TOM
Seděl jsem na baru, upřeně pozoroval display mobilu a doufal, že to bude rychle za náma. Tak nervózní jsem byl naposledy… no, už ani nevím! Opět jsem se podíval na mobil a furt nic. Sakra! Bille, pohni! Nervózně jsem poposedl na stoličce a přemýšlel, kde by asi mohla Kelly mít ty podělaný fotky. Měl jsem vytipovaný nějaký místa, který prohledám co nejdřív. Nejhorší na tom je, že budu muset být opatrný, aby nepoznala, že se jí někdo hrabal ve věcech. Ale myslím, že to stejně dříve nebo později pozná.
Opět, snad už po dvacáté za poslední minutu, jsem se podíval na display. Konečně! Jen na chviličku na mě blikal nápis BILL, potom mobil opět ztichl a já vystřelil ze stoličky. Téměř jsem se rozběhl. Tolik jsem toužil mít to už za sebou.
Svižným krokem jsem vyrazil k výtahu. Cesta trvala snad věčnost. Klepal jsem nervózně nohou o podlahu kabiny. Pohledem hypnotizoval čísla, která značila jednotlivá poschodí. Jako by můj upřený pohled dokázal zrychlit celou tu zdlouhavou cestu vzhůru. Radši jsem ani nemyslel na to, co se asi v těchhle chvílích děje u nás v pokoji. Konečně se výtah zastavil v našem patře. Skoro jsem běžel, jenže čím víc jsem se blížil k našemu pokoji, tím víc jsem zpomaloval. Upřel jsem svůj pohled na dveře a doufal, že nic neuslyším. Nedokázal jsem totiž zaručit, že bych tam nevtrhl a nevyhodil Kelly z okna. Chvilku jsem se nad tou myšlenkou zamyslel a došel k názoru, že to není až tak špatnej nápad. Konečně by byl od ní pokoj! Radši jsem se odlepil z místa a pokračoval ještě několik kroků ke dveřím do jejího pokoje. Teď jsem se jen modlil, aby bylo otevřeno. Protože by mě Bill asi zabil, kdyby to musel podstoupit ještě jednou. A ani já sám už bych to nedopustil.
Se zatajeným dechem jsem vzal za kliku. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem se bál, že mi vyskočí z hrudi. Zhluboka jsem dýchal a snažil se trochu uklidnit. Zavřel jsem oči a stiskl. Jo!!!! Je otevřeno!!! Vklouzl jsem dovnitř a rozhlédl se po ztemnělé místnosti. Stiskl jsem vypínač vedle dveří a pokojem se rozlilo ostré světlo. Přimhouřil jsem oči a vydal se k první oblasti mého pátrání. Ložnice.
Asi po třiceti minutách horečného pobíhání po jejím pokoji jsem prohrabal snad už všechno. Kde to sakra má??!!! Začínal jsem propadat zoufalství. Já to snad nenajdu! Tahle možnost nás v našem plánu ani nenapadla. Pevně jsme věřili, že dokážeme objevit její skrýš. Jenže jsme se asi mýlili! Zhroutil jsem se na podlahu a chytil hlavu do dlaní! Mě snad jebne!! Kurva!!! Kde to může mít??? Zvedl jsem hlavu a těkal pohledem po celé místnosti. Prošmejdil jsem každou skulinu. Dokonce i její kufr jsem prohledal. Jen ten podělanej notebook jsem nemohl najít! A ani fotky. Netušil jsem, kolik jich má vytištěných nebo jestli je má pořád ve foťáku. Ten jsem totiž taky nenašel. Abych řekl pravdu, za celou tu půl hodinu jsem našel velký hovno!
Pak mě napadlo podívat se pod postel. Jestli to třeba nemá přichycený zespodu. Tam by ty fotky být mohly. Vystřelil jsem jako raketa a veškeré své naděje upíral na tuhle poslední možnost. Nedočkavě jsem zalezl pod postel a pořádně prohledal každičký centimetr. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem koutkem oka zahlídl maličký bílý růžek. Hurá!!! Sápal jsem se k tomu místu. Opatrně jsem vytáhl můj úlovek. Byly to ty fotky!!! Díky Bože!!! Teď ještě najít ten notebook a foťák, abych ho mohl zkontrolovat. S novou nadějí jsem se dal znovu do hledání. Postupoval jsem snad ještě pečlivěji. Jenže pořád nic. Sakra!! Sakra!!!!!! Čas se rychle krátil. Pochyboval jsem, že by ji Bill dokázal zabavit na dýl jak hodinu. Už mám jenom patnáct minut!! Zase jsem začínal zmatkovat. Snad to nedala Bennymu?? To by neudělala!! Ještě jednou jsem se vrhl na skříň. Můj pohled padl na černou tašku úplně vzadu, v rohu. Té jsem si posledně nevšiml!! Nedočkavě jsem ji vytáhl ze skříně a otevřel. Byl to ten zasranej počítač. Sláva! Zaplavila mě taková vlna euforie, že jsem se musel něčeho chytit. Málem to se mnou seklo! Zapnul jsem ho a začal procházet dokumenty. Kurva!! Má tu takovej chaos, že bych to nenašel ani za sto let!!! Pomocí Hledání jsem se snažil najít něco, co by mě zavedlo na stopu. Kde jen ty posmolený soubory má??? Konečně! Vyhledalo to veškerý fotky a obrázky v jejím počítači. Všechny jsme je smazal. A ne jen ty naše fotky, ale i všechny ostatní. Neměl jsem čas to přebírat!! Jenže tu ještě byl ten její mail. Do mailové schránky se nedostanu! Neznám její heslo ani přezdívku!! Kurva!!!!! Nééééééééééé!!! To snad není možný! Proč nás to nenapadlo dřív? Jedinou útěchou mi bylo, že tam snad ještě neměla hozený přílohy. A i kdyby měla, stejně jí to nepůjde odeslat. A když nemá fotky, tak ten dopis jí bude k hovnu! Snad!!
