A nejvíc zaplatí ten, kdo se nebojí 3.

„No tak promiň, nechtěl jsem tě tak vylekat!“ umíral smíchy Tom při pohledu na Billa, který ležel v lesním potůčku a nad hlavou mu viselo kapradí.

„Jo, to vidim. Proto jsi na mě vyskočil zpoza toho stromu? Protože jsi mě nechtěl vylekat?!“ breptal ublíženě Bill.

„Tak už se nezlob…“ zvážněl Tom a sledoval, jak se Bill sbírá a kontroluje, jestli není někde odřený. Mokré džíny a tričko se mu zezadu lepily k tělu, což Toma neustále nutilo sklouzávat k Billovu zadečku…

„Co je? Co na mě tak koukáš? Mám někde něco?“ panikařil Bill a zkoušel otočit hlavu tak, aby viděl i na zadní část svého těla. Ve své snaze zkontrolovat své pozadí a nevyvrátit si při tom hlavu, se začal točit dokola jako pes za svým ocasem.

„Hahaha… Nic tam nemáš, vylez radši z toho potoka, než nastydneš…“ smál se Tom a pomohl Billovi vylézt zpět na pevnou zem. Konečně přestal myslet na nemocnici a na všechny problémy, které měl.

„To je vážně super“ brumlal Bill, když pomalu přecházeli ulici naproti jejich domu. „Nejdřív mě jak idiota nalákáš, že půjdem domů pěšky, pak si na tý zkurvený louce málem zlámu nohy, jak zakopávám o krtčince, pak narazíme na roj včel, před kterým zdrhnem do lesa, kde se přerazim o první možnej pařez a aby toho nebylo málo, tak mě vylekáš tak, že spadnu do jediného potoka v celým lese… A ještě ke všemu…“ dodal hlasitěji, když šli kolem party lidí, kteří na něj civěli a ukazovali prstem „… na mě všichni civí jak na debila. Připomeň mi prosím“ ukončil svůj monolog, když stáli přede dveřmi a Tom odemykal „abych tě, až mě příště budeš tahat na procházku, pořádně kopnul do zadku, buď tak hodnej!“

„Jé, tak promiň, prostě jsem jen myslel, že by nám oběma prospělo, kdybychom se trochu odreagovali a aspoň na chvíli zapomněla na… No… Však víš…“ Nebyl schopen dál mluvit, protože se mu do očí nahrnuly slzy lítosti a zlosti nad sebou samým.

„Já… Ale… Vlastně to nebyla tak špatná procházka. Musela bejt sranda sledovat mě, jak se válim v potoce…“ pokusil se o úsměv, ale nešlo to. Nešlo přeci předstírat, že se nic nestalo, když se to stalo… „Tome…“ pokusil se navázat se svým bratrem konverzaci. „Jak to vlastně…“ položil mu ruku jemně na rameno. „S kým…?“

„Nechci se o tom bavit.“ řekl Tom a zmizel na schodech, které vedly k jejich společnému pokoji. Odešel a nechal Billa stát samotného v chodbě. Bill mohl jen poslouchat Tomovy kroky a následné bouchnutí dveří. Zdálo se mu, že se mu Tom vzdaluje, že se uzavírá do sebe, že uzavírá své srdce a že tak mizí naděje, že by ho Bill jednou mohl získat…

autor: Elly
betaread: Ter