Bodyguard 18.

BILL

Jen co jsem se ráno vzbudil, okamžitě mi začalo bušit v hlavě. Moje první myšlenky patřily Tomovi. Hned jsem si vzpomněl na včerejší večer. Doufal jsem, že dneska už to bude lepší. Třeba byl jenom nějak mimo nebo co!

Vybelhal jsem se z postele a šel si dát sprchu. Nalíčil se, oblíkl a udělal vlasy. Sice jsem neměl náladu na nějaký fintění, ale už jsem to měl tak zažitý, že tyhle všechny úkony provádím automaticky. Kolikrát bych na sebe nejradši hodil jenom starý otrhaný jeansy, vlasy schoval pod čepici, nasadil brejle a sral na všechno! Jenže teď se kvůli každý mý nenalíčený fotce vedou sáhodlouhý debaty a hned se objevujou spekulace, jestli náhodou nejsem před zhroucením! Je to směšný!

A dneska byl už od rána den blbec! Došel mi šampon, tužkou jsem se píchnul do oka a málem si místo řas načernil polovinu obličeje. Dneska jsem nějakej levej. Sakra!! A ještě ke všemu už nemám ani lak na vlasy. Kurva!! Všechno se proti mně spiklo!!

A na náladě mi nepřidal ani fakt, že je dneska zase nějaký interwiev. Doufal jsem, že aspoň Tom už bude zase normální! Sice mi včera hodně ublížil, ale jsem ochotnej mu všechno odpustit! Dneska udělám cokoliv.

Opatrně jsem otevřel dveře a vykoukl do obýváku. Není tu. Ještě asi spí. Dostal jsem nápad! Pěkně ho vzbudím a určitě bude mít zase dobrou náladu! Lehce jsem zaťukal na dveře a opatrně vešel. Ale postel byla prázdná! No v koupelně taky není! Tak sakra, kde je?? Možná už je u kluků. Za chvilku máme sraz, jdeme na snídani. Ale ještě nikdy se nestalo, že by odešel beze mě! On mě tu nechal samotnýho? To… to přece… Ale už dost!! Co se tu, kurva, děje?? Nejsem přece idiot! Určitě něco není v pořádku! Začínám být pěkně nasranej! Jako jak si to představuje? Ani blbej vzkaz mi nenechal! Nasupeně jsem vylítl z pokoje a hnal si to přes chodbu do pokoje Georga a Gustava. Ani jsem se neobtěžoval klepáním, rozrazil jsem dveře a vyštěkl: „Je tu Tom?“

„Jo, sem tu! Co zase chceš! To se beze mě ani nevysereš? Ty seš fakt jak malej! Jestli seš tak neschopnej i v posteli, tak to fakt nechápu, proč po tobě šílí tolik bab!! No, ale taky s tebou žádná dlouho nevydržela, že? No asi už vím, proč! Pochybuju, že vůbec víš, kam ho zasunout! Jo, já ti to vlastně ještě neukázal, že? Tak to náš Billánek nemůže vědět! No tak počkej, dneska nějakou klofnu a můžeš jít s náma! Všechno ti názorně ukážeme, aby si příště už věděl, co a jak!!“

Jen jsem na něj zíral s pusou dokořán a měl co dělat, abych se nesesypal na zem. Oči mě nebezpečně začínaly pálit a já mu nechtěl dopřát to potěšení, vidět mě zase brečet! Proč mi tohle říká! Proč mě takhle uráží a ponižuje? Copak neví, jak mi tím ubližuje? A ještě před klukama? Co sem mu sakra udělal! Podíval jsem se mu do očí a zalapal po dechu! Nee! To přece nemyslí vážně!! Vím, že mě miluje!!! Miluje mě, nebo ne??

