Tohle je pro mě trochu speciální věc, speciální povídka. Netuším, jestli se bude líbit, i když ve skrytu duše si to samozřejmě sobecky přeju :)) Vznikala průběžně, za poměrně dlouhou dobu a v různých náladových rozpoloženích, ale snažila jsem se tomu vtisknout nějakou rámcovou podobu, což se mi snad jakž takž povedlo teprve nedávno, tak doufám, že ty rozdíly nebudou moc patrné 😉
Jinak bych ještě měla říct, že kurzívou je psaná „povídka v povídce“ , no snad to pochopíte během čtení.
Děkuju, Helushka 😉
***
„Bille, kdyby jsi tak věděl…“ povzdychl si zoufale Tom a téměř s nábožnou něžností přejel po linii tváře svého dvojčete. Dal by půl života za to, aby mu pod horkými prsty nepulsovaly pouze tekuté krystaly monitoru. Kéž by se ho tak směl dotknout doopravdy. Kdyby tak mohl vzít jeho útlou dlaň do své a tisknout k ní rty. Topit se v hloubce těch nádherných očí…
Ne, tohle přece… Nesmí? Jistě, že ne… A kolikrát už si to zakazoval? Stokrát? Tisíckrát? Dávno přestal počítat…
„Věděl co?“ Tom leknutím poskočil a slabě vykřikl: „Bi-Bille!“ Rychlostí blesku zavřel webovou stránku, na které trávil denně hodiny, a s nachovým nádechem ve tváři zvedl pohled k bratrovi. „Vylekal jsi mě!“ přiznal po pravdě, ale v duchu se pohlavkoval za svou neopatrnost. Ne, nemohl přece nic vidět, stojí ve velmi špatném úhlu u dveří a – ale jak dlouho?!? „Jsi…tu… ehm… jsi tu už dlouho?“ zeptal se a snažil se, aby to vyznělo co možná nejlhostejněji. Začínalo ho znervózňovat, že mu bratr ani jednou neodpověděl.
„Věděl co, Tome?“ ozval se konečně a rukou se opřel o rám dveří. Vypadal tak sebejistě a jako vždy naprosto dokonale. Tedy, nebyl nalíčený, vlasy mu volně splývaly kolem tváře a na sobě měl pohodlné domácí oblečení, ale pro Toma byl neodolatelný vždycky, ať vypadal jakkoli. Mohl by si vzít klidně pytel od brambor a stále by byl tak neuvěřitelně sexy. Bože!
Tom zalapal po dechu a pro jistotu sklopil oči. Nevydržel jeho spalující pohled. „No…věděl… kdyby jsi tak věděl…co…fanynky, ano fanynky, co tu o tobě píšou,“ zalhal pohotově a na důkaz toho ukázal na obrazovku. Doufal, že bratr nebude tak zvědavý, aby se šel přesvědčit. Billova tvář pohasla. „Ach tak, hm…že tě to baví, Tome. Pořád courat po fan stránkách a slídit, co si fanynky myslí, kochat se tím, že se ti doslova válí u nohou…“ ušklíbl se a vypochodoval z pokoje.
„Jedině tak se na tebe smím dívat, lásko…“ zašeptal Tom do ticha, když za bratrem zaklaply dveře. Nepostřehl Billův bolestný tón, neslyšel opovržení a ironii v jeho hlase…
***
Seděl ve svém pokoji, rozbolavělé oči upíral na jasnou obrazovku počítače a hlavou mu vířily tisíce myšlenek. Už zase. Nedokázal to. Opět se hloupě vymluvil, aby nemusel čelit pravdě. Připadal si jako ten největší zbabělec a pokrytec na světě, ale nedokázal najít odvahu přiznat to sám sobě, natož se svěřit bratrovi. Bál se. Tak moc! Nesnesl by , kdyby si v jeho očích přečetl odmítnutí a opovržení . Raději bude tiše trpět, než aby ho ztratil…
Nepřítomně sáhl po myši a chtěl si znovu vyhledat stránku, kterou před chvíli spěšně zavřel. Nechtěl, aby ON věděl, že si celou dobu s úžasem prohlíží jeho fotografie. Kdyby na to náhodou přišel, tohle by mu nevysvětlil…
„Cože?!“ Tom vytřeštil oči a obličejem se téměř nalepil na obrazovku. To není možné…
Jako každý večer se neubránil a našel si povídky o sobě a o Billovi. Neuměl si pomoct. Zde se promítaly všechny jeho fantazie a touhy. Ty holky měly úžasnou představivost. Tom je upřímně obdivoval a byl jim bezmezně vděčný, že mu dávají alespoň zlomek toho, po čem tak zoufale prahnul.
