Naděje

Ledové sklo okna se minutu od minuty stále více zamlžovalo jeho pravidelným dechem a nabývalo tak na mléčném zabarvení. Čelo měl o tu studenou plochu pevně opřeno a jeho zastřený pohled spočíval na drobných, křehkých vločkách, které se jako peří snášely k zemi. Neuhýbal zrakem, jeho oči byly upřeny na jedno jediné místo, na to samé místo. Nevěděl, jak dlouho se na něj dívá, byly to vteřiny nebo hodiny, které trávil bez jediného hnutí v osamělých mučivých myšlenkách, které provázely každý další úder jeho srdce. Už to pro něj nebylo bolestné. Někde uvnitř přebýval ten neustálý tlak, to známé bodnutí v hrudi, kdykoliv se jeho mysli začal zmocňovat zase ten silný pocit. Když usedal k oknu, bral to jako formu určitého sebetrýznění, léčbu šokem, vysvobození tím, co jej uvěznilo, co jej spoutalo do neproniknutelných okovů a udrželo právě tady. První chvíle pro něj byly jako sůl do otevřených ran, ale postupem času se dostavovala kýžená apatie. Pořád trpěl, jen už si pomalu přestával vybavovat ten stav, kdy tomu bylo jinak a považoval to za přirozené. Bloudil zrakem po opuštěné zahradě, která tiše usínala pod nánosy pohádkově neporušeného sněhu a vzpomínal na to odpoledne, kdy začalo to, co nemělo nikdy skončit.

Je to rok, přesně rok od jejich prvního polibku, od prvního doteku, který nepředstavoval jen bratrské obětí, od toho osudného poprvé, kdy oba pochopili, že jeden pro druhého znamenají něco mnohem víc. Viděl to jako dnes, jakoby neuběhl ani jediný den, před očima mu běžely živé obrazy, jak se s bratrem škádlí ve sněhu a najednou se to prostě stane. Políbil ho. Chuť jeho rtů si vybavil do sebemenších detailů a musel přivřít víčka, aby zabránil nepříjemnému pálení. Vzpomínal na to, že Vánoce, které spolu vloni strávili, byly ty nejkrásnější, jaké kdy v životě mohl zažít. Všechno bylo tak nové, tak nevinně sladké a něžné, vychutnávali si jeden druhého plnými doušky, všechno prožívali na plno a absolutně, připadalo mu, jakoby nepromarnili ani jedinou vteřinu, jako by každý den měl být tím posledním a oni z něj chtějí vytrhnout to nejlepší. Byl to úplný vrchol jeho štěstí, nic dokonalejšího a čistšího než to, co se odehrávalo mezi nimi, si ani neuměl představit.

Je sám. Po vší té kráse, po dnech strávených jako v oblacích se najednou propadl do tvrdé reality a ten náraz byl více než bolestivý. Honosně zdobený stromek v rohu místnosti pro něj byl nutným zlem spíš než jakýmkoliv potěšením. K čemu mu je to všechno kolem něj, když to jediné co si doopravdy přeje, nemůže mít? Lidé většinou touží po tom, co nikdy nemohou získat, ale ještě více chtějí to, co už někdy měli, ale z nějakého důvodu o to přišli. On o něj taky přišel. Tak hloupě, tak strašně hloupě se postaral o to, aby Bill odešel. Promnul si čelo a konečně uhnul zrakem. Dům se zdál tak prázdný, jakoby se z něj vytratil veškerý život. Stáhnul rolety. Nemohl dál snášet pohled na radostně se procházející dvojice, na rodiny, které na první pohled zářily štěstím a užívaly si dokonalou atmosféru, která nastává jen jednou v roce. Štědrý den odpoledne byl pro Toma tím absolutně nejhorším, co mohlo podtrhnout a zdůraznit jeho skleslost a nevyrovnanost.

