„Dobrý ráno.“ Usmál se na Billa, když jeho bratr konečně otevřel oči.
„Ehh… Ahoj…“ zachroptěl Bill. „Co… Kde to…Co se…?“
„Jsi tu tři dny, odvezli tě sem po tom, co tě pobodal ten kluk. Ošetřili tě, ale měl jsi vnitřní krvácení, na který přišli pozdějc, až když jsi ztratil hodně krve, takže jsi potřeboval infuzi, ale už neměli vhodnou krev, takže ti dali moji…“
„Cože?? Ale to… Mohli??? Vždyť jsi pozitivní a to všechno…“ Tom se jen zářivě usmál, už se nemohl dočkat, až Billovi řekne, že je zdravý a může žít zase jako dřív…
„Nejsem pozitivní, na klinice, kde mi dělali první testy asi udělali chybu, vyměnili výsledky, nebo nevim, ale jsem zdravej a díky tomu jsem mohl uzdravit i tebe.“ Vzal mezi své ruce tu Billovu a jemně ji pohladil.
„Děkuju.“ usmál se na něj Bill.
„Nemáš za co. Odedneška bude zase všechno normálně – jako dřív, chápeš to?! Zase bude všechno dobrý, vrátí se starej Tom!!!“ Nebyl k zastavení, nemohl uvěřit štěstí, které ho potkalo a musel se o ně podělit s nejmilejší osobou… Jenže ta nesdílela stejné nadšení. Bill posmutněl, ale když si uvědomil, že tím Tomovi zkazí radost, nasadil zase úsměv, který přímo zářil štěstím… Aspoň se to tak zdálo…
‚Jako dřív…‘ – toho jediného se bál… ‚Tom bude zase jako dřív… Pověstný svými milostnými pletkami a uznávaným králem večírků a o mě už nebude mít zájem…‘ Tom si všiml, jak jeho bráška zesmutněl, ale když na jeho tváři viděl opět úsměv, vyložil si to jen jako chvilkovou únavu nebo něco takového… Přece jen toho na něj bylo najednou trochu moc.
„Tak se mějte a buďte na sebe opatrný, pane Kaulitzi. A vy se o něj starejte.“ dodal ještě s úsměvem Tomovým směrem.
„Nebojte, budeme v pohodě!“ uculil se na něj Tom a odváděl svého bratra směrem k autu. „Tak pojď… Opatrně… můžeme jet, Otto!“ řekl šoférovi, který krátce přikývl a odvážel je k jejich domovu. „Sice už nejsme slavný, ale dneska si to můžeme dovolit.“ zubil se na Billa, bylo vidět, že má dobrou náladu. Bill by rád sdílel Tomovu radost, ale nemohl si pomoct. Cítil, že o Toma přijde a nic s tím neudělá.
Když dojeli domů, vytratil se Bill do pokoje. Chtěl být sám a v předsíni se rozhodně zdržovat nehodlal, vzhledem k tomu, co se tam stalo, ale to nešlo, protože měli s Tomem stejný pokoj a Tom ho nehodlal opustit snad ani na minutu. Sotva se stačil rozhlédnout, už mu byl Tom v patách.
„Promiň, ale neměl jsem vůbec čas tu uklidit, stačil jsem akorát uklidit v chodbě, ale sem už jsem se nedostal…“ omlouval se Tom, když viděl nepořádek, jaký tu zůstal.
„To nic, to je dobrý“ řekl Bill, který pátral svým pohledem ve změti nejrůznějšího oblečení, zbytků jídla a prázdných vaniček z rychlého občerstvení. Konečně našel, co hledal. Přešel ke své posteli a zvedl papír, který vedle ní ležel, popsán hustým Billovým písmem. Oddychl si, že ho našel a byl vděčný, že tu Tom neuklízel. Kdyby se totiž rozhodl, že udělá něco s tím, jak to u nich vypadalo, našel by dopis, ve kterém mu Bill vyznává svou lásku, že s ním chce být navždy, že mu nevadí, jakou má nemoc, že na tom nezáleží… Že důležití jsou jen oni dva… Stačil jen podpis a byl by dopsaný…
Bezděčně zmačkal papír v ruce do malé kuličky, když si uvědomil, jak byl naivní. Jak si mohl myslet, že by k němu mohl taky něco cítit? Tom Billa celou dobu pozoroval, zdálo se mu, že nad něčím přemýšlí a tak ho nechtěl rušit. Opřel se o dveře a tiše ho sledoval. Bill něco zmuchlal v ruce. Co to asi bylo? Zřejmě nějaký text, který se mu nelíbil, nebo nezdál dost dobrý. Proč ale muchlá?? Vždycky si všechny texty, i ty, které se mu až tak nelíbily, schovával. Co to vůbec s Billem bylo?? Od té doby, co odjeli z nemocnice, se choval nějak divně. Nebo to začalo už dřív…?
autor: Elly
betaread: Ter