Tohle ale bylo…divné. Již mnohokrát se mu stalo, že se autorka přesně strefila do jeho pocitů.Vždy ho z toho mrazilo v zádech, ale teď měl pocit, jako by na něj někdo chrstnul kbelík ledu. Jak může dopodrobna vědět, co právě opravdu dělá? „Nepřítomně sáhl po myši a chtěl si znovu vyhledat stránku, kterou před chvíli spěšně zavřel. Nechtě,l aby ON věděl, že si celou dobu s úžasem prohlíží jeho fotografie.“ Ano, přesně to právě chtěl. Nervózně se rozhlédl kolem sebe. Sledují ho snad? Ne…už začíná být paranoidní. Pouhopouhá náhoda…
Znovu se začetl do textu.
Svůj nápad však kategoricky zamítl hned na jeho počátku. Copak to má smysl, dál se takhle trýznit? Copak má logiku zírat nespočet hodin na tvář milovaného člověka, ale přitom vědět, že doopravdy se podívat nesmíte? Že nemáte právo se dotknout? Pocit prohry v něm hrozivě narůstal a navíc začínal mít nepříjemně lezavé tušení, že ho snad někdo sleduje. Nejistě se rozhlédl po pokoji a více se zachumlal do své prostorné sněhobílé mikiny.
Tomovi téměř zapomnělo bít srdce. Bože, nejspíš začíná bláznit! Hlavně klid! Z hluboka se nadechl a pár vteřin setrvával se zadrženým dechem, dokud se neuklidnil. To, že na sobě doopravdy má bílou mikinu, nic neznamená. Nosí ji přece často! Ano, vlastně skoro pořád. Moc dobře totiž věděl, že tahle barva mu obzvláště sluší a jeho ješitnost mu jednoduše kázala „Buď neodolatelný“. Autorka si to prostě jen promítla do povídky… a on tady vyšiluje. Hlupák… Kdyby jej někdo viděl, jistě by si pomyslel, že se zbláznil… Ale přece jen měl lepší pocit, když mikinu přetáhl přes hlavu a přesně mířenou střelou odhodil na postel. Tak, a je to!
Necítil se však o nic lépe. Takhle se choulil vždy, když se cítil bezmocný. Byl to jakýsi reflex z dětství, kdy se ve svém domečku z dek schovával před „zlými věcmi“ a myslel si, že když on nevidí je, ani ony ho nemohou spatřit. Jak jen byl tenkrát naivní…Neštěstí si vás najde všude a s děsivou přesností vždy zaútočí tam, kde to nejvíce bolí. Zatímco to dobré si poletuje kdesi v závratné výšce a dosáhnout na něj znamená vylézt z úkrytu, postaveného dětskou naivitou …To všechno dnes už věděl. Byl přeci velký kluk.. O to více se však ukrýval pod pomyslnou dekou, dnes v podobě své chundelaté mikiny.
Ale najednou už mu to nepřinášelo pocit bezpečí. Jakoby ho to neustále schovávání začalo svazovat a dusit. Byl tak nabitý emocemi a city, které už prostě musely ven…Chtělo se mu křičet a plakat, chtělo se mu smát. Toužil celému světu oznámit, co právě cítí a prožívá. Už otevíral ústa, aby k sobě zavolal své štěstí. Štěstí vtělené do jeho bratra… Ale hlas ho zradil. Nedokázal to! Prohrál… Znovu se vzdal bez boje a znovu cítil, jak každou žilkou jeho těla koluje ledové zoufalství. Hnusil se sám sobě, nenáviděl se! Momentálně se však nemohl rozhodnout, zda kvůli své ohromné zbabělosti a nebo kvůli hříšným citům, které se snažil pohřbít někde hluboko v sobě….