Měli teď být spolu, přesně jako vloni, tehdy, kdy to bylo tak kouzelné, kdy jim cokoliv připadalo tak báječné, radovali se z každé maličkosti. Odlesky světel ze sváteční výzdoby se míhaly po jeho strnulé tváři, kde nebylo možno najít jedinou stopu po radosti nebo naději. Už přestal věřit. Ještě do dnešního rána v něm doutnal skomírající plamínek víry, že jestli je den, kdy by měl přijít, je to právě dnes. Ale on tady není. Ani vzpomínky na jejich první skutečné sblížení jej nepřivedly k jeho dveřím, proto si byl jist, že už není příležitost. Bylo to tíživé a těžší, než si představoval, neustále se ujišťoval, že je silná osobnost a jen tak něco jej nedokáže zlomit. Ale každá bolest se snáší mnohem hůře o Vánocích, když všichni kolem vás vypadají tak spokojeně, kdy čas přímo vybízí k tomu nebýt sám. Prý je to jediný čas v roce, kdy by měli být lidé, kteří se milují, spolu, bez ohledu na to, co se stalo v minulosti, bez ohledu na cokoliv. Tak proč tady není, proč nesedí vedle něj a neobjímá jej, tak jako to dělával? Tuto otázku si Tom pokládal každý den po probuzení od toho rána, kdy vedle sebe bratra nenašel.

Od té chvíle jakoby by bylo všechno najednou těžší, barvy začínaly ztrácet na své síle, nic už nebylo tak zářivé, jako když se na to dívával po boku Billa. Samota jej zasáhla mnohem silněji, než si byl schopen připustit. Zlostně sáhnul po dálkovém ovladači, jímž definitivně umlčel televizní obrazovku, odkud se na něj hrnuly romantické příběhy s vánoční tématikou. Proč by měl být šťastný někdo jiný, když on sám to tak necítí? Proč právě jeho muselo potkat zrovna tohle? Nikde neměl stání, nic jej nebavilo, u jediné věci nemohl vydržet déle než několik minut. Bez bratra začala postrádat smysl každá činnost, kterou se rozhodl udělat, nic jej nenaplňovalo tak, jak by mělo, v ničem nenacházel potřebné odreagování, aby přišel na jiné myšlenky. Usoudil, že nejlepším východiskem bude celou tu přesladkou atmosféru zaspat, přestože byl teprve začátek večera. Neviděl důvod proč zůstávat vzhůru, neměl s kým mluvit, neměl nikoho, s kým by se mohl podělit, dolehla na něj ta vtíravá opuštěnost. Bez jediného ohlédnutí na zářící obývací pokoj se vydal pomalými kroky po schodech vzhůru. V půli pohybu se zastavil. Jeho chůzi zbrzdil zvuk klíčů v zámku.

Nevěděl po jak dlouhé době jej znovu spatřil. Mohlo by se to počítat na měsíce, ale vůbec nic se na něm nezměnilo. Sledoval jeho drobnou prokřehlou postavu, jakoby před ním stál přízrak. V jeho vlasech postupně tály spadané vločky sněhu a uvolněné prameny mu spadaly kolem bledé tváře, v níž se zračilo očekávání. Díval se na něj velkýma čokoládovýma očima, ve kterých mohl číst nejistotu a strach. Nemohl uvěřit tomu, že je znovu tady, že přišel domů, přišel za Tomem. Netušil proč to udělal, neměl to v plánu, nepřipouštěl si, že by se právě dnes vydal za bratrem, ale něco nepopsatelného jej sem táhlo tak neskutečně silně, že se z vteřiny na vteřinu zvednul a šel. Musel jej vidět, musel jej vidět dneska, nemohl se zbavit pocitu, že právě teď patří jenom sem. Pozoroval, jak Tom nejistě schází několik schodů směrem k němu. Vnímal, jak se jeho vlastní tělo chvěje už jen z faktu, že se k němu bratr přibližuje, bylo to pro něj tak neskutečně zmatené a roztoužené. Nevěděl co dělat, cítil se jako přimrazený, všechno co si plánoval říct, najednou vyznělo tak lacině a hloupě. Nic prostě nedokáže vyjádřit to, co k němu cítí. Tom jej vzal zlehka do náruče, tak jako to dělával vždycky, jakoby byl porcelánová hračka, která se tak snadno roztříští na kusy. Bill nedokázal udělat jediný pohyb, byl z toho nepatrného doteku bratrova těla tak konsternován, že nad ničím dalším nepřemýšlel.

