Don´t speak

Pohlédnul na bratra, který v okamžiku kontaktu s jeho očima odvrátil vyplašeně tvář. Tomovy oči byly jako jiskra, žahly jej do obličeje s takovou razancí, že jim nebyl schopen dál vzdorovat. Nejraději by mu už nikdy nedovolil, aby tak upřeně a oddaně hleděl do těch jeho, nejvíce ze všeho, by si právě teď přál nevidět nic. Bylo by to jednodušší, o tolik jednodušší, nemuset se vnitřně trýznit pohledem na známou místnost, na každý předmět, z něhož dýchal Tomův život, povlaky, na nichž ulpěla jeho vůně, pálily pod jeho rukama jako rozžhavené železo, on byl však příliš hrdý na to, aby je upustil a odhodil tisíce metrů dál. Všechno kolem bylo stejné, tak děsivě stejné. Ale on se na tohle místo zkrátka nemohl dívat jako dřív.

Všechno se změnilo, na povrchu nic, ale uvnitř sám se sebou právě prohrával ten nejtěžší souboj svého života, smrtelný souboj mezi rozumem a citem. Jeho zrak se vpil do bratrových zad a on se skousnutím spodního rtu do krve zadržel slzu. Byli spolu celý život, nikoho na světě neznali lépe než jeden druhého, neexistovalo nic, co by pro sebe nebyli schopni udělat, absolutně nic. Vždycky to tak bývalo, vždycky byli tak šťastní, proč museli chtít víc? Proč jim tehdy nestačilo to krásné pouto, které je drželo při sobě? Vždyť bylo dokonalé, nic jim nechybělo, proč to museli nechat zajít tak daleko? Jeho tvář se stáhla do strnulé podoby. Nemohl ještě stále uvěřit. Seděl na posteli a díval se, jak odchází jeho život. Ztrácel bratra, ztrácel přítele, ztrácel lásku. On byl všechno v jedné osobě, tvořil jeho svět.

Zabořil nehty do přikrývky tak silně, až pocítil bolest. Tom se prudce obrátil a přiblížil se k jeho posteli až na nebezpečnou vzdálenost. Bill se polekaně přitisknul ke zdi, jakoby se snad bál, jakoby se bál bratra, který jej celou tu dobu zahrnoval jen neskutečnou něhou.Ale on se bál ve skutečnosti sám sebe! „Nemůžeš to myslet vážně“ špitnul Tom. „O tom jsme už mluvili. Nevracej se, prosím tě o to jediné, už se sem nikdy nevracej, nechoď do mého domu, slib mi, že už se tady s tebou nesetkám“. Tom byl zoufalstvím téměř bledý, nemohl uvěřit jeho slovům, jak jen může? Co se proboha stalo? Proč už nenachází v tom andělském stvoření před sebou tu dokonalou lásku? „Bille…je to i můj dům… ale o to tady přece vůbec nejde. Nemůžeš mě vymazat ze svého života, proč tolik chceš, abych se ti nepletl do cesty? Po tom všem? Po těch nocích… a neodvracej oči, Bille! Pamatuješ si je stejně dobře já, ani se nepokoušej mi lhát, oba dobře víme, co jsi cítil, jak moc se toho stalo.“ Bill zuřivě odhodil polštář a zlostně na bratra křiknul. „Právě proto, Tome! Právě proto už konečně vypadni! Nechci tě tady, nemůžu tě tady mít, copak nechápeš? Připomínáš mi každou tu dokonalou minutu, jsi důkazem toho, jak strašně moc jsem podlehnul, jak strašně moc jsem špinavý a zvrácený! Copak je to normální? Copak to má morálku? Spát s tebou? Dělat to všechno úplně bez zábran, tak chtivě a lačně, pořád vidím před očima, jak jsem tě neskutečně chtěl, jak jsem tě sváděl a bral si, co jsi mi dával! Podívej se na mě. Jak daleko bych to nechal ještě zajít. Je to špatné, tak špatné a já to tolik chci! Proto už tady nemůžeš být, s tebou se neovládám, ztrácím nad sebou kontrolu! Odzbrojuješ mě, probouzíš ve mně něco, čeho se tak bojím, co se snažím pohřbít v sobě, ale ty to pokaždé vzkřísíš, pokaždé ve mně rozpálíš ten neuhasitelný oheň a já už se v tobě ztrácím. Odevzdávám se ti.“ Bill zrychleně dýchal a do hlavy se mu hrnula krev. Bylo mu jasné, že po takovémto proslovu bude pro bratra ještě mnohem těžší odejít. Přivřel oči. Vybavoval si naprosto přesně, jak před necelým týdnem předstoupil jednoho večera před Toma a nekompromisně mu předložil smlouvy k novému domu. K domu, který koupil on pro něj, jen aby zastavil tu sílu, která se jich zmocňovala.

