KELLY
Tak tohle jim nedaruju!!! Parchanti!!! Oni mě podfoukli!! No počkejte! Tohle si vypijete až do hořkého dna!! Okamžitě mi bylo jasný, co se tu děje. No však se uvidí, kdo se bude smát naposled!
Po obědě jsem klidná došla do svého pokoje, odhodlaná odeslat všechny ty „tajný“ fotky. No počkejte! To ještě bude sranda!!!
Kurva!!! Kde jsou??? To snad není možný!!! Prohledala jsem ty složky snad desetkrát. Ono to tu není! Okamžitě jsem vystřelila k posteli. Tady taky nic není!! Začínalo mi to docházet. Ještě jsem zkontrolovala foťák, ale bylo mi jasný, že tam taky nic nenajdu. Tak tohle jim nedaruju. KURVA!!!!!!!!!!!! Já je zabiju!! Rozrazila jsem dveře na chodbu a rázovala si to k nim. Neklepala jsem, nečekala ani vteřinu. Vletěla jsem dovnitř jako velká voda. Viděla jsem rudě! Jak mě mohli takhle podfouknout!! Otočili se ke mě. Oni se usmívali!! Oni se mi smáli!!! Vysmívali se mi!!! ZABIJU JE!!!!!
„Copak, Kellynko, něco jsi ztratila?“ usmál se Tom úlisně a pohrával si s těma fotkama.
„Ty parchante!“ zařvala jsem a vrhla se na něj.
„Kelly, nech toho!“ poprvé se ozval Bill. Na toho jsem se jen podívala s odporem.
„Ale ale, kurvička promluvila! Copak? Věděla jsem, že uděláš všechno, co ti Tom řekne! Dokonce i ošukáš někoho, kdo se ti hnusí. Ale musím ti říct, že to vůbec nebylo špatný!“ Vysmívala jsem se mu do ksichtu. Bylo na něm vidět, že jsem se trefila do černýho.
„Zmlkni!“ zasyčel Tom a díval se na mě s nenávistí v očích. Bill se zvedl a chtěl odejít. Tak to ne, chlapečku, nikam nepudeš! Zuřila jsem!
Prudce jsem ho chytla za ruku a smýkla s ním ke mně. Nečekal to. Ztratil rovnováhu a spadl.
„Ty mrcho, co na něj šaháš!!“ zavřískal Tom a strčil do mě. Zastavila jsem se až o hlavní dveře. Otočil se k bratrovi, který stále ležel na zemi a nezvedal se.
„Bille?“ řekl a zatřásl s ním. „Bille!!“ opakoval jeho jméno stále hlasitěji, ale jeho brácha se pořád nehýbal. Ležel na zemi, zvláštně přetočený, obličejem k zemi. Začínala jsem se bát. On se nezvedal! Sakra!! První, co mě napadlo, bylo utéct!
TOM
„Bille!! Tak sakra vstávej!“ nevěděl jsem, co mám dělat. Do očí se mi nahrnuly slzy. Vůbec jsem netušil, co se s ním děje. Vzal jsem bratra opatrně za rameno a chtěl ho otočit. Povedlo se. Ne!!! Zatmělo se mi před očima. Krev! Po tváři se mu kroutily stužky krve. Začínal jsem panikařit. Popadl jsem mobil a vytočil záchranku. Podíval jsem se ke dveřím, Kelly tam stála jako přimražená, bílá v obličeji. „Zavolej Bennyho!“ zavřískal jsem na ni. „Dělej!“ Konečně se pohla. Nevěděl jsem, jestli mě poslechla a šla pro Bennyho, jediný co jsem vnímal, byla Billova krvácející hlava. Při pádu se praštil o roh stolu. Chytil jsem ho za ruku a čekal, než konečně někdo přijde. Snažil jsem se uklidňovat tím, že to nebude nic vážnýho. Jen prostě omdlel. Bože!! Prosím, ať to není nic vážnýho!!! Prosím!! Teď už jsem brečel naplno! Nechtěl jsem si připustit jakoukoliv jinou možnost než to, že bude absolutně v pořádku. Pevně jsem tiskl Billovu ruku v dlani a slzami smáčel jeho tričko.
