Behind these hazel eyes

Pomalu odhrnul z čela jeho vlasy, aby mohl bez jakékoliv překážky pohlédnout do dokonalých oříškových očí, které přímo zářily v bledé, panenkovské tváři. Miloval ten jejich laní, oddaný pohled, který mu poskytoval naprostou obětavost. Věděl, že by mu Bill odevzdal sám ze sebe úplně všechno, že neexistuje něco, co by pro něj odmítnul udělat. Zbožňoval ten způsob, jakým se na něj bratr díval, jak se jeho zornice mírně leskly ve tmě tichého pokoje a on se v nich nepatrně viděl. Mohl v nich spatřit všechnu tu lásku, kterou mu byl bratr připraven poskytnout, skrz ty nádherné oči viděl až do hloubi jeho snadno zranitelného srdce, které bylo závislé na jeho přízni, žilo z jeho blízkosti. Byl tak nádherný, neskutečně nádherný, vzrušoval jej každým svým táhlým vzdechem čím dál tím víc a on se přestával pod jeho zrychleným dechem ovládat, ztrácel kontrolu tak jako pokaždé, když byli spolu, sami dva, jen on a Bill, široko daleko nic a nikdo. Existovali jen oni, jako středobod vesmíru, nic víc a nic míň, nemysleli, jen vnímali jedinečnost této chvíle, jakoby měla být tou poslední, jakoby jejich další polibek měl zpečetit celý jejich život, jakoby už vůbec nic nemělo přijít a dnešní noc byla stejně výjimečná jako ty desítky předchozích.

Bill pocítil jeho ruku na svých bocích a ze rtů se mu vydral hlasitý sten, tlumený Tomovými polibky na jeho šíji. Byl jako v horečce, kolem sice vládnul mírný chlad, ale jeho tělo se zmítalo v neuvěřitelném horku, které procházelo celou jeho bytostí a tvořilo na jeho kůži krůpěje potu. Líbal jej, jak nejsilněji mohl, hladově se vpíjel do jeho rozevřených úst a nehty zarýval do jeho krku. Tomovy doteky jej dostávaly do absolutní extáze, neovládal své tělo, potřeboval jej, potřeboval jej teď hned, byl součástí jeho, vždycky byli jako jeden, jedině společně byli silní a hrdí, jen spolu mohli dosáhnout všeho a on myslel, že tak tomu bude navždy. Vsunul ruku mezi bratrova stehna a horké rty přiložil na jeho klíční kosti. Tom jej pevně uchopil za zápěstí a přitáhnul blíž k sobě. Musí ho mít, věděl, že mu zase podlehne, že budou zase stoupat společně do nebes.

Držel jej silně a vroucně, z jeho pohledu Bill četl, že všechno je v naprostém pořádku, vždyť tady nemůže být žádná chyba, miluje jej, on ho miluje, nic na světě je nezlomí, věří tomu, tak strašně moc tomu věří. Ještě nikdy si nepřipadal tak šťastný, bylo to snad poprvé, kdy jej ovládnul pocit, že to co dělá, je správné, že je to úžasné, že konečně našel to pravé, to opravdové, to co vždycky hledal. Patří k sobě, vždycky tomu tak bylo a vždycky bude.

Nevěděl, kolik bylo hodin, tma za okny byla naprosto neproniknutelná, přesto nemohl spát. Něco mu kradlo sny, bránilo mu upadnout do klidného spánku a snít o něčem tak nádherném, jako je to, co se odehrávalo před několika hodinami. Zavřel oči a snažil se vybavit si za přivřenými víčky bratra, jeho pravidelnou tvář a jeho úsměv. Pokoušel se vytvořit ty jeho dokonalé, téměř živé obrazy ve své mysli, ale nešlo to. Jednoduše to nešlo, nerozuměl tomu, nechápal co se děje, vždyť právě Tom je ten jediný, koho má před očima nepřetržitě. Otevřel oči a zahleděl se na jasně bílý strop nad svou hlavou. Co jen brání jeho myšlenkám? Netušil. Zmocňoval se jej zvláštní pocit, něco uvnitř, něco hluboko v něm jakoby neslyšně šeptalo. Není snad něco v pořádku? Hloupost. Pousmál se pro sebe. Všechno je ideální, Tom spí klidně ve vedlejším pokoji, jeho největší touha oddechuje jen kousek od něj, to jej naplňovalo klidem a láskou, která byla v jeho případě bezmezná a nezkrotná. Najednou se mu nedostávalo vzduchu. Musel vstát a přistoupit k oknu, které tiše pootevřel a mohl vdechovat noční studený vítr. Pohlédnul vlevo. Udivila jej zář jasně žlutého světla, která se linula z bratrova pokoje. Že by měl stejné problémy s usnutím? Nebylo by na tom nic divného, je obvyklé, že prožívají stejné pocity, jejich mysli jsou na sebe vzájemně napojeny.