Tom k němu několika kroky přistoupil a jako zbavený smyslů přitlačil svou dlaň na jeho ústa. Tváře mu hořely, tiskl svou ruku k bratrově tváři a tiše sykl: „Nemluv!“ Nechtěl slyšel jediné slovo, jediný důvod, proč by oni dva neměli být spolu, drásalo jej to zaživa. Byl přesvědčený o tom, že to, co je mezi nimi, není zvrácené. Je to krásné a čisté, s tím nejlepším úmyslem, s tou nejupřímnější láskou a on už mu nedovolí, aby hnal důkazy proti nim. Nenechá jej mluvit, jsou to jen slova, hloupá odůvodňování, pokusy o vysvětlení. On znal skutečný cit, skutečné emoce, které se tolik vymykaly Billovým logickým úvahám. „Buď už zticha,“ zašeptal do jeho ucha a přejel jej horkým jazykem. Díval se mu do očí, tak zblízka se mu díval do nádherných očí a ujišťoval se, že nedělá chybu, že v nich vidí tu pravdu, která prýští na povrch. Pomalu oddálil svou dlaň a neslyšně spojil své rty s jeho. Bylo to toužebné a bylo to chtěné, cítil ve svých ústech Billův prudký výdech, jak jím projela vlna vzrušení, jakmile se střetli. Líbal jej silně a lačně, nečekal, až jej pustí mezi své rty, prodral se do nich jazykem sám. Vyhledával ten jeho, dotýkal se jej, hrál si s ním, proplétal jej se svým, přičemž mu před očima sršely jiskry, nemohl dýchat, nemohl se pohnout, byl lapený do jeho hebkých a sladkých rtů, které byly pokryty vlhkostí od těch jeho. Zaklonil hlavu a jako ve snách vnímal na kůži svého krku Billovi zuby, střídající se s jazykem, jenž jej chladil kovovou kuličkou, která jej neskutečně dráždila.

Spočinuli na posteli, jakoby nevnímali všechen svět kolem sebe, byli ponořeni jeden do druhého, oddávali se sobě navzájem a přivádělo je to k šílenství. Bill téměř křičel, když mu bratr držel zápěstí těsně u hlavy, ležel mezi jeho oddálenými stehny a laskal svými ústy jeho odhalenou hruď, která reagovala na přicházející chlad i horkost. Svíjel se pod Tomovým tělem, tak bezbranný a tak vzrušený, topil se v bratrově náruči, v tom pocitu bezpečí a lásky, naplňovalo jej to tak moc, až měl chvílemi pocit, že se udusí, že se zalkne tím nádherným, co právě prožívá. Tomův jazyk cítil hluboko ve svých ústech, obemykal svými stehny jeho úzké boky a stále více se tisknul k jeho napjatému klínu. Chtěl jej. Už se prostě nebál si to přiznat. Horečka proudila celým jeho tělem, Tomovy ruce sálaly kouzelným teplem, které jej zaplavovalo, nechal se jimi dráždit a laskat, nebylo jediné místo, které by bylo bratrovi zapovězeno. Celé jeho tělo patřilo jen jemu. Jedině před ním se nestyděl, jedině před ním se nebál odhalit úplně všechno, ukázat svou křehkost, svou bezbrannost. Jen u něj měl jistotu, že ji nikdy nezneužije. Líbal jej a přitom držel dlaň přitisknutou na jeho klínu tak silně, až Tom hlasitě vzdychal a nevydržel ten neskutečný tlak. Chytil Billovu ruku a opatrně si ji vsunul za lem svého prádla. Bill zavřel oči. Dělal všechno, co si bratr přál, chtěl mu splnit cokoliv, chtěl jej uspokojit. Po chvíli si Tom třesoucími se prsty svléknul kalhoty i prádlo, chtěl na sobě cítit Billa mnohem víc, mnohem víc než doposud. Hladil jej po hrudi, líbal a něžně kousal, objímal jej tak silně, jakoby jej nikdy nechtěl nechat odejít. Bill se nadzvednul na loktech a přiklonil svou tvář k bratrovu rozkroku. Vzal jeho vzrušení do horkých úst a rájem mu byly Tomovy neskrývané vzdechy, jimiž jeho počínání provázel. Dráždil jej a laskal až do té doby, než jeho ústa nezaplnil lepkavou tekutinou. Teprve tehdy se od něj udýchaně oddálil.