Rozrazily se dveře a do pokoje se nahrnulo několik lidí. Benny, hotelovej doktor a ještě několik chlapů z ochranky. Snažili se mě od něj odvést, ale nechtěl jsem ho pustit, nemohl jsem! Nakonec mě od Billa odtrhl Benny. Pořád jsem brečel. Viděl jsem doktora, jak se sklání nad nehybným tělem mojí lásky. Modlil jsem se, aby to nic nebylo.
„Zavolejte sanitku!“ řekl doktor. „Rychle!“ dodal ještě.
„Já už jim volal.“ Dostal jsem ze sebe mezi vzlyky. Snažil jsem se uklidnit. Asi za pět minut dorazili zdravotníci s nosítkama. Doktor, kterej Billa ošetřoval, něco říkal tomu, co právě přišel. Ale netvářil se zrovna nadšeně. Kurva!!! Jestli se s ním něco stane, tak tu Kelly vážně zabiju! Nespouštěl jsem oči z Billova obličeje. Kontroloval jsem každé jeho nadechnutí. Zdravotníci ho naložili na nosítka a chtěli s ním jít pryč. Okamžitě jsem vystřelil ze sedačky a hnal se za bratrem.
„Jedu s nima! A nehodlám o tom diskutovat!“ díval jsem se na Bennyho s šílenstvím v očích. Přesně, šílenství. Byl jsem šílený strachy. Proč se ještě neprobral? Co s ním je???
Celou cestu do nemocnice jsme mu drtil ruku. Zhroutil jsem se na chodbě do křesla a zase začal brečet. Musím zavolat mamce! Moc se mi do toho nechtělo. Všechno jsem jí řekl, že ještě nic nevím, že jsme teď přijeli do nemocnice. Jen jsem tam seděl a čekal. Za chvilku přišli Gustav s Georgem a chtěli všechno slyšet. Při zmínce o Kelly se Benny šokovaně otočil na svoji neteř a propaloval ji pohledem. Jen tam stála a mlčela. To bych jí taky doporučoval, protože bych ji asi uškrtil. Seděli jsme tam asi půl hodiny, než přišel doktor.
„Pan Kaulitz?“ zeptal se.
„Jo, to jsem já! Jak mu je? Můžu za ním?“ vysypal jsem na doktora a hltal každé jeho slovo.
„Váš bratr se ještě neprobudil. Utrpěl silný otřes mozku. Jen vás musím upozornit na jednu věc. Nevíme to jistě, ale na CT se vyskytly jisté známky, poukazující na poškození pravého spánkového laloku.“
„Co to znamená? Bude v pořádku?“ zděsil jsem se. Z těch jeho keců jsem se nic nedozvěděl.
„Nevíme to jistě, vše se prokáže, až se pan Kaulitz probudí, ale je tu jistá šance, že bude trpět amnézií.“
„Co?“ bylo jediný, co jsme ze sebe dostal. Ztěžka jsem dosedl na židli a složil hlavu do dlaní. To ne! On si mě bude pamatovat! Jsem přece jeho dvojče, jeho druhá polovina! Mě si bude pamatovat, musí!! Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem byl klidný. Věděl jsem, že mě si bude pamatovat vždycky. Pevně jsem tomu věřil. Spadl mi kámen ze srdce. Bill bude v pořádku!
„Můžu jít za ním?“ díval jsem se doktorovi do tváře a čekal na jeho odpověď.
„Jistě.“ Konečně, vstal jsem a vydal se k bratrově posteli. Ležel tam tak nehybně. Byl bílý jako stěna. Na spánku měl velký kus gázy přilepený náplastí a v ruce zavedenou nějakou kapačku. Sedl jsem si k němu na postel a sevřel jeho ruku ve svých dlaních. Byl tak studený. Pohladil jsem ho po tváři. Jeho řasy se zachvěly. Moje nitro zachvátilo nadšení. Už se probouzí!