Vypnul jsem notebook a vrátil ho zpátky na místo. Teď ještě ten foťák! Kde jen může být? Doufal jsem, že když ty fotky přetáhla do počítače, tak to z foťáku smazala. Ale na to jsem se nemohl spoléhat. Musel jsem ho najít! Už jen posledních pár minut a budu muset vypadnout! Mysli, Tome!!! Mysli!! Kde může mít schovanej foťák?? Kam bych ho dal já?? Otáčel jsem se kolem dokola a rozhlížel se po místnosti. Nevím!!! Sakra, nevím!!
Konečně mě to trklo! Já vůl se nedíval do nočního stolku!! To je jediný místo, kde jsem nehledal! Já jsem fakt pako. Rozeběhl jsem se k posteli a trhnutím otevřel šuplík. Díval jsem se na ten malý přístroj jako na nejdražší poklad. Zapnul ho a podíval se do paměti. Jsou tu!! Ještě že jsem to našel! Vymazal jsem všechny snímky a uložil ho zpět do šuplíku. Pak mě ale zaujalo něco jiného. Deník! Ona si psala deník?? No to bych mohl dát psychiatrům, to by bylo počteníčko tak akorát pro ně!! Chvíli jsem stál na místě a přemýšlel, jestli se mám podívat. Už jsem po něm natahoval ruku, když mi opět zavibroval mobil. Sakra!! Musím vypadnout. Zavřel jsem šuplík a zhasnul. Opatrně jsem vyšel z Kellyiny pokoje a zapadl ke klukům. Fotky jsem měl schovaný hluboko v kapse kalhot a na tváři nahodil šťastný úsměv. Podařilo se!! Teď už bude všechno dobrý. Už nemá nic, co by proti nám mohla použít. Duší se mi rozlévalo příjemné teplo a moje myšlenky se zatoulaly k osobě, která mi byla nejdražší na celém světě. Toužil jsem se rozeběhnout k němu a sevřít ho v náručí. Nějak zahnat tu nechutnou hodinu, která před chvílí uběhla. Popošel jsem ke křeslu a svalil se na něj. Věděl jsem, že se na mě Gustav s Georgem dívají, jako bych byl nějakej pošuk. Ale co, bylo mi to jedno! Jen jsem čekal na okamžik, kdy budu moci jít za bráškou. Líbat ho a hladit. Od dnešního rána se toho stalo tolik! Tak moc událostí!! Ale už je to za náma! Zavřel jsem oči a pořád se přihlouple usmíval. Už jsem tu tak seděl asi pět minut. Kluci do mě pořád hustili, já je ale nevnímal. Jen jsem vždycky vymyslel nějakou přijatelnou odpověď. Potřeboval jsem vidět Billa. Potřeboval jsem jeho doteky, jeho polibky. V tuhle chvíli jsem jej potřeboval víc než vzduch. Dýchání se stalo tak nepodstatným v porovnání s mým bratrem. Dál se mi hlavou honily představy, idylické obrazy nás dvou. Zasněně jsem hleděl na dveře, Gustav s Georgem se dávno přestali snažit vytáhnout ze mě nějakou kloudnou větu. Jenže v ten moment se rozrazily dveře a v nich stál Bill. Vypadal hrozně! Vystřelil jsem z křesla a rychle došel k němu. Podíval jsem se mu do očí a viděl v nich smutek, zmatek, odpor a ještě kopu dalších emocí.
„Bille!“ zašeptal jsem a vzal ho za ruku. Otočil jsem se na kluky a naznačil, že jdeme k nám. Jen kývli na znamení souhlasu a zaraženě se na nás dívali. Stiskl jsem bratrovu ruku silněji a táhl ho za sebou do našeho pokoje. Jen co za náma zapadly dveře, zamknul jsem a objal Billa. Podíval jsem se mu do tváře, v jeho očích se leskly slzy!
„Lásko, prosím neplač!“ objal jsem ho ještě silněji a pohladil po tváři.
„To bude dobré, uvidíš! Miluju tě, Bille!“ cítil jsem jeho horké slzy na krku. Nevzlykal, netřásl se, jen tiše stál v mém obětí a plakal.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
