Neslyšet ticho 1.

Liché díly – Hate
Sudé díly – Schwarz

1. Nikdy nic nevím

Tom seděl v prázdné místnosti a melancholicky vyfukoval kroužky šedého štiplavého dýmu. Klížily se mu oči a dohasínající cigaretu držel mezi prsty už jenom čistě mechanicky, nevnímal ji. A nevnímal ani to, že se pomaličku otevřely dveře a do kuchyně nakoukla černá střapatá hlava.

Bill se překvapeně zasekl na prahu a zamrkal. Odkašlal si.

„Tome, vstávej.“

Nic. Bratr zvedl ruku a potáhl nikotin, nešťastně vydechl. Co se děje? Co se stalo? A jak to, že o ničem neví? Přešlápl na místě.

„No tak, bráško, vstávej!“

Dredař se zavrtěl, aby našel pohodlnější polohu a pevněji stiskl oči. Neviděl ho? Nebo ho nechtěl vidět? Bill pomalu vešel do kuchyně a tiše za sebou zavřel dveře. Pohledem přejel hodiny, které ukazovaly půl druhé v noci, a pochopil, proč ho jeho dvojče přeslechlo. Pousmál se a na přehrávači zmáčkl tlačítko Off.

„Co se stalo?“ vymrštil se Tom, že starostlivě se tvářícího Billa skoro porazil, a cigareta, kterou neudržel, vyletěla a obloukem přistála v odpadkovém koši.

„Aspoň jsem ti usnadnil práci,“ ušklíbl se Bill a znovu bratra posadil. „Spíš, co tu děláš ty? Měl jsem strach…“
Měl jsi proč, pomyslel si kytarista, ale nahlas neřekl nic. Bylo to zbytečné, bratr jeho problémy s holkama stejně nepochopí. Nemá cenu mu cokoliv vysvětlovat, stejně ho odbude tím samým – výčitkami, že nemá být takový děvkař a přemýšlet, jak se cítí i ony. Ale copak to jde? Když je nechápe, nemá je rád?

„Tak řekneš mi, co se stalo? Nebo jsi v depce už jenom ze zvyku?“ vyjel na něj Bill a zavrtěl hlavou. Mrzel ho Tomův stav, hrozně ho litoval, ale bez jeho pomoci s tím nic dělat nemohl. A Tom mu v poslední době nikdy nic neřekne…

„No tak, co se děje?“ dodal už trochu smířlivěji a přitáhl si k němu stoličku. „Však víš, že mně můžeš povědět všechno, úplně všechno, bráško…“ zašeptal a smutně se pousmál. Tom mlčel, ani nedal najevo, že poslouchá. Jenom se znovu zavrtěl na židli a svěsil hlavu.

„Prosím, bojím se o tebe, copak to nechápeš? Už týdny jenom sedíš a koukáš do blba, s nikým nemluvíš, na skupinu jsi snad zapomněl… Já to tak nechci!“

„Ale vždyť já taky ne!“ vyjelo z jeho dvojčete, až sám podivil, kde se to v něm vzalo. „Já nevím, co mám dělat, bráško. A nechci s tím zatěžovat ještě tebe, pochop to!“ přece mu to nemůžu jen tak říct. Nemůžu jen tak mezi řečí prohodit, že jsem asi na kluky… To nejde…

A Bill si povzdechl. Pokolikáté už dnes? Sám to nevěděl. A radši ani nechtěl. Tomův problém ho trápil úplně stejně, ne-li víc, jako kdyby byl jeho vlastní, ubíjel ho pohled na bratrův umučený výraz, který ne a ne zmizet. Jsou přece dvojčata, měli by si rozumět… Tak proč ho vůbec nechápe? Proč snad poprvé v životě neví, co dělat? Je to nefér…

„Proč mi to nemůžeš prozradit? Co dělám špatně, jak to, že už mi nevěříš?“ byl to zoufalý poslední pokus, nešťastnému chlapci bylo jasné, že mu nic víc neřekne.

„Věřím ti, bráško. Ale jsou věci, které by nemělo vědět ani vlastní dvojče.“ dredař se opatrně zvedl a protáhl ztuhlé končetiny (A/N: Tu ne, Schwarz!-Tsss, co si to o mně myslíš? :D).

„Jdu si lehnout,“ zívl a mávl bráškovi na dobrou noc. „Hezky se vyspi.“

„I ty, Tome, i ty…“ broukl Bill a odebral se taky do postele. Jenom se cestou ještě zastavil před dveřmi bratrovy ložnice a teprve když neslyšel nic, co by prozradilo alespoň o trošku víc, zhasnul na chodbě světlo a vplul k sobě. I přes to, že byl utahaný jak kotě, sednul si za stůl a rukama si podložil hlavu.

Tom ležel v posteli a po jemné tváři mu tiše stékaly slzy. Zbystřil, když na chodbě uslyšel kroky. Zastavily se u jeho dveří. Co teď? Bude dělat, že spí, další bolavé otázky už by nevydržel, nesnesl…
Naštěstí Bill vycouval a odešel do svého pokoje. Tom se zarazil, když zjistil, že je mu to líto. Co? Je mu to líto? Proč? Už se sám v sobě nevyznal. Bylo mu hrozně, když byl Bill nablízku a staral se o něj. Bylo mu hrozně, když byl Bill pryč. A bylo mu hrozně, když se o něj Bill staral, ale nedával mu to najevo. Bylo mu hrozně pořád. Vztekle zabořil hlavu do polštáře a odkopnul peřinu.

„Kurva, proč já?“ Zaklel tlumeně, aby ho brácha, který má i tak dost problémů, neslyšel. A on ho bohužel (anebo spíš bohudík?) opravdu neslyšel. Usnul až k ránu, s nohama pod bradou a úplně promočeným polštářem.

Zpěvák se zadíval se do stěny, ale neviděl ji. Jak by mohl, když přemýšlel nad svým bráškou, nad svým dvojčetem, bez kterého nikdy nemohl žít? A jak by taky mohl myslet na něco jiného, když člověk, který mu byl nejbližší na světě, měl problém, a očividně ho sám nemohl vyřešit? Přemýšlel, zavařoval mozkové závity, rozbolela ho hlava, ale když šel brzy k ránu konečně spát, nepřišel na nic, co by alespoň trochu mohlo vysvětlit Tomův současný stav.

autor: Hate, Schwarz
betaread: Kajess