Bodyguard 17.

BILL

„Tome?“ zavolal jsem na bráchu. Nic! On mě snad neposlouchá!!

„Tak Tome, slyšíš?“ zavolal jsem na něj hlasitěji a doufal, že se ke mně alespoň otočí. Zase nic! Co se děje??

„Co je s tebou?“ zeptal jsem se ublíženě.

„Ale nic.“ Odpověděl a tón jeho hlasu mě zarazil. No, když má vztek, tak si ho nemusí vylívat na mě! Zvedl jsem se z křesla a stoupl si před něj. Seděl na pohovce, hlavu zvrácenou na opěradle a měl zavřený oči. Vypadal celkem znuděně. Chtěl jsem ho nějak rozveselit. Přisedl jsem si k němu a pohladil ho po tváři. Ucukl! On ucukl??!!!! Co se to tu děje? Zkusil jsem to znova, třeba je jen naštvanej. Sice nevím proč, ale to je jedno.

Nahnul jsem se k němu a špičkou jazyka jemně pohladil jeho ušní lalůček. Doufal jsem, že to na něj zabere. Vždycky to fungovalo! Odstrčil mě! Odstrčil mě!!!!!! Co jsem zase udělal??

Zabolelo mě to! Proč mě odmítá?? Koukal jsem na něj a čekal, že se na mě otočí s tím, že to byl jenom žert. Jenže on se pořád neotáčel, dokonce si ještě odsedl!!

„Tome?“ zašeptal jsem tiše a zmateně těkal očima po jeho obličeji. Ještě nikdy nebyl takhle netečný!

„Tome? Co se stalo? Nechceš mi to říct?“ opět jsem zašeptal a přisunul se k němu blíž. Konečně otevřel oči. Protočil panenky a jeho slova se mi zaryla do srdce jako obrovská tupá dýka: „Nech mě! Můžeš aspoň jednou, proboha, neopruzovat??“ Do očí se mi vehnaly slzy a já zaboha nemohl přijít na to, co jsem udělal špatně! Takhle se ke mně ještě nikdy nechoval!

„Tak promiň!“ pípnul jsem zraněně a odešel k sobě. Nechápu to!! Jak mi tohle mohl říct?? Vždyť ještě včera bylo všechno perfektní! Co se sakra změnilo?

Lehl jsem si na postel a čekal, že za chvilku se otevřou dveře a v nich se objeví Tom. Určitě se přijde omluvit! Pevně jsem tomu věřil. Přijde ke mně, krásně mě pohladí, políbí a všechno bude zase jako dřív. Určitě! Klidně jsem zavřel oči a čekal. Jenže ono nic. Začínal jsem být nervózní. Že bych ho něčím naštval? Ale čím? Nevím!! Zvedl jsem se z postele a vydal se k němu. I když nevím, co jsem provedl, chtěl jsem se mu omluvit. Žádné jiné vysvětlení mě nenapadlo. Určitě jsem něco řekl nebo udělal, co ho naštvalo! Nesnesu, když se se mnou nebaví!

Potichu otevřu dveře do bratrova pokoje. Je tu tma, třeba už spí.

„Tome?“ zašeptal jsem tiše. Nechtěl jsem ho kdyžtak probudit.

„Co zase chceš? Dej mi pokoj!“ vyštěkl a rozsvítil lampu. Jen jsem na něj zíral a lámal si hlavu tím, proč je na mě takovej?

„Já… já, jen sem se ti chtěl omluvit. Já sice nevím, co sem ti udělal, ale je mi to líto. Promiň mi to, jo?“ můj hlas zněl nepřirozeně. Měl jsem špatnej pocit. A ani nevím proč! Co se tu kruci děje??

„Ježíš, ty seš nemožnej! Vypadni, prosim tě, se na tebe nemůžu koukat! Seš horší než baba!“ opovržlivý tón jeho hlasu mě zranil.

„Proč mi tohle říkáš? Ubližuješ mi!“ připadal jsem si, jako bych dostal facku. Tohle mi řekl Tom? Nééé, to snad není možný!! Byl jsem zvyklý na urážky podobného typu, ale nikdy ne od Toma. Od jediné bytosti, kterou jsem zbožňoval víc než svůj život. On jedinej mě vždycky chápal a stál při mně. Proč se to najednou změnilo? Co jsem mu udělal? Co jsem provedl? Jeho slova se mi stále zařezávala do mozku a duněla mi v uších pořád dokola. Znovu a znovu. Jen jsem tam bezmocně stál mezi dveřmi a snažil se zadržet slzy. Už jsem nemohl vydržet jeho posměšný pohled. A já, debil, jsem se mu šel ještě omluvit! Nechápu to!!! Otočil jsem se na podpatku a co nejrychleji zapadl k sobě. Dopadl jsem na postel a konečně nechal volný průchod slzám. Já jsem vážně jako ženská! Proč mi to udělal?? Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se tlumit vzlyky. Připadal jsem si jako hysterka. Ale bylo mi to jedno. Právě jsem se utápěl v pocitech ublíženosti a sebelítosti. Jen jsem nechtěl, aby věděl, že brečím, to bych asi nepřežil. Určitě by se mi zase vysmál! Ležel jsem tam dokud jsem neusnul vyčerpáním.

TOM

„Bille, prosím, odpusť mi!!“ Křičel jsem v duchu a myslel, že mi pukne srdce, taková bolest! Promiň, promiň, promiň!!! Jeho třesoucí hlas mi jasně napovídal, jak se teď cítí. Ublížil jsem mu! A moc!

Když za mnou přišel a omluvil se, chtělo se mi umřít. On nic neudělal a přitom se mi šel omluvit!! Cítil jsem se jako největší hajzl na světě. Ublížil jsem člověku, kterýho miluju ze všeho na světě nejvíc. Mojí druhé polovině. Ale musel jsem to udělat!

Zapadly za ním dveře a utekl k sobě. Přes stěnu jsem slyšel, jak pláče.Ty zvuky z vedlejší místnosti mi rvaly srdce. Toužil jsem jít za ním, obejmout ho, utěšit. Už už jsem se zvedal z postele, když jsem se zarazil. Nesmím!

Musím pokračovat. Musím ho zničit tak, aby hledal útěchu jinde! U Kelly, u té mrchy!! V hlavě se mi vynořovaly představy jejich propletených těl! Néé!!Tohle nesnesu!! Proč?? Přitiskl jsem si pěsti na pevně sevřená víčka a doufal, že ty odporný představy zmizí! Nenávidím ji, jak já ji nenávidím. Ještě nikdy jsem necítil takovou nenávist! Zaplavovala mě od prstů u nohou až po konečky mých vlasů!

Bál jsem se zítřka! Bál jsem se, co všechno budu muset ještě Billovi říct, aby ten zasranej plán vyšel!

Ještě dlouho jsem ležel na posteli a snažil se usnout. Ale těla Kelly a Billa, zmítající se vášní mě pronásledovaly i ve snu.

autor: Dania
betaread: Michelle M.