Tom vzal bratra do náruče tak, jak to pokaždé dělával, líbal jej do vlasů a něžně hladil jeho křehkou pokožku, hřál jej svým vlastním teplem. Takhle to má být. Takhle to mělo být vždycky, jakoby mezi nimi nebyla žádná prodleva, žádná časová mezera. Chtěli se stejně jako dříve a nejspíš i mnohem víc, protože až odloučení jim ukázalo, kterou cestou se mají skutečně vydat. „Byl bys šťastný, Bille? Beze mě? Kdybych už tady prostě nebyl, kdybych se nikdy neobjevil u tvých dveří?“ Bratr sklopil oči. „Víš, že by to nebylo definitivní, navštěvovali bychom se…“ „Navštěvovali? Přišel by ses za mnou jednou za měsíc podívat, jak tedy žiju? Přestože by tě každá tato návštěva stála tak strašně moc úsilí, tak moc sebeovládání, protože pocit, že mě už nemůžeš mít, by ti zatemňoval mysl? Pokaždé by ses na mě díval a pokaždé si uvědomil, že u toho to také končí, že se mě nesmíš dotknout, přiblížit se ke mně, i když ti srdce velí něco úplně jiného, ale ty se prostě bojíš jej poslechnout, protože by to způsobilo lavinu a ty bys přišel na to, že celý ten mezičas byl úplně zbytečný.Umřel bys společně s tím, co jsi ve mně zanechal, jak moc ji mi dal a ty úžasné vzpomínky na nás dva by pomalu mizely, protože už by nebyl nikdo, kdo by jim vdechnul život. Vracel by ses domů a seděl celé noci s hlavou v dlaních, slzy by máčely tvoje tváře a ty by sis vyčítal každé své slovo, každou větu, která se týkala toho, abych odešel. Nenáviděl bys ten dům, ten překrásný dům, který jsi pro mě s citlivostí vybíral, protože kdykoliv by ses na něj podíval, věděl bys, že je to pro tebe zakázané území, že ty zdi nás dělí navždy jeden od druhého. Chtěl bys to takhle Bille? Chtěl?“ „Ne,“ vydechl zoufale a schoulil se do Tomova sevření ještě pevněji a hlouběji. Nezáleží na tom, co je správné a co ne podle psaných možností. Žijeme teprve tehdy, když se odvážíme překročit stanovená pravidla, abychom si vybojovali své skutečné štěstí a nebáli se přitom následků. Cítil, jak jej Tom líbá na tvář. Nechce být pro něj to, co si od něj žádá společnost.Chtěl zaujmout místo, na které skutečně patřil. Místo po bratrově boku, kde se cítil jistě a dokonale šťastně. Takhle to chce, takhle to chtějí oba. Otvírají své budoucnosti úplně nové dveře a najednou se nebojí, najednou ne.