Nechte ho být 9.

Opatrně jsem vylezl z postele a šel uvařit něco k snídani. Billa jsem nechtěl budit. Měl by odpočívat, když včera pořádně nachladl. Uslyšel jsem cvaknutí klíčů v zámku a někdo přišel. Lekl jsem se, kdo by to mohl přijít? Jediný kdo měl klíče od domu byl brácha a ten ležel v posteli. Máma má být přece ještě na služební cestě.

,,Thomasi!“ zařvala máma. No, to není dobrý. ,,Thomasi! Okamžitě jsem pojď“ Nedobrovolně jsem se loudal k mámě do předsíně. ,,Jak mi chceš tohle vysvětlit?“ hodila mi noviny, ,,Ty asi nejsi normální, nebo co. Uděláš ze mě babičku a já se to dozvím z novin. Vždyť je ti teprve 17 a ty nějaký holce uděláš dítě!“

,,Klid, to se nějak vyřeší.“ oznámil jsem jí s klidem, ale to jsem asi neměl dělat.

,,Jak vyřeší? Ty spratku jeden!“ Vzápětí mi na tvář přiletěla facka. ,,Jdi okamžitě do obýváku. Tam se to bude řešit!“ Radši jsem poslechl a sedl jsem si v obýváku na gauč. Očekával jsem, co bude následovat teď. Dřív než máma ale přijde Bill.

,,Co se děje Tomí?“ zeptá se a sedne si vedle mě.

,,Máma to ví, psali to v novinách.“

,,A co?“

,,To dítě. Chápeš?“ Než mi stačil odpovědět, přišla máma a poslala Billa do kuchyně, aby se nasnídal.

,,Tome, můžeš mi to nějak vysvětlit?“

,,Ne, ale ono není jistý jestli je to mimino moje.“

,,Ne? Víš co? Zavolej tý holce a řekni aby přišla.“ Docela mě překvapilo, že už neřve a uklidnila se.

Zavolal jsem Victorii a po dlouhém přemlouvání nakonec přišla i s Michaelem. Pomohl jsem jí vynést kočárek po schodech do domu.

,,Dobrý den.“ pozdravila nesměle a vyndala Michaela z kočárku. Odvedl jsem jí do obýváku.

,,Mami, to je Victorie,“ představil jsem ji. ,,…a to je Michael.“

,,Ten je sladkej. Můžu si ho pochovat?“ začala se máma rozplývat nad tím malým uzlíkem v modrý dece.

,,Samozřejmě.“ potvrdila jí a dala jí ho do náručí. Ve dveřích se objevil Bill, ale když viděl Victorii a Michaela, rychle zase odešel do svého pokoje. Chtěl jsem jít za ním, ale nemohl jsem, protože by mi to máma hned zakázala. Sedl jsem si na sedačku a čekal. Asi po čtvrt hodině si máma konečně sedla a začala to řešit.

,,Hele Vicky, my by jsme byli rádi, teda spíš Tom, kdyby to dítě šlo na testy otcovství.“ Victorie se na ni nechápavě podívala.

,,Co prosím? Vy mi teda nevěříte?“

,,Ale ano, ale jde o to, že se chceme ujistit.“

,,Ehm no tak tedy ano.“ souhlasila nakonec.

,,A mohli by jsme jít hned teď?“

,,No klidně.“ Jediný důvod, proč se rozhodla, že tam půjde, musel být ten, že to dítě je opravdu moje.

***

Seděl jsem na posteli a objímal Billa. Oba jsme netrpělivě čekali, až zavolají z nemocnice a my se konečně dozvíme, jestli je to dítě moje nebo ne. Máma a Victorie čekaly dole v kuchyni a máma si užívala svého „vnoučka“.

,,Co když je Michael opravdu tvůj?“ zeptal se mě bráška a přitiskl se ke mě ještě víc, jako by se bál, že mě na vždycky ztratí.

,,Billí, nemysli na to. Mysli radši na to, až v úterý pojedeme do Berlína a nebudeme muset chodit do školy.“

,,Ale stejně v pondělí musíme ještě do školy.“

,,Jeden den to vydržíš, jo?“

,,Nevydržím. Bude tam Nicolas a teď navíc po tomhle všem. Já bych radši zůstal doma.“

,,A jak to chceš udělat? Jeden den. Jenom jeden den broučku. Já je nenechám, aby ti ubližovali.“

,,Ale já bych dělal, že mi není dobře.“

,,Měl by jsi jít do školy. Víš přece, že ti nejde ta matematika a jestli propadneš, tak máme po kariéře. Viděl jsi jak ředitelka loni řvala, že lajdáka se čtyřkama nebude uvolňovat..“

,,Tomí, ale ona říkala, že nebude uvolňovat žádný lajdáky, víš?“ Nestihl jsem už nic namítnout, protože mi právě zazvonil telefon…

autor: Nicol
betaread: Sajuš