Dva roky. Dva roky plné trápení, slz a bolesti, samoty. Dva roky bez lásky…
A to všechno jen kvůli Billovi… Ten si však myslel, že udělal dobře. Vždyť to udělal pro jejich lásku!!
Žil ve Španělsku, v malém skromném bytě. Jenom tyhle čtyři stěny, mezi kterými strávil ta hrozná léta, byly svědkem jeho trápení. Ano, trápil se. Uznal svojí chybu, ale nebylo už v jeho moci napravit ji… Přesně tak, jak před léty napsal do toho osudného rozlučkového listu, nepřestal Toma milovat. Každou noc proplakal, vlastně ani nic jiného nedělal. Byla z něj lidská troska a on si to uvědomoval…
Vstal z postele a přešel ke zrcadlu. Podíval se na sebe a přejel prstem po skle. Tolik se změnil. Změnilo jej to prostředí… Bez Toma, v neznámé krajině… Chladnými prsty pohladil svůj obličej. Ani by se nepoznal. A vlastně, teď už by ho nepoznal nikdo… S novým jménem: Jan, může cestovat snad i po celém světě a nikdo by ho nepoznal. A jeho vzhled se taky změnil. Jeho vlasy neviděly tužidlo nebo nějakou pořádnou péči už dlouhou dobu, tím pádem byly sytě hnědé, přesně takové, jaké má Tom, možná malinko tmavší. Billa zaštípaly slzy, při vzpomínce, jak se každý den probíral jeho vlasy. Nádherné voňavé dredíky, které tolik miloval. Stejně jako Toma celého…
Namalovaný nebyl už také dlouho, neměl být pro koho. Neměl se pro koho zkrášlovat. Jediné, co zůstalo stejné, bylo tetování na bříšku a na zátylku, ale na to Bill nemyslel. Bylo mu to jedno… Ztratil Toma kvůli své hlouposti. Už mu bylo naprosto všechno jedno. Celé dva roky strávil sám, vzpomínal a trpěl… Jeho tvář se až tak nezměnila, zůstala v původním tvaru, jen malinko zmužněla, stejně jako i jeho tělo, jehož pokožka získávala nádech broskvové barvy. Přece jen žil ve Španělsku, slunce udělalo své….
I když už nebyla jejich podoba taková, viděl v sobě Toma. Viděl každý okamžik strávený s ním. To však neunesl, nemohl. Nemohl už dál. Už to nešlo, bez jeho lásky, kterou pořád tolik miluje… Sedl si zpátky na postel a hypnotizoval skříň, ze které vypadávaly věci. I když si sem přinesl jen pár věcí z domu. Koupil si tady ještě spoustu věcí….
Bill se malinko usmál, ale do smíchu mu rozhodně nebylo, byl na pokraji zoufalství. Zmohl se jen na nepatrný úsměvík. Ty věci na sobě neměl už tak dlouho… Zase si vzpomínal… Měl na sobě jenom černé obyčejné triko, spíše košili a volné džínsy. V tomhle oblečení Toma poprvé políbil… Tohle oblečení ještě pořád vonělo po něm, ale hlavně po Tomovi. Po jejich lásce…
Zvedl se a přešel ke skříni…Tolik mu chybělo Německo, ty klidné ulice. Chyběla mu sláva, autogramiády, koncerty, fanynky… Ale o čem ani nemluvě, ze všeho nejvíc mu chyběl jeho Tom, kvůli kterému si tolik vytrpěl, zažil s ním tolik krásného… Zatřepal hlavou. Nemohl dovolit, aby mu myšlenky přerostly přes hlavu… Najednou jej něco napadlo, ale to raději rychle zavrhnul. Ale pak začal přemýšlet na tím, co by to vyřešilo. Co by vyřešilo to, kdyby se vrátil domů? Našel by tam Toma, který by žil s nějakou holkou, měl rodinu…? Ale nakonec, vždyť sám napsal Tomovi do listu, ať si najde někoho lepšího! Ale podvědomě to tak nemyslel. On přímo doufal, že jej Tom pořád miluje!
