Nechte ho být 1.

,,Tome vstávej. Přijdeme pozdě do školy.“ Budí mě moje dvojče, se kterým jsme včera oslavili 17-té narozeniny.

,,No jo, už vstávám. Ty se do tý školy nějak hrneš.“

,,To si jen myslíš. Víš jak by máma vyváděla, kdyby jsme tam nešli.“

,,Jo, ale je to přece naše věc.“

,,Hele nekecej a pojď. Těch pár dní ve škole vydržíme a pak zase rychle pryč.“

—

Jakmile jsme došli ke škole, zase to začalo.

,,Á slečinka se uráčila přijít do školy.“ ,,Šlapat se chodí na dálnici, ne do školy.“ ,,Tak co už máš kluka?“ ,,Nepolámej si nehty.“ ,,Bacha na make-up.“ A další nadávky směřované na bráchu. Táhl jsem Billa do třídy, aby jsme tam byly co nejdřív a mohli si vybrat místo na sezení. Sedli jsme si jako vždy do poslední lavice úplně vzadu daleko od katedry.

Začalo vyučování. Vlastně se tomu tak ani nedá říkat, protože byl první školní den. A do třídy vešla nejotravnější učitelka na škole. Bude naše třídní. To znamená, že nám nedá ani na chvilku pokoj.

,,Co pak to vidím? Pánové Kaulitzovi se uráčili přijít do školy? To je dobře, aspoň se ujistíme jestli vám sláva stoupla do hlavy nebo ne.“ Na to celá třída vybuchla smíchy. ,,Tam vzadu sedět nebudete. Kaulitz číslo 1 si sedne do první lavice k Nicolasovi.“ Tím myslela Billa a Nicolas byl jeden z nejotravnějších kluků na škole. ,,A Kaulitz číslo dvě do lavice vedle k Mikelovi.“ Další otravnej kluk. Nedobrovolně jsme se přemístili dopředu a sedli si. Učitelka začala otravnej proslov a po dlouhý době nás pustila domů. Když se ale Bill zvedl, celá třída vybuchla smíchem. Automaticky se otočil a podíval se na svůj zadek. Měl tam velkej červenej flek. Někdo mu dal něco na židli. Vzal tašku a utíkal ze třídy. Okamžitě jsem šel za ním. Ještě jsem slyšel různé nadávky a podobně. Zastavil se až před školou. Brečel

,,Bille neboj, to je dobrý. Kašli na ty blbce a pojď domů.“

,,Já už do tý školy nepůjdu. Už mě tam neuvidí.“

,,Oni na to za chvilku zapomenou.“

,,Ne nezapomenou. Budou si mě dobírat ještě dlouho.“

,,Ne nebudou. Já jim to nedovolím. Pojď domů, ještě nás někdo uvidí.“

—

Doma Bill hned odešel do svého pokoje. Nechal jsem ho být. Nemělo cenu ho utěšovat, on si poradí. Navečeřel se a zase odešel.

—

,,Tome, musíme do školy!“ Budil mě brácha, ale už ne tak nadšeně.

,,Už vstávám.“

Přišli jsme do třídy a tam všechno zase začalo. ,,Už máš silnější tampóny?“ ,,Nechceš půjčit vložky?“ ,,Tak co? Pomohl ti brácha?“ ,,Jak zvládáš svoje dny?“ Bill měl co dělat, aby se nerozbrečel. Všechno to dovršil balíček tampónů, který přistál před ním. Otočil se a utekl na záchod. Celá třída rázem vybuchla smíchem. Já a Andreas (náš nejlepší kámoš) jsme hned běželi za ním.

,,Bille! Otevři ty dveře! Vylez ven!“ křičel jsem na něj.

,,No tak, neboj se. Oni toho nechají.“ pomáhal mi Andreas.

,,Ne vypadněte. Běžte pryč.“

,,Vylez ven. Takhle to bude ještě horší.“ přemlouval jsem ho. Asi to pomohlo. Bill neochotně vylezl ven. ,,No vidíš.“

,,Ale ještě něco a jdu domů.“

Ve třídě měli zase kecy, ale Bill se snažil i přesto chovat normálně.

autor: Nicol
betaread: Sajuš