Se slzami vzteku v očích přetáhl svůj běloskvoucí „domeček“ přes hlavu a s efektivní přesností odhodil na postel v rohu.
„Billeeeeee!“ zaječel Tom a s děsem v očích vstal prudce ze židle. „Bille, pomoooooc!!!“ Tohle na něj bylo přespříliš. Byl by ochoten uvěřit, že všechno je jen pouhá náhoda, ale tohle…o těch jeho hloupých „domečkách“ z dek, které v dětství doopravdy stavěl a z naprosto stejného důvodu, přestože přiznat si to nikdy nechtěl, nevěděl nikdo! Jenom máma a Bill, jeho nejbližší. Nikdo však neznal jeho pocity…ale teď – Bylo to, jako by mu někdo nahlížel přímo do hlavy, myšlenky mu kradl a psal do řádků.
Začal se neovladatelně třást po celém těle znovu zavolal bratrovo jméno.
„Co řveš prosím tě, vždyť – Tome, stalo se něco?!“ zarazil se přibíhající Bill uprostřed věty a měřil si bratra nechápavým pohledem. „O-ona…“ vykoktal Tom a vyděšeně vykulil oči. Bill se mírně zamračil a na čele se mu vytvořila drobná vráska značící, že přemýšlí. Na zlomek sekundy se mu po tváři mihl stín, sotva postřehnutelný, poté však jeho obličej dostal neproniknutelný výraz. „Kdo ona?“ zeptal se mírně a o pár kroků přistoupil. Tom se poplašně ošil, ale nakonec ze sebe přidušeně vysoukal: „Ona…totiž…já nevím, jestli ona, ale….chci říct…já- “ hlas mu znovu vypověděl službu, a tak na své dvojče vrhal jen zoufalé pohledy.
„Copak se stalo, Tomi?“ oslovil jen něžně Bill. Tak mu říkal, když byli ještě malí caparti a hráli si spolu na indiány. Kéž by se ty časy vrátily… pomyslel si. Tenkrát stačilo několikrát lítostivě popotáhnout, podívat se na „Tomiho“ medovým pohledem… a on ochotně bratříčka odvázal od stromu, představující totem, věnoval mu čelenku „Velkého Manitua“, na níž měl výhradní právo pouze Tom, a ještě ho dlouho těšil, potají mu strkal do kapes bonbony a dobrovolně ho vláčel na hřbetě, za Billova rozpustilého pokřikování „Hyjééé Šemíku!“
„Tome, no tak… podívej se na mě!“ nasměroval si Bill jeho hlavu tak, aby mu viděl do očí. „Vykládáš nesmysly! KDO ona? Nikdo tady přece není, jen my….vidíš…“ zamával rukou kamsi za sebe, „…nikdo… měl bys jít spát…“ dodal ještě mateřským tónem a ukazováčkem starostlivě přejel bratrovu hořící tvář.
„Oni mě sledují!!“ vyjekl Tom najednou a ještě více vytřeštil vystrašené oči, ve kterých pableskovalo tlumené světlo vycházející z monitoru. Bill se zarazil. Začínal mít o Toma vážně strach…
„Kdopak tě sleduje, bráško?“ protáhl a snažil se, aby to vyznělo co nejklidněji, přesto mu přeskočil hlas. „Ona… chci říct…já… jen…“ vydechl s hrůzou Tom a nepřítomný pohled upřel někam skrz bratra. Bill mu bezděčně sáhl na čelo, aby zjistil, zda-li nemá teplotu a neblouzní.
„Nech toho, sakra!“ ošil se zlostně a setřásl ze sebe bratrovu ruku.Viděl nejistotu v Billových očích a došlo mu, co si o něm myslí. Že se zbláznil! Ale copak se mu to všechno jenom zdá?