„Bille, lásko! Jsem tu u tebe! Budeš v pořádku!“ šeptal jsem mu no ucha a jemně přitiskl svoje rty k bratrově chladné líci. Pohnul se! Nadšeně jsem se díval do tolik milované tváře a čekal, až otevře oči.
„Bille, všechno už bude dobrý! Už nás nikdo nerozdělí!“ jeho víčka se zachvěly a začaly se pomalu zvedat. Srdce mi bušilo jak splašené, přitiskl jsem se k jeho hrudi a hladil ho po ruce. Byl jsem tak šťastný, tak neskonale šťastný! Zvedl jsem se a podíval se do těch překrásných hnědých očí.
Už vím, jaké to je, pomalu umírat. Nesmět šeptat slova lásky. Nesmět se dotýkat! Jsem sám! Tak osamělý! Už nikdy nebudu kompletní, už nikdy nebudu šťastný. Ještě dlouho jsem choval v srdci naději, jenže čas ji zahubil, zničil. Měsíce jsem se snažil probudit k životu jeho ztracené vzpomínky. Bolelo mě, když se na mě díval jako na cizince. Nemohl jsem snést, jak kolem mě chodí. Jak mě přehlíží. Snažili jsme se mu všechno, co bylo, oživit. Donekonečna jsme opakovali, co jsme všechno zažili, jako rodina. Jenže všechno bylo marné. Moje srdce se změnilo na pustinu. Jediný člověk, kterého jsem miloval celou svou duší, zemřel. Ne doslovně. Ale pro mě to vyznělo stejně. Každý večer jsem uléhal do studené, opuštěné postele a vzpomínal na noci strávené s Billem. To jediné mi zůstalo, vzpomínky.
Ale já jsem trpělivý. Ještě stále jsme spolu, vídáme se každý den, žijeme vedle sebe. Přece to, co ke mně cítil, se může objevit znovu. Třeba ne hned, ne za měsíc nebo rok, ale někdy v budoucnu. Budu čekat, doufat, že v těch překrásných čokoládových očích zase uvidím ten známý plamínek, čertovské ohníčky, náznak lásky. Miluju ho a nikdy, nikdy se nevzdám! Přece jsme spolu překonali mnohá úskalí a tahle „drobnost“ mě neodradí. I když to vypadá beznadějně, musím být trpělivý. Pro Billa je všechno nové, čerstvé, musí si zvyknout na všechno a na všechny.Přece jenom má bratra teprve půl roku. Pomaličku, krůček po krůčku se budu přibližovat k jeho srdci. A snad někdy, jednoho krásného dne, bude moje snaha odměněna. Snad!
konec
autor: Dania
betaread: Michelle M.
to je překrásný konec… 🙂 to jsem absolutně nečekala! ale jelikož mám teď rozečtenou FFku Only For You (což je taky o Billov ztrátě paměti), tak mi to tak nesměle navazuje. 🙂
musím se přiznat, že takhle povídka ve mě vzbudila mnoho pocitů. od absolutního vzrušení (jojo, pomyslní motýlci se třepetali i v mém podbřišku), přes úsměv, strach i nervozitu.. ale nakonec….zase tu zůstala ta naděje, že všechno jednou skončí happy endem.
přemýšlím, jestli si ten tvůj skutečný happy end mám opravdu přečíst. ale co. bude se mi usínat zase dobře. 😉
teď si honem nevzpomenu, co dalšího jsem od tebe četla, ale určitě málo co překoná tenhle příběh.. moc se ti to povedlo a já budu jen ráda, když bude víc a víc autorek jako ty. tak nepřestávej ve psaní.
😉
Tak veľmi som dúfala,že si spomenie, ale tak snáď keď je v nasledujúcej kapitole ten happy end, tak tam bude aj ten skutočný.