Otočil jsem se k nim zády a snažil se ovládat. Nebudu tu před nima brečet! Nebudu!! Rychle jsem otevřel dveře a vyšel na chodbu. Nevěděl jsem, jak dlouho ještě dokážu zadržovat ty přívaly slz. Pevně jsem stiskl víčka a poslepu nahmatal kliku. Rychle jsem za sebou práskl dveřma a zhroutil se na postel. Nechci brečet! Jsem fakt jak nějaká slepice!! To je hnus!! Bože, Tome, proč mi to děláš? Copak pro tebe těch pět měsíců nic neznamenalo? To jsi to jenom předstíral? Ne!! Určitě ne!! Vím to!! Cítil jsi to stejně jako já!! Tak proč???? Proč mi tak ubližuješ?? Proč???

Brečel jsem do polštáře s pocitem, že se mi zhroutil celej svět. Kdyby to nebyl aspoň Tom. Teď bych byl u něj a vylíval si svoje bolavý srdíčko! Ale takhle?? Už nemám nikoho. Nikoho, komu bych se mohl svěřit!! Nikdo, kdo by mě pochopil!! Proč, Tome?? Proč si mi to udělal? Bylo mi fuk, že polštář byl černej od líčidel, bylo mi fuk, že budu vypadat jak debil! Nikam nejdu!! Žádnej rozhovor, žádný focení!! Seru na všechno!! Kdybych se musel dneska tvářit, jako že je všechno v pohodě a perfektní, asi bych se zbláznil! A nebo spíš pozvracel!

Zoufalství! Jediný pocit, který jsem byl schopen cítit, bylo zoufalství.

TOM

Celý ráno jsem si připravoval, co mu řeknu. Jakým tónem a jak se budu tvářit. Musel jsem si to nacvičit před zrcadlem, protože jinak bych to asi nezvládl. Věděl jsem, že moje slova ho zničí! Nemohl jsem ale jinak!

Asi pošesté jsem si zopakoval svůj monolog a připadal si, jako bych to ani nebyl já. Jako bych se díval na někoho, kdo mi je podobný. Nemohl jsem myslet na to, jak Billovi ublížím, protože bych se z toho asi sesypal. Dovedete si představit, že pomaličku ničíte člověka, který je vám nejdražší na celém světě? Kdyby to šlo, tak bych Kelly navrhl sebe místo něj, ale věděl jsem, že by to nepřijala! Ona nás chce zničit, a vybrala si ten nejkrutější způsob!

Odešel jsem dřív. Měl jsem to přesně promyšlený. Psychicky jsem se na tu „scénu“ připravoval celý ráno. Šel jsem za Gustavem a Georgem, snažil jsem se klábosit o hovadinách, jako vždy. Ale stejně jsem se nemohl uvolnit. Napjatě jsem čekal, až se otevřou dveře a v nich bude Bill. Dočkal jsem se. Zhluboka jsem se nadechl a nasadil nacvičený výraz.

Ptal se na mě. Byl naštvaný. Věděl jsem proč. Ještě nikdy jsem neodešel bez něj. Dnes to bylo poprvé.

Spustil jsem svoji řeč. Díval jsem se mu přitom do obličeje a se zmučeným srdcem sledoval, jak se mu mění výraz. Šok! Z jeho tváře vyzařoval šok. Jenže po chvíli se mi podíval do očí.
Věděl jsem, že to udělá! Tvrdě jsem se na něj díval a snažil se do svého pohledu dát tolik opovržení, kolik jsem byl schopen. Musel jsem přitom myslet na Kelly, jinak bych asi vyskočil z křesla, klekl mu k nohám a prosil, ať mi odpustí!!

Billův pohled se změnil. Vyhasla v něm ta jiskra, kterou jsem miloval ze všeho nejvíc! Uspěl jsem, zabil jsem něco podstatného. Zničil jsem důvěru, jeho bezmeznou oddanost ke mně. A s tím umřel i kus mě! Věděl jsem, že už nikdy to nebude stejný!

autor: Dania
betaread: Michelle M.