Neslyšet ticho 7.

‚Kolik zůstane pravdy na holé lži?‘

^_^

Bill zůstal stát jako solný sloup.

Hlasitě polkl a snažil se donutit své ztuhlé tělo spolupracovat. A k čemu? Chtěl snad utéct? A nebo brášku obejmout? Nevěděl. Copak se v takovém stavu dá přemýšlet?

„My… my jsme… To… no?“ začal po chvíli váhavě – nutně potřeboval vědět, jestli je to tak, jak to na první, druhý i třetí pohled vypadá. A v duchu doufal, že ano.

Toma polil ledový pot. Co mu má říct? Pravdu? Tu, které se tak hrozně bál, a za kterou se modlil? Anebo milosrdnou lež, která sice uklidní, ale zároveň ho ještě víc zničí?

Jeho nejistý pohled, který až do teď upíral na Billa stojícího opodál, se změnil v zoufalý a stočil se někam k nohám postele. Ztratí ho… V hnědých kukadlech jej začaly pálit zrádné slzy.

„Tak mi už prosím řekni, co se stalo!“ vykřikl hystericky Bill, když se to děsivé ticho nakonec nedalo vydržet. Tiše popotáhl, zkřížil si ruce na prsou v obranné pozici – a opatrně, jako by se snad bál, že ho vyhodí, si sedl k bratrovi na postel.

Tom se na něj podíval skleným pohledem.

„Bille… já…“

„Neplač, bráško…“

„Bráško?“

„Copak?“

„Já jen, že.. Ne, nic, promiň.“

„Ale já to chci vědět!“

Dredař už opravdu nevěděl, jak dál. A zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

„Lásko?“

„Cože??!!“ Bill se dnes už potřetí zasekl.

Tom mu ale nic víc nepověděl. Vždyť činy někdy řeknou mnohem víc než nesmyslná slova – což byl taky jeho názor. Posadil se, odhrnul peřinu a klekl si před svého bratra – jen tak, jak jej pánbůh stvořil. Trhaně se nadechl.

„Lásko…“

„Bráško?“

„Bille, psssssst…“ zašeptal a láskyplně se mu zadíval do očí. Nelíbilo se mu, že sebou Bill šije – ani nad tím nepřemýšlel a pomalu spojil ruce za jeho krkem.

Billem jako by projel mráz, ale přesto byl rozpálený jako při horečce. Opětoval Tomovi ledově upřímný pohled a vychutnával si pocit, který mu jeho dvojče jediným svým dotekem způsobilo.

Pomyslel si Tom a slastně vdechoval nezaměnitelnou vůni člověka, kterého miloval.

S touhle myšlenkou přivřel víčka, zatajil dech – a udělal to, po čem už dlouho tajně snil. Ochutnal nepoznané, vyzkoušel nevyzkoušené i zakázané – a přesto věděl, že teprve teď je to tak, jak má být. A chtějí přece oba… I teď, za střízliva.

Bill ucítil Tomovy rty na svých. Bože, nedá se vyjádřit slovy, jaké to bylo. Kouzelné? Vzrušující? Tajemné a něžné? Ano, všemi těmi nádhernými slovíčky se dal popsat pocit, který ho právě naplnil.

problesklo mu blaženou myslí ještě předtím, než se plně oddal náruči svého bratra a rozplynul se pod polibky těch nejsladších rtů na světě…

^_^

„Co to bylo…?“ zašeptal Tom, když se od sebe udýchaně odtáhli, tváře červené vzájemně projevenými city a těla rozklepaná z jedinečného zážitku. Znovu se si oddaně zahleděli do očí – viděli si v nich navzájem každý pocit, který vyvolala těsná přítomnost toho druhého.

Bill se pousmál a položil bratrovi hlavu na rameno.

„Nevím…“ zašeptal. „Ale bylo to krásné…“

Tom se něžně pousmál a zlehounka jej pohladil po zádech.

„Bylo,“ přitakal stejně hlasitě.

Bill se k němu přitiskl snad ještě víc, nevědíc, jestli se má ještě pořád rozplývat láskou, nebo plakat štěstím, které ho potkalo. Potkalo v podobě osoby, nad kterou donedávna přemýšlel jen jako o bratru, o člověku, kterému sice důvěřuje nejvíc na světě, má ho rád, ale nic víc. No, teď si tím byl jistý – miluje ho. Miluje ho! Takové množství citů se nedá popsat – a on se o to ani nesnažil, jen šťastně přivřel oči a stáhl Toma s sebou na postel…

^_^

„Lásko… Bylo – je to správné?“ zeptal se nejistě Bill, když trošku zklidnil svůj zrychlený dech.

„Co?“ špitnul.

„To… to… co děláme.“

„Jak to myslíš?!“ urazil se Tom.

„Tak, jak to říkám…“ kuňknul Bill a nejistě se zavrtal hloub do vyhřátého pelíšku. Trošku ho zarazilo, jakým tónem s ním bratr mluví. „Vždyť jsem se jenom zeptal…“

„Ty mě nemáš rád?!“ zalapal po dechu. V krku se mu usadil tíživý knedlík.

„Mám!!!“ vykřikl šokovaně Bill a prudce se posadil. „Proč bych jinak…?“

„Kdybys měl – a kdybys cítil to, co já – neptal by ses tak blbě,“ zamumlal dredař a vstal z postele.

„Kam odcházíš?“

„Pryč.“

„Pryč? Ode mě?“ vzlykl Bill a okopl peřinu. „Počkej, Tome…!“

Ale za jeho bratrem se hlasitě zabouchly dveře a Billovo tiché „Vždyť já tě miluju…“ zaniklo v hlubinách pustého pokoje.

^_^

„Nechtěl jsem…“ zašeptal Tom nešťastně a do polštáře utřel svoje neodbytné slzy. Připadal si, jako by mu někdo sebral srdce a škodolibě jej rozcupoval na nejmíň milion malých kousíčků. Ty neposbírá.

^_^

Možná stačilo odhodit uraženou hrdost, omluvit se a všechno by bylo zase bylo dobré. Jenže kluci si byli oba příliš podobní na to, aby dokázali zapomenout na vlastní ego, na svoje zrazené já. I přes všechnu lásku, ke které se vzájemně přiznali a kterou si mlčky za jedno nádherné dopoledne naslibovali, rozhodli se toho druhého nechat napospas nesmyslným výčitkám. Oba si však přáli jediné – neslyšet to mučivé ticho, které mezi nimi nekompromisně zavládlo.

autor: Hate, Schwarz
betaread: Kajess