A nejvíc zaplatí ten, kdo se nebojí 4.

Tom seděl ve svém pokoji, uvelebený u okna a skrz sklo se díval na prázdné, deštěm smáčené ulice před jejich domem. Venku byla bouře a vichr jako by měl nastat konec světa, ale jeho to spíše uklidňovalo. Díval se, jak barevné listí víří a je unášeno větrem do dálek, kam by se on sám nejraději vydal.

Byly to již čtyři měsíce, co mu v nemocnici řekli, že je HIV pozitivní. Prý to nutně neznamená, že má aids. Má v sobě akorát vir, který může způsobit, že propukne v aids, ale také nemusí, ale na to Tom už nedbal. Je prostě pozitivní, oni nechápou, že tímhle se mu změní celý svět, celý jeho život.

Myslel na ten den pořád. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, po 4 měsíce se jeho myšlenky točily kolem toho, jaké to teď mohlo být. Jaké by to bylo, kdyby tenkrát nešel s tou holkou… Pamatoval si to přesně, stejně jako si pamatoval, co se dělo, když odešel z nemocnice. Pamatoval si, jak soucitně se tvářil Gustav i Georg, ale on nestál o chlácholivá slova a povzbuzující marné naděje. V Davidových očích viděl zase naprostou paniku a jen strach, jaký dopad to bude mít na kapelu a samozřejmě viděl zklamání ve tváři jeho matky, když jí to u Petra doma říkal. Jen jediný člověk věděl, jak na tom je, prošel tím vším s ním a nezměnil se. Byl tu pro něj, byl jeho oporou, jeho štěstím, sílou, které mu už moc nezbývalo… Byl jeho všechno. Bill… Ach ano, jeho bratr… Jeho střapaté sluníčko, které alespoň částečně zahřívalo jeho zkřehlou duši…

„Večeře!!“ ozvalo se, když se otevřely dveře a Bill do nich strčil svou rozježenou hlavu. „Mám to přinýst sem, nebo se najíme v kuchyni?“ ptal se.

„Mmm, spíš tady, nevadí?“

„Nene, v pohodě. Hned jsem tu.“ A zase zmizel. ‚Ach jo… Proč jen nemůže být cizí? …A holka…‘ povzdechl si Tom a slezl z okna. Takhle se sám sebe ptal už asi po sté. Je to už… No… Vlastně právě ty čtyři měsíce, co se mu Bill líbí. Ne jako bratr, ale jako něco úplně jiného… Tss, kdyby se mu jen líbil, možná by bylo snazší s ním bydlet… Líbil se mu tenkrát, když se strachem pozoroval, jak Tomovy odebírají krev, líbil se mu tenkrát na lavičce před nemocnicí a pak také, jak byl mokrý v tom potoce, ale teď… Teď už to bylo něco jiného… Měl ho rád… Miloval ho. Miloval ho za to, že se k němu nechová, jako by byl prašivý, za to, že je pořád s ním, stará se o něj, ale ne tak, že si Tom připadal jako neschopný hlupák… Ale nejvíc ho miloval za to, že prostě existuje, za to, že když vejde do pokoje, přinese sebou i kus dobré nálady a za to, že i když je mu mizerně, vyslechne ho. Chtěl mu to všechno říct, moc chtěl, ale bál se. Bál se, že když mu poví pravdu, zaplatí tím nejcennějším… Že o něj přijde. Bál se, že když najde odvahu a přestane se bát, ztratí to jediné, na čem mu momentálně záleží. Když se nebál minule, zaplatil hodně… Zaplatil příliš… Svou matkou, která se s ním dodnes nebaví… samozřejmě zaplatil svým zdravím a také zaplatil kapelou. David se, z neznámých důvodů, nedokázal smířit s faktem, že je Tom nemocný a z kapely odešel. Po tom, co Tokio Hotel vystřídali několik manažerů, raději se rozpadli. Šlo to s nimi od desíti k pěti a všichni se nakonec shodli na tom, že v nejlepším je třeba přestat… Alespoň že Bill byl stále na jeho straně…

„Taaaak, už se to nese.“ Vcouval Bill do místnosti s podnosem plným jídla. Tom si dřepl k němu na koberec a vzal si kousek smažených kuřecích prsou.

„Hmm… To-e… ňamka…“ huhlal mezi jednotlivými sousty „Kfo… to… mmmh…?“ „Cože?“ Bill se jen snažil rozluštit hatmatilku, kterou Tom mluvil.

„Ehm. Kdo to kuchtil?“ zopakoval tom svoji otázku, když spolkl, co měl v puse.

„Jo, ták. Mno, jedna moc milá slečna z KFC.“ Zazubil se na něj Bill a napíchl si na vidličku jedno cherry rajčátko ze svého salátu.

„Aha… Je to fakt dobrý, takhle jsem si naposledy pochutnaaal…“ udělal Tom přemýšlivou grimasu „…moment.. Jo! Mám to! Předevčírem, když jsi přinesl tu pizzu odnaproti…“ smál se Tom bratrovu „kulinářskému umění“. Neřekl, že nejlepší jídlo pro něj bylo to, když mu Bill udělal vafle a šlehačkou na ně nakreslil jedno velké sluníčko.

„Víš co? Taky bych nemusel pro nic chodit, ani nic vařit a mohl by ses zase jednou předvést ty, ale teď už bys nemusel podpálit ty chňapky, nebo jak se tomu říká…“ načepýřil se Bill… „Hele, nech toho, bylo to jen jednou…“ řekl provinile Tom. „Ale tak fajn, proč bych zase něco neukuchtil viď? Budeme mít něco z Tomovy speciální kuchyně“ rozesmál se znovu. „Jééžiš, abych pro jistotu i něco objednal, viď?“ řekl s mírným zděšením Bill…

autor: Elly
betaread: Ter