Pocítil něco nutkavého. Nechápal sám sebe, nechápal co se děje, něco jej nutilo pohnout se z místa, rozevřít dveře a jít. Bylo to tak silné, bylo to neovladatelné, připadal si jako loutka ovládaná vlastní fantazií. Ani si neuvědomoval, že bere za kliku dveří a vchází na opuštěnou chodbu. Teprve, když běžel po chladné podlaze mu docházelo, že si je jistý, že ho žene neuvěřitelná jistota, o níž vůbec nevěděl, kde se vzala. Prostě tam musel jít, cítil, že musí, nějakým nepochopitelným způsobem mu bylo jasné, že ať se děje cokoliv, on je hnán svým srdcem a to mu ještě nikdy nelhalo.

Byl jako smyslů zbavený, když v jednom okamžiku bez jediného zaváhání rozrazil dveře Tomova pokoje. Zatočil se s ním svět. Téměř se nebyl schopen udržet na nohou, vyschlo mu v krku a jeho tělu se nedostávalo žádného kyslíku. Cítil, jak se mu třesou kolena a z žil se vytrácí život, jeho srdce jakoby se rvalo na kusy, rozdělilo se na několik dílů, na tisíce částí, které už nikdy v životě nepůjdou scelit. Před očima se mu zatmělo, viděl jen rudé mžitky, které se točily před jeho zornicemi, zornicemi těch dokonalých očí, které vteřinu od vteřiny ztrácely svoji zář, vyhasínal veškerý jejich svit, jejich štěstí a klid. Nezbylo v nich nic, vůbec nic kromě neskutečného zklamaní a bolesti. Bolest teď byla to jediné, co byl schopen skutečně pocítit. Nemohl to popírat, nějaké předstírání by bylo nesmyslné, je to on, teď a tady, je to skutečnost, žádný sen, z něhož by za svítání s úlevou procitnul. Je to doopravdy, je to reálné a on vnímal, jak se kousek po kousku hroutí jeho sny, jeho víra a všechno, co kdy měl. Ten, který pro něj byl tím jediným, tím jediným na celém světě, teď přes sebe v rychlosti přehazoval přikrývku a s rudými tvářemi hledal kolem postele kousky svého oblečení. Vyděšená blonďatá dívka, která z té samé postele vstávala, zahalená pouze do prostěradla, snášela beze slova jeho nadávky za nezamčené dveře. Nevšímala si jich, jen běhala po pokoji a beze studu na sebe navlékala prádlo a nakonec šaty.

Proběhla kolem Billa, který stál ve dveřích bez jediného pohybu. Ovanula jej vůně jejího parfému, kterým byl prosycen celý pokoj, včetně povlečení na Tomově posteli. Na posteli, kde se dnes večer milovali, když si mezi polibky slibovali lásku, kdy se ujišťovali o náklonnosti toho druhého. Bill cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Nepříjemně jej štípaly v zarudlých očích a draly se ven, na povrch, aby překročily hradbu jeho dlouhých řas. Nemohl to dovolit. Ne, nikdy to nepřipustí a zvláště teď ne. Tyhle hnědé oči nebudou plakat, on nikdy neuvidí jeho slzy. Může jej ponížit a zlomit jak jen chce, může s ním dělat cokoliv, ale jeho pláč nikdy neuslyší.

Pohlédnul na bratra skelnýma očima. Tom se neznatelně zachvěl, na tváři, kterou dřív tolik miloval, nasazený absolutně bezstarostný výraz. „Říkal jsem jí, ať zamkne. Chtěl jsem tě tohohle ušetřit, promiň“. „Nic víc mi k tomu neřekneš?“ špitnul tiše Bill, který ještě pořád nebyl schopen jediného pohybu. Tom se ušklíbnul. „Co chceš slyšet? Že jsi ten jediný a to na věky věků? Nekomplikuj to Bille. Chci tě, to dobře víš, to co je mezi námi, mi vyhovuje, jsi prostě neskutečně sladký a můžeš si být jistý, že jen málokdo mě dokáže vzrušit víc než ty. Ale občas to chce změnu, rozumíš?“ zasmál se Tom.