„Tome, cítíš…se ehm…dobře?“ zeptal se opatrně Bill a odmítal se od svého dvojčete vzdálit. „Vypadáš, jako bys viděl ducha! Kdo je ONA? Kdo tě sleduje?“ opakoval a pátravým pohledem se stále v bratrových očích snažil najít příčinu jeho náhlého pomatení.
„Tak – posloucháš mě vůbec??!!!“ rozkřikl se, protože Tom vypadal jako by jej ani nevnímal. Na jeho tváři se rozprostřel nepřítomný výraz a najednou se jeho oči rozzářily. Ano, kdo je vlastně ONA? Ona autorka…?
Aniž by si všímal zkoprnělého Billa, přeběhl několika skoky místnost a chňapnul po myši. Sjel kurzorem až na konec povídky. Sice ani neočekával, že by z přezdívek, které si tyhle holky obvykle dávaly, mohl něco vyčíst, ale alespoň by ji mohl nějak pojmenovat. Tohle jej však vyvedlo z míry. Místo jména pod textem stroze zářilo.
L. Lib die sekunde!
Zklamaně se na monitor zamračil. Autorka svůj podpis omezila na nic neříkající písmeno L. a připojila již ohranou větu, kterou bratr považoval za své životní motto. Lib die sekunde – jaká ironie.
„Tome, co to tam děláš?“ Ucítil na svém rameni Billovu ruku a leknutím doslova poskočil na židli. Pro pána, vždyť on na něj doslova zapomněl. Neuvědomil si, že je v místnosti stále s ním a že si v klidu může číst za jeho zády obsah zobrazené stránky. Bleskurychle okno minimalizoval a vystrnadil bratra z pokoje.Unikl mu šibalský záblesk v jeho očích, které spatřily, co neměly.
***
Bill nadšeně cválal do pokoje. Nejraději by z toho náhlého návalu radosti a euforie začal zpívat. Ostatně jako vždy, když byl příliš smutný nebo naopak šťastný.
Natáhl se po své bílé mikině, kterou před chvílí v záchvatu tvůrčí agrese odhodil na postel. Teď se k ní mazlivě přitulil. Připomínala mu Toma… Zřetelně si pamatoval na včerejší večer, kdy v ní seděl zachumlaný až po uši a své pocity, vepsané do povídky, prezentoval na internetu. Nemyslel si, že to někoho doopravdy zajímá, ačkoli jej kladné ohlasy utvrzovaly o opaku. Tedy… nemyslel si, že by to mohlo zajímat jediného člověka na světě, u kterého si to usilovně přál…Nikdy nedoufal…
A teď….?
Štíhlé prsty po chvíli ustaly v práci. Chvěl se vzrušením, tetelil se štěstím, když odeslal nejkratší a nejmilostnější příběh, který kdy napsal.
Zítra večer už bude všechno jinak, tím si byl jist.
***
Hluboký pohled hnědých očí se třepetal nedočkavostí. Namodralá záře obrazovky propůjčovala pohledné tváři mystický vzhled a ještě více zjemňovala pravidelné kontury mladého obličeje.
Dychtivě zadal adresu, která mu již nesčetněkrát přinesla alespoň zlomky zakázané rozkoše a netrpělivě očekával, kdy se konečně objeví zbožňovaná webová stránka. Toužil dočíst do konce to, co včera tak chvatně opustil. Chtěl se nechat unášet tou zvláštní autorkou na vlnách fantazie. Konečně se před ním začaly rýsovat kontury nového designu, který shledával naprosto rajcovním, teď však nebyl čas zkoumat prvotřídní práci nejlepších grafiků. Musel ji najít. Nebo jeho…?
Chopil se myši, ale hned první článek jej zarazil. Ne… to přece… proč? Jako by to všechno bylo naschvál, těch pár strohých řádků hlásalo, že povídkám od jeho nového objevu je konec. Byla tu poslední, na rozloučenou…
Tom téměř vykřikl. Ruce se mu neovladatelně roztřásly a srdce vynechalo několik úderů. Sní snad?
Fanynky tenhle rozlučkový „příběh“ považovaly za dobrý vtip, ale… on věděl, co to znamená.
