Seděl na nepohodlné plastikové židli v nemocničním bufetu, v třesoucích se rukou třímal kelímek s horkou kávou a svýma očima plnýma strachu zkoumal tkaničky svých bot. Bylo to daleko jednodušší, než se dívat kolem a především na něj. Byl tu s ním v nemocnici už od rána, kdy jsme přijeli a stál při něm v každé situaci, která nastala v minulých dnech. Doma, když matce musel sdělit ten fakt, že její syn je možná HIV pozitivní a ve chvílích, které následovaly pak.
Jak se to zrovna jemu mohlo stát?! JEMU!! Ano, je pravda, že nebyl zrovna „neposkvrněný a nikým netknutý, poslušný hoch“ , ale vždycky si přece dával pozor…! Vždycky až na jednu výjimku, jinak by tu totiž vůbec neseděl. Kdyby si s tou holkou vůbec nezačal… Kéž by si s tou holkou vůbec nezačal…
„Už je čas, musíme jít, budou ti nabírat tu krev a dělat testy…“ Testy? Ano… A pak, až všechny možné přístroje vyhodnotí jeho krevní obraz, udělají rozbory a všelijaké další věci, bude vědět, na čem je… Skoro Billa nevnímal, proto do něj jeho bratr jemně strčil, aby ho probral. Tom se na něj tázavě podíval. „Můžeme?“
„Jo… Jasně…Jdeme…“ Byl mu tak vděčný… Bill byl jediný, kdo ho nezavrhl a kdo mu pomáhal.
Jeho matku možnost, že její Tom bude mít aids, natolik ohromila, že nebyla schopná cokoliv říct, natož udělat, jen se prostě zavřela v pokoji a brečela. Když pominul prvotní šok, lítost vystřídala zloba. Pokaždé, když viděla Toma, měla chuť se na něj rozkřičet, vyčíst mu všechno, proč si nedával pozor, proč s tím vším začínal tak brzo, proč nemůže být aspoň trochu jako Bill…
Tom vzpomínal na zklamání, které viděl v jejích očích… Bylo ho tolik… Tento obraz vzápětí vystřídala vzpomínka na schůzku se zbytkem skupiny a jejich manažerem. Byli tak zaskočení… Ani pořádně nevěděli, co na to říct. Georg s Gustavem to po pár minutách rozdýchali, ptali se co můžou pro Toma udělat a nabízeli mu svou pomoc, David mezitím běhal jako horká hlava a všemožně se snažil, aby se tato novina nedostala na veřejnost, což byla celkem zbytečná snaha, protože o tom zatím skoro nikdo nevěděl…
„Tak teď to bude chvíli nepříjemně tlačit, to jen jak vám budu odebírat krev…“
„Co?? Jo… Jasně, jak myslíte…“ podíval se na Billa, který jen seděl, ruce složené v klíně a s neskrývaným strachem hleděl na stříbrnou jehlu, která se zabodávala do Tomovy bílé paže. Moc mu to takhle slušelo… Ten plachý výraz jeho do široka otevřených očí, mírně pootevřená ústa… Cože? Na co to, sakra, myslí?? Dívá se na Billa, jak nějaký úchyl, vždyť je to jeho BRATR pro Boha… Ale když on je tak sladký…
autor: Elly
betaread: Ter
Cerná kronika…..
Jo, napadlo mě to samý 🙂 Jinak je to hezký..
Dúfam, že je to len v úvode a nič o HIV sa potvrdzovať nebude 🙁
Doufám že je to jen omyl.
Dúfam, že sa nič také nepotvrdí.