Twincest??? 1.

„A hele, buzík jde, pozor, kluci, nebo vás vojede!“ Už zase, už zase se navážejí do Billa, do mého brášky. Kouknu se na něj. Snaží se je ignorovat, ale moc mu to nejde.

„Drž hubu,Viktore!“

Viktor přišel ke mně a výsměšně se ke mně naklonil. „A nebo co? Se divím, že se za něj nestydíš a že se nebojíš na něj jenom šáhnout, aby se nám holčička nevzrušila a neojela tě!“

Tohle bylo na mě moc. Napřáhl jsem se a jednu jsem mu vrazil. Lidi se okamžitě přestali smát a hrnuli se k ležícímu Viktorovi. Bill mě vzal za ruku a rychle mě odtáhl pryč. Tedy do tý nehnusnější budovy, do školy.

„Anebo abys ho spíš neojel ty!!“ Výhružně jsem se otočil na Viktora, který se sbíral ze země a utíral si krvavý nos. „Jestli nechceš, abych ti vylepšil obličej, tak drž hubu. Vlastně… to by ti prospělo, protože by se muselo začít z druhý strany, protože ta přední strana se už nedá vylepšit!!“

Ohromeně jsem hleděl na Billa a nejenom já. Viktor nepatrně zrudnul a se svojí partičkou vešli do školy z druhý strany.

„Bille, to bylo dobrý!“ chlapsky jsem ho poplácal po rameni a usmál jsem se na něho. „Hmm, dík, ale tohle už nikdy nedělej, musím jít, čau doma.“ Nechápavě jsem hleděl za vzdalující se siluetou mého bratra a nemohl jsem pochopit, proč to řekl. Proč se ho nemám dotýkat…??? Z přemýšlení mě vytrhl zvonek ohlašující začátek hodiny…

Jsem takovej debil, málem jsem se prořekl, že miluju Toma, svého bratra. Viktor má asi pravdu, bojím se vždycky, když se mě jen nepatrně dotkne, že se neudržím…

„A je to… Bille Kaulitzi, posloucháte mě??“ Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem nad sebou naší učitelku na matematiku. „Ano, paní učitelko!“

Viktor se zasmál a zvolal do třídy: „On že poslouchá? Musí pořád myslet na svého Tomíka!“ Třída se zasmála i paní učitelka se začala smát. Naštěstí zazvonilo a to byla poslední hodina. Vylítl jsem ze třídy se slzami v očích, nedíval jsem se před sebe. Měl jsem zakrytý obličej, aby ostatní neviděli slzy. Do někoho jsem narazil, nechtěl jsem vědět do koho, jen jsem se omluvil a chtěl jsem pokračovat, ale zastavila mě něčí ruka a cítíl jsem, jak mě odtáhla na záchody. Až když jsem si otřel líčidla, která jsem měl po celém obličeji, poznal jsem Toma.

„Tome…“ vydechl jsem a pevně jsem ho objal. „Co se stalo, Bille, proč pláčeš?“ Zakroutil jsem hlavou na znamení nesouhlasu. „Povím ti to, až přijdeš domů, tady ne!“

Tom se usmál a pohladil mě po vlasech. ‚Proč tohle dělá???‘

„Můžeš mi to říct po cestě, odpadla nám hodina, takže půjdu s tebou!“ Byl jsem šťastný, znova jsem ho pevně objal. „Tak pojď, půjdeme domů,“ řekl Tom a zase mě pohladil po vlasech.

„No samozřejmě, byli spolu i na záchodě, to si to nemůžete nechat na doma???“ No jo, Viktor, už zase. Tom jen na něj ukázal prostředníček a vyšli jsme za školy.

Proč? Proč nenechají Billa na pokoji, vždyť ho vůbec neznají, neví, jaký je doopravdy…

Šli jsme na autobusovou zastávku mlčky. Až v autobuse Bill mi to začal vyprávět. Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Bill se zasmál a zavřel mi dvěma prsty pusu. „Vletí ti tam moucha!“

Opět se zasmál… Je tak sladký, božský, neodolatelný… počkat, cože??? Už blbnu, je to směšný, když Billovi nadávali do „buzíka“ a přitom jsem asi já teplej, když takhle zírám na Billa. Teprve teď začínám vnímat Billa nějak jinak než jako svého bratra…

autor: Petrath
betaread: Helushka