Tom jej k sobě přivinul těsněji, bez ohledu na to, co se událo. Nechtěl teď nic slyšel, nechtěl žádná vysvětlení, žádná zdůvodnění, omluvy nebo výčitky. Na to všechno bude čas i později, jediné, o co stál, byl jeho bratr. Bez jeho blízkosti byl na kolenou a najednou jej měl zase u sebe, ten pocit pro něj byl neskutečně křehký. Přejížděl prsty po jeho vlhkých vlasech a svými rty jemně mapoval jeho studené tváře. Vstřebával do sebe jeho vůni a hebkost jeho pokožky, to všechno tvořilo tu jedinečnost chvíle. Cítil, jak Bill opatrně vyhledává jeho ústa a řasy na jeho přivřených víčkách se nepřetržitě chvěly. Tomovy dlaně sjely samovolně po celé délce bratrova těla a konečky prstů se dotýkal každičké linie jeho siluety. V zádech cítil povědomé mrazení, s Billem to bylo vždycky jiné, jiné než s kýmkoliv jiným, tak obrovský nával vzrušení a záplavu něhy uměl navodit jen on. Oddaně políbil Tomova ústa a postupně se do nich vpíjel čím dál hlouběji. Bylo to jako elektrický výboj, všechny jeho buňky najednou vzplály a netoužily po ničem jiném, než stále horlivěji pronikat jazykem mezi bratrovy rty, jichž se nemohl takovou dobu ani dotknout. Nejistě položil své dlaně na Tomovu hruď a okamžitě si uvědomil, že jej k sobě bratr přitisknul za boky. Jejich počínání mluvilo za všechna nevyřčená slovy, oba věděli, že nic nedovede odhalit opravdové pocity, jako dokázaná láska mezi nimi. Nepotřebovali mluvit, jeden pro druhého představovali v tuto chvíli takovou vzácnost, že nechtěli tímto způsobem marnit čas.

Jen na chvíli přitlačil Bill udýchaně své čelo na bratrovo a jeho zornice klesly někam do úrovně jeho krku. „Promiň, že mi to trvalo tak strašně dlouho,“ zašeptal zastřeně, přičemž oba postupovali malými krůčky k pohovce. „Vydržel bych čekat i dál,“ políbil jej Tom na tváře, které najednou doslova hořely a měly nekonečně daleko k těm kusům ledu, kterými byly, když přišel. Tomem pulsovala neskutečná touha, když bratra pokládal na gauč vyhřátý od sálajícího tepla v hořícím krbu a sám svými prsty dráždivě hladil jeho záda, skrytá pod tenkou látkou. Bill pod tlakem jeho těla ulehal se zavřenýma očima a zlehka otočil hlavu na stranu, jakoby dával bratrovi znamení, že má volný přístup k jeho dokonale bledému krku. Tom mu bez váhání vyhověl a ihned tu nedotčenou plochu pokryl svými polibky, z nichž přecházel mráz po zádech a přiměl jej neslyšně vzdychnout. Zajížděl štíhlými prsty pod Tomovo tričko a škádlil jej drobným zatínáním svých nehtů do jeho těla. Dlouho nevydržel odolávat a přetáhnul svršek bratrovi přes hlavu úplně, aby měl možnost vzpřímit se do sedu a přikládat ústa na jeho břicho. Poslouchal, jak Tom rozrušeně sténá, když se dotýká jazykem jeho ztuhlých bradavek a něžně je bere mezi zuby.

