„Tak a je to.“ řekla sestřička, když odebrala Tomovi tři ampule krve. „Teď jděte domů a nedělejte žádnou namáhavou práci. I když je to jen malé množství krve, může se vám zatočit hlava, nebo něco podobného. Za týden přijďte pro výsledky, to už by měly být hotové.“ „Hmmm, super, děkuju… Nashle.“ broukl, vzal si mikinu a vyšel za Billem z ordinace.
„Tak… Hmm… Jak se cítíš?“ zeptal se poněkud zdráhavě Bill.
„Jo, jde to… Vlastně úplná lahoda, když to porovnám s minulými dny.“
„Tome… Já… Jak jen to…“ Vypadalo to, že mu Bill chce něco říct, ale vůbec nevěděl jak na to, proto se ho tom zeptal:
„Tak co je, Bille?“
„No víš… Máma. Dělá mi starosti…“
„Hmmm… Aha…“ posmutněl náhle Tom, bylo mu líto, že jeho matka nedokáže přenést přes srdce to, co se děje a být mu dostatečnou oporou.
„Ona totiž. Jak jsme se včera večer dívali na ten film a tys usnul… Přišla do obýváku a řekla mi, že jí Petr nabídl, že může bydlet u něj, než se to u nás doma trošku uklidní…“
„Cože? Vždyť spolu choděj teprve chvíli!!! Jak se k němu může nastěhovat?! Jak může takhle utýct? Prostě zmizet?!!!“ Bylo mu to neuvěřitelně líto… To má přijít i o matku?!
„Tome, choděj spolu už rok a půl, a že by to u nás byla zrovna idylka, to se taky říct nedá… Vždyť když nebrečí máma u sebe v pokoji, tak řve na tebe a když neřve, tak zase brečí. Myslí si, že takhle to bude proste lepší. Aspoň na chvíli…“
„Hmm, a kdy se má odstěhovat?“
„No… dneska. Vlastně… Už asi bude přestěhovaná. Říkala, že to nebude komplikovat a odstěhuje se, když budeme tady. Nechtěla to prostě dělat těžší, než to je…“ dodal šeptem, vyčkávavě se zadíval na Toma a čekal na jeho reakci.
‚Moje máma… Vlastní máma…‘ blesklo Tomovi hlavou. Zdálo se mu, že už není na světě nikdo, kvůli komu by stálo za to žít, když v tom si uvědomil, že přece jen tu někdo zbyl. Bill… Jeho jediná zářící hvězda na jinak inkoustově černém nebi. Jeho štěstí, které mu vždy svítilo na cestu, ať už byl kdekoliv a vždycky mu ukázalo ten správný směr.
„Je to všechno kvůli mně…“ Sesypal se na lavičku před nemocnicí. „Kvůli tomu, co se teď děje, čím procházím, kvůli tomu, co jsem si zavinil… A neříkej, že to nebyla moje chyba, protože byla! Kdybych tak moc nepil, kdybych si nevybral tu holku… Kdybych si prostě dával pozor… Měl dost odvahy to zastavit… Kdybych se víc bál toho, co může být pak…“ Unaveně si skryl hlavu v rukou.
„Ale jdi, Tome, to není pravda. Za chvíli bude zase všechno dobrý, uvidíš! Ty budeš zdravej, máma se vrátí domů, David třeba dokonce přestane panikařit a lítat sem a tam s mobilem u ucha… I když to už on dělá ze zvyku…“ Dřepl si před Toma na bobek, přičemž se rukama opřel o jeho kolena.
„Hm, kéž by to tak bylo…“ řekl pochybovačně Tom a podíval se Billovi do očí… A navzdory tomu, jak se teď cítil a co prožíval, měl pocit, jako by ho zaplavila vlna klidu, jako by byl smířený se vším a měl ohromnou chuť uvěřit všemu, co mu Bill říká… ‚Ty vole, co se to děje?‘ vyděsil se Tom v duchu. Jak může takhle přemýšlet? Vždyť tohle je Bill… BILL sakra!! Jeho bráška, se všemi výstřednostmi, podivnostmi, tajemstvími a… kouzlem…? Ne, co to plácá? Co to mele? Tohle musí okamžitě přestat… Několikrát zamrkal a podíval se směrem k tmavému lesu a rozkvetlé louce, které obklopovaly část nemocniční budovy.
„Ehmmm, no, tak… Nepojedeme? Tamhle čeká šofér.“ Ukázal Bill směrem k černému Mercedesu, kde stál muž středního věku.
„Jo… I když… Bille? Nemohli bychom jít spíš pěšky?“ nadhodil Tom.
„Cože? Pěšky? Vždyť náš byt je odtud chůzí nejmíň hodinu a půl daleko!!!“ vykulil na něj Bill nevěřícně svoje oči. Tom neměl tělocvik nikdy moc rád a ještě míň měl rád dlouhé tratě, tak co mu teď hráblo? To si chce vynahradit hodiny, které zameškal tím, že velice zdařile simuloval, že mu něco je?
„Prosím… Vždyť je hezky a teplo… Aspoň se trochu rozptýlíme…“
„Tak… Tak fajn, ale říkám ti, jakmile uvidím nějakou bodavou havěť, zdrhám. Nemám sebou vůbec nic na alergii…!“
„Okej.“ odpověděl Tom a odváděl Billa směr les. Když byli na konci parkoviště, houkl ještě Bill na šoféra:
“ Můžete jet, my to dojdem tudy.“ kývnul směrem k lesu a teskně se díval, jak černý Mercedes opouští parkoviště…
autor: Elly
betaread: Ter
Prechádzka im prospeje ak teda naozaj nenarazia na tú háveď. Dúfam, že nie. A je fajn, že mamka v takom stave radšej vypratala pole…