Ne, rozhodně ne. Bill vzpurně pohodil hlavou a sedl si zpátky na postel. I když si řekl, že nic takového jako návrat do Německa nehrozí, nekonal tak. Přistihl se, jak sundává cestovní tašku ze skříně. Zůstala na zemi a Bill ji hypnotizoval. Přivřel víčka. Viděl tam Toma, jeho tvář, úsměv…
„Vrať se..“ Slyšel jeho hlas. Tak nádherný…
******************************************
Cesta letadlem proběhla v pořádku, kupodivu nebyly problémy ze zavazadly. Trvalo to ,jen´ asi tak devět – deset hodin…
Bill seděl na své tašce a rozhlížel se kolem sebe. Bylo to tady tak prázdné. Stejně, jako on. Narovnal si kšilt na hlavě, teda spíše plátěnou čepici, která utláčela jeho vlasy. Téměř je nebylo vidět. Namalovaný, jak už obvykle nebyl. Byl přirozený a oblečení bylo taky nenápadné.. Přece jen, na Tokio Hotel lidé úplně nezapomněli. Věrné fanynky jsou věrné fanynky, takže se bylo čeho obávat… Sáhl do kapsy a vytáhl mobil, který si taky jako většinu věcí koupil ve Španělsku. Zavolal na číslo taxi služby, chtěl jít zpátky do Hamburku. Ne však k Tomovi, pamatoval si malý hotýlek, který jak doufal, ještě pořád stojí…
*******************************************
Upravoval si vlasy, přitom se díval do zrcátka. Nedůvěřivě se díval po taxikářovi, který na něj celou cestu kulil oči a nedával pozor na jízdu. Nepromluvil s ním celou cestu, kromě jedné otřepané otázky:
„Kam to bude?“, už ani nepípl. A to Billa mírné děsilo, až vytáčelo… Neměl dobrý pocit… „Vy jste Bill Kaulitz, že?“, zeptal se jen tak, jako mimochodem a Billovi přejel mráz po zádech. Jak je možné, že ho poznal?
„Nooo…“ usmál se rozpačitě. „Teď mám trošku jiné jméno…“, dodal po chvilce… Na jednu stranu, ten taxikář vypadal nedůvěryhodně, ale na druhou… Bill potřeboval někomu říct, jak se cítí. V tom okamžiku mu bylo naprosto jedno, komu. Chtěl, aby to bylo venku… „No, já..“, začal nejistě a málem se plácl přes pusu, nelíbilo se mu to. Ve Španělsku téměř nemluvil a když ano, tak to bylo španělsky… Měl zvláštní výslovnost a přízvuk… „Pamatujete se ještě na mého bratra?“, zeptal se najednou, vyletělo to z něj nekontrolovatelně.
„Samozřejmě..“, přikývl taxikář a usmál se.. Z Billa opadla nervozita a strach… „Tokio Hotel… Na ně lidi nezapomněli…“, Bill se také usmál. Měl z toho radost, že přeci jen. Že jako podle někoho, nebyla to jen obyčejná skupina, která vydrží sotva rok.. Optimismus se chopil jeho myšlenek.
„A nevíte, jestli má… Holku?“ poslední slovo Bill téměř zašeptal, jako kdyby se bál pravdivosti jeho významu.
„Ne, je úplně sám. Téměř vůbec se o něm nepsalo, za to o vás ano. Koncerty se zrušily, moje holčička málem spáchala sebevraždu. Je ještě pořád fanynka a ona prostě nemohla uvěřit, že ten, koho miluje platonickou láskou, je pryč…“ Z Billova srdce spadnul na zem obrovský kámen… Ta otázka, která jej přímo děsila každou noc, se nakonec nenaplnila. Nemá… Ale to nemusí nic znamenat. Bill věděl, že Toma zklamal… Že už ho nemusí milovat, možná ho teď nenávidí!! „Posloucháte mě?“, ušklíbnul se taxikář a Bill pokýval hlavou.
„Neříkejte mi ,,vy,, , ještě mi není tolik. Můžete mi tykat..“ Bill si prohrábl vlasy a podíval se ven z okénka… Tady už to znal… Když šli z nějakého koncertu zpátky domů, šli touhle silnicí…
„Co se stalo?“, zeptal se naprosto vážně. Přerušil to ticho, které přerušovaly jenom zvuky z motoru…
„Neodsoudíte mě?“ Taxikář přikývl.. „Je to těžký příběh…“.
*******************************************
Auto zastavilo před hotýlkem…
„Děkuju moc, že jste mě vyslechl, já nevím, co bych dělal, kdybych to měl mít pořád jenom já v hlavě. Děkuju, že jste mě neodsoudil…“ Bill si chystal peněženku, taxikář jej však chytl za ruku.
„Ne, Bille… Kdyby se moje dcera dověděla, že Bill Kaulitz mi zaplatil za jízdu, nejspíše by mě uškrtila…“, řekl taxikář s úsměvem a Bill se děkovně usmál… Bill vystoupil z auta a vydechl. Znal to tu, velmi dobře… Všude byly vzpomínky, kam se jen podíval, viděl tam jeho a Toma ve vášnivém polibku. Prudce zatřepal hlavou a vykročil rázně vpřed. Nemohl unést ten pocit, že Tom je jen o pár ulic dále. Že kdyby šel jen pár minut k jeho domu, už by se tak netrápili… Ale on byl na to příliš tvrdohlavý…
autor: Peťushka
betaread: Ter
