3.Za všechno se platí
Bílo… Všude je bílo… Dole, nahoře, vpravo, vlevo, uvnitř i venku…
^-^
Bill za sebou tvrdě zabouchl těžké dveře a otřel si boty o rohožku. Automaticky uhnul stranou, aby jeho bratr mohl projít. A zaseknul se až když zjistil, že Tom tady není… A asi taky dlouho nebude.
Strávili spolu na nemocničním pokoji víc než tři hodiny, než ho vyhodila rozlícená sestřička. Když Tom trefně poznamenal, že jí chybí akorát koště a černá kočka (A/N : Mmmmmm…), nepřipadal Billovi až tak psychicky nevyrovnaný, nedejbože blázen… Ale proč se tak teda chová, jak to, že s nikým nekomunikuje? Byl rád za těch pár vět, které spolu prohodili, i když tím jejich konverzace končila. Jenže co bude dělat, až se jeho bratr vrátí zase domů? Znovu upadne do té typické melancholie, zlikviduje další tucet balíčků cigaret a v noci bude apaticky zírat do stěny? Tak to přece dál nejde. Ne, už ne. On s tím něco udělá, musí s tím něco udělat! Jenom ještě neví, co…
Nemocniční postel zavrzala, jak se na ní její nájemník pootočil. Ne, nespal. Ani se nesnažil to předstírat. Před očima mu pořád běžel ten sen, tak živý a zároveň tak vzdálený, tak nemožný… Vlastně ani neví, co ho to popadlo. O Billovi, o svém dvojčeti nikdy nepřemýšlel jinak, než jako o nejlepším kamarádovi, jeho rodině. A teď, jako blesk z čistého nebe, přijde tohle. TOHLE.
Jasně, došlo mu to. Tím, že konečně pochopil, co způsobuje jeho otupělost, se dokázal trochu uklidnit, ovládnout depresi… Jenže – kolik otázek to zodpovědělo? Musel teď přemýšlet nad dvojnásobným množstvím. Čím si to jenom zasloužil? Ne – takhle by se ptát neměl… Protože za každý kousek štěstí se platí, to přece pochopil už dávno. Ale když se jim teď tak dařilo, všechno šlo úplně samo, zapomněl na to, že svět není – nemůže být spravedlivý… A že nic, vůbec nic, neponechá jen tak, bez navrácení dluhu. On teď začíná platit. A ví, že ho to bude stát asi hodně… Je na tak velkou splátku připravený?
^-^
Telefon zazvonil jednou, podruhé, potřetí. Pak už se blonďák probral natolik, aby mohl momentálně neskutečně protivný tón zaregistrovat a zmáčknout zelené tlačítko.
„No ahoooooj, ospalče!“ ozval se na druhé straně spojení rozjařený hlas „Snad jsem tě nevzbudil, bráško?“
„Ne, právě jsem vstal,“ zalhal Tom, a aby úspěšně vyvrátil svá slova, hluboce zazíval.
„Tak jak ti dnes je, co?“
Dredař se zamyslel, co mu má odpovědět – jestli znovu zalhat, že výborně, anebo si pravdivě postěžovat, jak se tu nudí a jak tu do něj cpou neuvěřitelně naivní žvásty o lásce k životu, ke svým bližním, ke světu…
Pche, o lásce, kdyby jenom věděli…
„Je mi líp,“ rozhodl se pro první možnost. Na tu druhou zatím nemá dost odvahy. Zatím.
Ve sluchátku bylo hodnou chvíli ticho, než se Bill znovu ozval :
„Přijedu za tebou. A je mi úplně jedno, že ti zakázali návštěvy!“
„Bille, ne!“ vykřikl, ale jeho bratr už telefon položil. „Tvrdohlavec, stejně jako já…“ pomyslel si a vstal, aby když přijde, nevypadal až tak úplně přepadle. A nejenom proto.
I když on sám si to nemyslel, těch pár dní v léčebně mu prospělo. I Bill to poznal, a to s ním jenom telefonoval. Tom se však cítil pořád stejně – vyčerpaný, nešťastný, prázdný, odevzdaný osudu. Už si zvykl, že ho ostatní neustále očumují, zvykl si na všudypřítomnou bílou barvu, i když mu zpočátku neskutečně lezla na nervy, zvykl si i na zvuky, které vycházely z ostatních „cel“. Co mu taky zbylo. Opustila ho chuť do života, tedy i ten život ho opustil. A i když bratrovi každé ráno skálopevně tvrdil, že je to lepší, i když se snažil, aby si to mysleli i ostatní, upadal pořád hloub a hloub, níž a níž…
Ne, neopustil ho život. To on sám se ho dobrovolně vzdal.
^-^
A o pár kilometrů dál si v tu chvíli Bill oblékl bundu, zabouchl dveře a vyšel do sychravého dne – jen a jen proto, aby ten zatracenej život donutil vrátit se zpět tam, kam patří, a aby brášku přesvědčil, že žít je potřeba.
autor: Hate, Schwarz
betaread: Kajess
