Celým domem se ozývala hlasitá hudba a výbuchy smíchu.
„Né, takhle ne!!! To si akorát něco uděláš! To neumíš nastrouhat ani trošku okurky?“ smál se Tom Billovi.
„Hele, nech mě, mám prostě svůj styl!!“ odpověděl Bill a hodil po něm malý kousek okurky. „Jo, to vidim. Děláš samý blbosti a pořádný práci se nevěnuješ! Víš co? Jdi radši nahoru a nech mě tady, ok? Stejně mam vařit já…“ doporučil Billovi Tom.
„Dobře, jak chceš, ale stejně by ti každý řekl, že nezáleží na tom, jak člověk dělá určitou věc, ale jak ve finále ta věc vypadá.“ řekl s úšklebkem Bill a odkráčel z kuchyně. Tom jen se smíchem zakroutil hlavou a otočil se zpět k vaření.
Když došel Bill do svého pokoje, pořád se ještě usmíval. Bylo to tak krásné mít bratra jenom pro sebe. V posledním čtvrt roce byl pořád doma a s nikým se moc nescházel, nestál o to… Chtěl ho něčím překvapit, udělat mu radost, ale především mu konečně chtěl říct, co k němu cítí. Už to nemohl vydržet, být vedle něj každý den a přesto se ho nemohl ani dotknout – to bylo k zbláznění a kdy jindy, než dnes, kdy má Tom po dlouhé době výbornou náladu, by byla lepší příležitost mu to sdělit?
Věděl, že tom pořád myslí na ten den, kdy odešel z nemocnice, ale když ho tak Bill pozoroval, všiml si, že se občas usmívá a zdálo se, že na něco vzpomíná. Tak rád by věděl, co ho dokázalo potěšit. Žárlil, když si myslel, že Tom vzpomíná na dny, kdy si užíval s dívkami a styděl se, když doufal, že by mohl myslet na něj. Užírala ho ta nevědomost, žárlivost… Měl napsaný dopis, ve kterém mu všechno řekl, vysvětlil a sdělil mu své touhy, zbývalo jen dopsat tu kratičkou větu: „Miluju tě, Bill.“ Ale to už mu nestačilo. Dřív neměl odvahu říct mu to přímo do očí, ale teď, když měl Tom dobrou náladu a vůbec všechno se zdálo být v klidu, chtěl přímo vidět jeho reakci. A chce to teď hned.
Rozběhl se ke dveřím a rázně je otevřel, když v tom uslyšel zvonek. Kroky v chodbě, otevírání dveří, Tomův hlas…
„Ahoj, kdo jsi?“ ‚Kurva, kdo to teď může bejt? Právě teď!!‘ zaklel Bill. Zasekl se, když slyšel svoje jméno…
„… Bill doma??“ Ten hlas vůbec neznal, nikdy předtím ho neslyšel…
„Jo, co mu chceš?“
„Musím s ním mluvit, mohl bys ho prosím zavolat?“
„Jo, tak chvíli počkej… Bileeeeee!!! Pojď sem!“ zavolal na něj Tom zezdola.
Sešel ze schodů a uviděl stát ve dveřích kluka, přibližně v jeho věku, kterého však vůbec neznal.
„Co se děje? Potřebuješ něco?“ zeptal se Toma.
„Já ne, ale on jo.“ řekl Tom, kývnul směrem k chlapci, stojícímu ve dveřích a zmizel v kuchyni.
„Ahoj… Známe se?“ řekl nejistě Bill.
„Ne, ale brzy se poznáme…“ řekl mladík a přitlačil Billa na stěnu.
„Co… Co to… Co to děláš? Co má tohle jako bejt?“ koktal zmatený Bill, to už mu však jeho ‚nový známý‘ skousával kůži na krku a jemně sál jeho rty. „Nech toho… Co si o sobě myslíš?? Vypadni!“ řekl Bill a odstrčil ho od sebe.
„Tak ty takhle, hm? Fajn, jak chceš. Myslel jsem to dobře, ale když jinak nedáš…“ a vytáhl z kapsy skládací kudlu.
Tom stál u kredence a hledal nějaké koření, když uslyšel výkřiky, pocházející z chodby.
„Co? Počkej!! Neee, co to děláš?! TOMEE!!!“ Tom všeho nechal a rozběhl se za Billem. Když dorazil na místo, uviděl jen dveře dokořán a u stěny skrčeného Billa, jak se drží za břicho, z kterého mu po kapičkách vytéká krev…
autor: Elly
betaread: Ter
Ježíííš, to nie. To je hnusné. Chudák Billí.