Bill mířil jazykem až k jeho podbřišku a nepřestával si jeho boky přidržovat dlaněmi. Bylo to po tak strašně dlouhé době, nechtělo se jim ani věřit, že se to skutečně děje, že jsou doopravdy spolu, doopravdy tak blízko, že za okny poletují závěje těžkého sněhu a oni vnímají jen přítomnost toho druhého, v místnosti osvětlené jen světlem z vánoční výzdoby a všude kolem vládne perfektní ticho. Bill cítil, jak bratrovi silně bije srdce, vnímal na svých nahých ramenou jeho zrychlený dech a toužebné doteky, všechno bylo tak intenzivní, tak jedinečné a tak silné, umocněné atmosférou Vánoc. Tom jej líbal sladce do vlasů a stále s větší námahou byl schopen snášet bratrovo intenzivní dráždění, kterým jej vytrvale obklopoval. Naplňovalo jej opojným dojmem, kdykoliv mohl pocítit jeho vlhká ústa a poddajné tělo, které mu vycházelo vstříc svou horkostí, střídající se s návaly mrazení až do konečků prstů. Hladil jej po linii krku a pokračoval na jeho útlé paže. Přitahovala jej jeho bojácnost a nejistota, s nimiž k němu přistupoval, protože z něj bylo snadno čitelné, že netuší, jak má po několika měsících odloučení postupovat, jak má navázat na to, co bylo přetrženo, co si může dovolit a co ne. Tady ovšem váhat nemusel, dovolil by mu všechno, i kdyby jej dělilo od posledního setkání třeba několik let. On byl ten jediný, komu by byl ochoten poskytovat stále další a další nové šance.

Bill s pohledem upřeným do bratrových očí rozepnul jednoduchými pohyby jeho opasek a naposledy jej políbil na břicho. Tom vzdychal mnohem silněji než doposud, protože se bratr konečně blížil k tomu kýženému, chystal se mu poskytnout to, co potřeboval, co postrádal. I přesto by se bez jeho laskání uměl obejít, sex nikdy nebyl v jejich společném životě na prvním místě, ačkoliv je to otřepaná fráze, ale v jejich případě skutečně převažovaly jiné hodnoty. Především z Tomovy zkušenosti bylo zřejmé, že fyzická láska nikdy nemůže být jediným pojítkem ve vztahu, že tak málo prostě nikdy nestačí. Se zastřeným dechem pozoroval bratra, jak pomalu stahuje z jeho boků spodní prádlo a slabě zasténal, jakmile se Bill poprvé dotknul prsty jeho vzrušení. Bratr jej nějakou dobu nepatrně laskal na stehnech a teprve, když poznal, že jeho dráždění je pro Toma k nevydržení, vzal jej pomalu do úst. Slyšel, jak bratr nahlas zaúpěl, a jen s velkým sebeovládáním si nepřitáhnul jeho hlavu blíž ke svému klínu. Dobře si pamatoval, že Bill něco takového absolutně nesnáší a okamžitě by přestal. Tom bratrovi zajížděl do vlasů a vychutnával si každičký dotek, který mu poskytnul, užíval si každého jeho polibku. Pod zavřenými víčka vnímal, jak Bill postupně zrychluje tempo a zvyšuje intenzitu svého laskání. Najednou se mu před očima objevily mžitky a jeho tělo zaplavilo náhlé horko, které se rozprostíralo celou jeho bytostí. Musel se opřít o pohovku, aby sobě mohl doznívající pocity dostatečně utlumit a dovést je do konce. Když konečně mohl otevřít oči a spatřit Billa, který s pohledem upřeným na jeho tvář odpočíval vleže na gauči. Tom si lehnul s tou největší jemností za něj a objal jej kolem pasu, přičemž Bill propletl jeho ruku se svou. Přímo před jejich očima probleskovala měnící se záře vánočního stromu a oni pociťovali ten největší klid, jaký si jen byli schopni představit. Tom políbil bratra na rameno. „Nepustím tě, abys zase odešel.“ „Nedovolím ti, abys mě pustil“ zašeptal Bill.

I just want you for my own

More than you could ever know

Make my wish come true

All I want for Christmas is…

You

autor: Heidi
betaread: Michelle M.