Tom na chvilku zaváhal při pohledu na bezbranného Billa, ale srdce mu přikázalo jednat. Kdyby zůstal, bylo by to k ničemu. Nemohl by být u něj a nedotknout se jej. Teď už ne. A proto mu vtiskl jemný polibek na ústa a vrátil se ke svému kufru. Bez jediného otočení Tom zmizel tak rychle, jak se zjevil…
Bill se vzbudil do smutného rána. Moc jej mrzelo to, co včera Tomovi řekl. Chtěl se mu jít hned omluvit, ale únava jej přemohla, možná že kdyby to udělal, Tom by tady ještě byl…
Jenomže Bill zatím ani netušil, že jeho bráška čeká teď někde na letišti na letadlo, které jej vrátí do toho stereotypního života ve městě. Opatrně se posadil a trošku si rozcuchal vlasy. Tedy ne, že by je měl málo rozcuchané, ale prostě to měl rád. Šel se rychle umýt a pak utíkal do kuchyně. Čekal, že tam Tom bude s mámou, jenomže když přišel, byla tam jenom Simone, která nervózně postávala u okýnka. Ona už všechno věděla.Viděla totiž Toma, jak odcházel. A nemohla mu v tom bránit, vždyť není jeho matka…
Vůbec nevěděla, co má Billovi říct. Do kuchyně vešel s krásným úsměvem, který ale hned vystřídal strach. Nechápavě hleděl na mámu, která mu nedokázala lhát.
„Odešel,“ šeptla po chvilce a raději se nekoukala svému synovi do očí.
„Ale… ale kam odešel?“ vykoktal Bill, ještě mu to totiž jaksi nedošlo.
„Bille, odešel… i s kufrem.Už se sem nevrátí,“ řekla a soucitně se na něj zahleděla. Bill to až teď pochopil.
„To ne… Prosím ne,“ šeptl a zase se rozbrečel. Vyběhl schody nahoru a úplně nepříčetně vtrhnul do svého pokoje. Shodil vše, co mu přišlo pod ruce. Celý pokoj vypadal jako po výbuchu. Nakonec se celý zoufalý svezl po dveřích k zemi a naplno se rozbrečel. Věděl, že udělal chybu. Ale že ho Tom takhle opustí, to tedy nečekal. Bez jediného slova. Doteku… nic. Odhodil jej, jako kus hadru a vůbec nepřemýšlel nad následky. „Pročs to udělal Tome?“ vzlykl a sebral fotku, která mu ležela u nohou. Byla to Tomova fotka.Vzal ji do rukou a pomalu přejížděl po bratrově krásné tváři.
„Miluju tě…“
Tom seděl nehnutě na lavičce a čekal na letadlo, které ho odveze zpátky do Berlína. Kdyby mohl, tak rád by tady zůstal a už nikdy se nevracel do toho bytu, který dýchal prázdnotou. Když byl s Billem, tenhle pocit jakoby vůbec nikdy necítil. U něj se vůbec necítil prázdným, ale tak krásně naplněným. Bill byl člověk, který mu byl po celých jedenáct let nejbližší. I když spolu nevyrůstali, nikdy nikomu nezapřel fakt, že má brášku. Jenomže to tehdy ještě nevěděl, jak moc jej Bill okouzlí. Tom měl moc rád holky a nikdy by si ani nepomyslel, že by mohl někdy políbit nějakého kluka, natož ještě svého bratra. Jenomže Bill byl pro něj něčím výjimečným. Pořád měl před očima tu nádhernou alabastrovou pokožku, výrazné hnědé oči, krásně smyslné rtíky a sladce krčící nosík. Už dost!
Vzpurně zakroutil hlavou a rozhodl se, že tu poslední půlhodinu tady nestráví myšlením na Billa. Vždyť přeci kvůli němu odchází.
Bill se snažil zklidnit svoje city. Snažil se si namluvit, že když Tom odjede, bude to zas jak dřív. Že na to prostě jenom tak zapomene. Jenomže čím dál tím víc si byl jist jedním faktem, a to tím, že tyhle tři dny, byly ty nejkrásnější, co kdy zažil. Nemůže jej nechat jenom tak odejít. Dokonce bez rozloučení. Prudce vstal, rychle na sebe naházel nějaké oblečení a vyběhl ven. „Do pytle!“ zaklel, když si vzpomněl, jak daleko je odtud letiště. Pěšky tam jenom tak nedojde. A Gordon není doma. Co ted?! A ještě se spustil i pěkný liják.Bill byl zoufalý, nemůže jej přeci nechat odejít. Byl tak odhodlaný a teď? Kam se podělo jeho odhodlání? Nemněl jinou možnost. Potichu vklouzl do garáže a nasedl do Gordonova nového auta…
Zbývalo posledních patnáct minut a Tom byl pořád na pochybách, jestli je to, co dělá, skutečně správné. Najednou jej ale píchlo u srdce. Tohleto píchnutí mu bylo známé. Cítil ho jako šestiletý, když Billa poštípali komáři a vezli jej do nemocnice.A ani teď to asi nevěští nic dobrého. Nevěděl, co má dělat. Z reproduktoru hlásila nějaká paní, že se mají cestující seřadit na tom a tom nástupišti.A teď co? Zůstat, nebo odjet? Co když si to jenom namýšlí a Bill je úplně v pohodě? Rozhodl se tedy, že nastoupí.
Bill měl menší nehodu. Narazil do auta před sebou a teď se tam hádal s jeho majitelem. Protože totiž to auto, do kterého vrazil, bylo Gordonovo a v něm taky i seděl jeho majitel. „Promiň, vážně mně to mrzí… ale já musím na letiště,“ naléhal a už nebyl schopný poslouchat Gordonovy výčitky. Když Tom odjede kvůli němu, dorazí ho to.
„Bille, co jsem ti říkal? Kdyby tohle nebylo moje auto, tak bys pěkně platil tomu dotyčnýmu,“ křičel na něj. Jenomže ne ze vzteku, ale ze strachu. Hrozně se vylekal, že v tom autě seděl Bill. Vždyť je pro něj skoro jako syn. A má jej moc rád. „Gordone, hodíš mě na letiště?“ pípl Bill tiše. Věděl, že to přehnal. Mohl někomu ublížit. A hlavně sobě. Gordon jej pevně objal a nakonec povolil. Po chvilce už byli na letišti, jenomže… to Tom už dávno seděl v letadle někde nad Magdeburkem…
autor: B-kay
betaread: Janule
Doufám že de znovu potkaj.