Byl tak nabitý emocemi a city, které už prostě musely ven… Chtělo se mu křičet a plakat, chtělo se mu smát. Toužil celému světu oznámit, co právě cítí a prožívá. Už otevíral ústa, aby k sobě zavolal své štěstí. Štěstí vtělené do jeho bratra…
A tentokrát je otevřel a něžně zavolal: „Bille!“
Věděl, že jeho černovlasý anděl jej dnes sevře ve svém sladkém náručí…
„…Neztrácej čas, žij každý den, jak by byl poslední. Lib die sekunde, žij sekundou.
L. jako Liebe, láska. Co chceš víc?
Copak to stále ještě nechápeš? Nevíš, kdo Ti věnoval tyhle řádky?
L.liB…
Někdy se mohou věci zdát…postavené na hlavu…obráceně,… pozpátku snad…“
Dopsal poslední řádky vyznání, dnes však své dílo nechal bez obvyklého podpisu. Věděl, že on pochopí.
autor: Helushka
kláásnéé taký koniec som popravde vôbec nečakala ale bolo to squeléé:)
dokonalé…
jo, tak tuhle povídku já žeru
:)kráásnyy..:'( dojetííííí
hej to si pamatuju když sem ju četla dřív… hltala sem ji stejně jako teď… celý sem to přečetla snad na jeden nádech! je to nádhera… myslím, že si to du přečíst ještě jednou…
Jo,ta je nejleoší,je užasná,už jsem jí sice četla ale jsem do ní stejně zažraná..XD^^
juvka-upe klasna povidka:) ja ji uplně žeru:) je naprostod okonala-ctu ji porad dokola:)t
vážně nádherná 🙂
nádherne
Helí, tvůj příběh má i poněkolikáté pořád stejnou sílu, mám ho moc ráda. Úžasný… ten nápad je prostě best. :o* J.
Naprosto dokonalá povídka, která neztrácí kouzlo ani když ji člověk čte už po x-té
nekdy sem neco nepochopil ale ten konec je nadhernej!!!je to krasna povidka…jedna z mala nejlepsich na celem svete!!!
jj mooooc hezkeee…a slo by i pokracko????
krasny ae chtelo by to pokracko xD
Děkuju vám strašně moooc, měli byste teď vidět můj nádherně přiblblý výraz 😀
marcii.t: asi ne, nezlob se :)) Dokonce ani nemám žádný nápad na pokračování, ono se z jednodílek špatně vychází… ale povídku na pokračování píšu, a jestli neumřu, určitě jí dodělám a možná se tu i začne objevovat 😉
úplně jsem se od toho nemohla odtrhnout…fakt nádhrná povídka…<3
Tuhle povídku jsem četla už nesčetněkrát,ale neodolala jsem a musela jsem si ji přečíst zase……. Je vážně krásná….
WOW som mimo,bolo to super
tu uz si tady mela… ale… tahle je fakt uplne nadherna!! ja sem si ji tenkrat musela dat na blog, protoze tohle bylo fakticky nadherny :')
ja vazne neviem ako,ale ja som sa rozplakala…mozno vam to pride divne,ale ja moc neplacem…neviem totizto ako…ale,teraz,ja neviem mam zrazu tolko sĺz…najkrajsia najuzasnejsia najperfektnejsia FF na celom internete,na celom svete v celom vesmire…tato autorka by si zasluzila nejaku cenu!!!perfektne uzasne!!!!!!!!!:-´(
jéé to je dobrá povídka, ta se mi líbí.. fakt hezký :))
já …. newim co říct …. nevim co by tuhle krásnou povídku vystihlo …. snad jen …. ( a nikdy sem nechtěla bejt vulgární 😀 ) : TY WOE …
Promyšlený, romantický, nádherný… žeruuuuuu
Tý jo, to bylo… perfektní 🙂 Naprosto si umím představit zděšeného Tomíka, jak si myslí, že ho někdo pozuruje… a co on udělá? Samozřejmě – zavolá na pomoc brášku, co taky jiného 🙂 Je to úžasnej nápad a krásně napsaný 🙂