Nemohl tomu uvěřit. Bill nevěřícně lapal po dechu. Tohle je člověk, kterému by dal svůj život? Pro nějž by dýchal, kdyby to bylo třeba? Vždyť on by se pro Toma vzdal úplně všeho na světě!!! „Jak jen můžeš?!!“ vykřiknul Bill a zlostně třísknul směrem k posteli skleněnou vázu stojící na stolku nedaleko něj. Tenké sklo se hlučně roztříštilo. „Udělal bych pro tebe všechno! Nebylo nic, co jsi o mě nevěděl, řekl jsem ti prostě cokoliv, byl jsi pro mě jediný, rozumíš? Jediný! Víš vůbec, co to slovo znamená?! Nikoho jsem nemiloval víc než tebe a ty mi řekneš, že potřebuješ změnu? Cítil jsi ke mně vůbec někdy něco? Alespoň setinu toho, co jsem cítil já?“ Tom na něj pohlédnul. „Nebuď hysterický. Tak jsem s ní spal a co? Otevři oči Bille! Probuď se z těch svých vysněných pohádek o dokonalé lásce, o vztahu, který je prostě perfektní, že někdo je pro tebe ten pravý. Co si to pořád nalháváš? Za vším hledáš lásku, ale pochop už konečně, že věci jsou jinak než bys chtěl. Je nám spolu dobře, proto spolu spíme, až nás to přestane bavit, řekneme si dost. Co na tom nechápeš?“

„Nechápu, proč jsi mi říkal, že mě miluješ. A taky to, jak jsi mohl být tak strašně krutý a bezcitný k někomu, kdo s tebou tráví téměř každý okamžik tvého života a záleží mu na tobě. Jak jsi mohl, Tome! Kde se v tobě bere všechna ta chladnokrevnost a klid, s kterým mi to tady říkáš. A hlavně nechápu to, jak jsem mohl být tak strašně slepý a nepoznat, že ty prostě neumíš k někomu něco cítit. Že ve tvém životě lidé jen přicházejí a odcházejí, nikdo nezůstává, protože ty nikomu nenabídneš, aby zůstal.“ Tom pokrčil rameny. „Víš proč jsem ti řekl, že tě miluju? Chtěl jsem tě udělat šťastným Bille. Aspoň jednou jsem chtěl, abys byl opravdu šťastný“.

Bill cítil, jak jej postupně opouští síly. Bylo to něco nepopsatelného. Ještě dnes večer měl pocit, že svět nemůže mít lepší barvy, že má všechno, co kdy hledal. Nic mu nechybělo, měl vedle sebe Toma, který mu šeptal tichá láskyplná slova a on jim věřil bezmezně. Je zvláštní, že člověku se může během jediné minuty zbořit celý svět. Všechno, co tak dlouho budoval, leželo v troskách u jeho nohou, z toho vysněného ideálu zbyly jen třísky, jakoby praskla obrovská mýdlová bublina, která jej po celou tu dobu oddělovala od reálného světa. Díval se před sebe a toho člověka nepoznával. Neviděl v něm Toma, svého Toma, který byl pro něj tím největším štěstím, tím, po čem vždycky toužil a konečně mu to bylo dáno. Už jej neviděl. Bylo to pryč, Tom byl pryč. Nikdy ten pocit nezažil, od teď byl na všechno sám. Už nemá oporu, nebude tady nikdo, kdo mu setře slzy a odhrne vlasy z čela, tak jako to vždycky dělával on. Nic mu nezbylo, jako mávnutím kouzelné hůlky mu všechno vzali. Nemohl pokračovat, to je nemožné. Nedokázal by to co bratr, neměl žaludek jako on, aby klidně pokračoval dál a dělal, že všechny tiché aférky prostě nevidí, že je slepý, hluchý a zamilovaný. Chce buď všechno nebo nic, nebude se o něj s kýmkoliv dělit, nebude ten druhý. On chce být ten jediný, mít výsadní postavení, mít veškerou lásku a něhu.

Věděl, že je to konec. Že ty trhliny už nepůjdou slepit, že odchází sám a zničený. Byl vděčný za každou nádhernou chvíli, kterou po jeho boku prožil, protože věděl, že bude žít ze vzpomínek. Dokud čas věci nevyléčí. Vzpomínky mu zůstanou, nikdo mu je nemůže vzít, jsou uzamčeny hluboko v jeho rozervaném srdci a jsou jen jeho. O ně se dělit nemusí.

Opouštěl místnost, v níž opět vládlo ticho. Ale bylo jiné než to kouzelné ticho, když spolu byli oni dva, to bylo jejich ticho. Kráčel chodbou a hlavou se mu honily divoké myšlenky, jejichž proud nešel zastavit. Možná je to tak lepší. Nechá to na osudu a na svém srdci. Jen tomu může skutečně věřit. Má se snad probudit ze svých snů o dokonalosti dvou bytostí? Není k tomu důvod. Nebyl zvyklý dělat věci, které nechtěl. Navíc, on už to dokonalé splynutí duší poznal. S Tomem. On byl to nejdokonalejší, co jej mohlo potkat. Ano, na chvíli. Tu opravdovou lásku prožil jen na tak malý okamžik, přesto za ni byl vděčný. Někdo ji nepotká nikdy. Zavřel za sebou dveře svého pokoje a padnul na kolena doprostřed místnosti. Jeho hnědé oči mohly konečně plakat.