Bodyguard 29. (happy end)

TOM

„Můžu jít za ním?“ díval jsem se doktorovi do tváře a čekal na jeho odpověď.

„Jistě.“ Konečně, vstal jsem a vydal se k bratrově posteli. Ležel tam tak nehybně. Byl bílý jako stěna. Na spánku měl velký kus gázy přilepený náplastí a v ruce zavedenou nějakou kapačku. Sedl jsem si k němu na postel a sevřel jeho ruku ve svých dlaních. Byl tak studený. Pohladil jsem ho po tváři. Jeho řasy se zachvěly. Moje nitro zachvátilo nadšení. Už se probouzí!

„Bille, lásko! Jsem tu u tebe! Budeš v pořádku!“ šeptal jsem mu no ucha a jemně přitiskl svoje rty k bratrově chladné líci. Pohnul se! Nadšeně jsem se díval do tolik milované tváře a čekal, až otevře oči.

„Bille, všechno už bude dobrý! Už nás nikdo nerozdělí!“ jeho víčka se zachvěly a začaly se pomalu zvedat. Srdce mi bušilo jak splašené, přitiskl jsem se k jeho hrudi a hladil ho po ruce. Byl jsem tak šťastný, tak neskonale šťastný! Zvedl jsem se a podíval se do těch překrásných hnědých očí. Chviličku byly zmatené, dezorientované a vyděšené. Ale jen se naše pohledy spojily, jeho tvář se vyjasnila a rozzářila.

„Ahoj, lásko!“ zašeptal jsem a srdce mi přetékalo štěstím. Pamatuje si mě!!!

„Ahoj Tome! Co se stalo? Kde to jsem?“

„V nemocnici. Jak do tebe ta pizda strčila, tak jsi spadl na stůl a bouchl ses do hlavy. Ale už je to v pohodě!“ jemně jsem ho pohladil po tváři a přitiskl svoje rty na jeho. Alespoň na okamžik!

„Bože, jsem tak rád, že ti nic není!“ zašeptal jsem naléhavě, když se naše rty rozdělily.

„Jak se cítíš? Je ti dobře? Nebolí tě hlava nebo něco jinýho?“ pálil jsem na něj jednu otázku za otázkou. Jen se smál a nespouštěl ze mě oči. I když byl pobledlý, slabý a s velkou krvavou ránou na spánku, vypadal tak nádherně. Měl jsem chuť zlíbat každičký kousíček jeho těla.

„Ach Bille, moc jsi mě vyděsil! Tolik jsem se bál!!“ přitiskl jsem svoji tvář k jeho hrudi a poslouchal tlukot bratrova srdce.

„Všechno je dobré. Nic mi není.“ Usmál se a hladil mě po vlasech. Slastně jsem se zavrtěl a přitiskl se k Billovi ještě blíže. Dlaní jsem přejížděl po jeho hrudi, dráždil jej a vnímal horkost, která z něj sálala. Zaúpěl.

„Bože, promiň, já jsem ale vůl! Není ti nic? Kde tě to bolí?“ zděšeně jsem se díval do jeho obličeje. Měl pevně zavřené oči a soustředěný výraz.

„Bille, mluv se mnou!“ začal jsem být nervózní. Skousl si spodní ret, vypadal, že se musí hodně přemáhat, aby nezačal brečet.

„Miláčku, promiň, já ti nechtěl ublížit, já zavolám doktora!“ zvedl jsem se, ale jeho ruka mě zastavila. Chytil mě za zápěstí a zašeptal: „Ne, doktora ne, ty to zvládneš líp.“

Přišel jsem blíž a nahnul se k bratrově tváři. „Co potřebuješ?“ zašeptal jsem.

„Tohle!“ vymrštil se a hladově mě políbil. Nejdříve jsem byl zmatený, ale potom mi to došlo. To je ale hajzlík! Začal jsem jeho polibky opětovat se stejnou vášní. Naše jazyky tančily v odvěkém tanci… co to kecám, prostě jsem ho líbal jak o život. To, že jsme v nemocničním pokoji, zbytek grupy je za dveřma na chodbě a může kdykoliv přijít, jsem absolutně nevnímal. Jediné, co plně zaměstnávalo moji mysl bylo, aby můj jazyk prozkoumal každičké místečko Billových úst. Pomaličku jsem se přesunoval po jeho krku, přes klíční kost na bratrovu hruď. Trhnutím jsem uvolnil nemocniční hadry, ve kterých vypadal tak hubený. Jazykem jsem pokračoval v putování, až jsem dorazil k cíli. Dráždivě jsem obkroužil Billovu bradavku a obemkl ji svými rty. Začal jsem ji sát a jemně okusovat. Bill hlasitě zasténal. Ruku jsem mu přitiskl na ústa a upozornil ho, že nesmí tak hlasitě. Pod prsty jsem cítil jeho úšklebek. Pootevřel rty a olízl mi prsty. Začal jsem jimi přejíždět po bratrových smyslných rtech a sledoval jeho obličej. Vydechl mi do ruky, zvedl jsem se k němu a políbil ho. Chtěl mě obejmout, ale najednou bolestivě syknul. Podíval jsem se na jeho ruku. Jehla, kterou měl zapíchnutou v ruce, mu překážela a u vpichu se objevilo pár kapiček krve.

„Ty se ani nehni. Dneska to nechej na mě! Vlastně by jsi měl odpočívat! Máš otřes mozku!“ cítil jsem vinu za to, co se stalo. Začal jsem se zvedat z Billovy postele a upravovat mu andělíčka.

„Na tohle bude dost času, až se vrátíš domu! Teď musíš odpočívat, ať se uzdravíš co nejdřív.“ Zašeptal jsem a ještě ho naposledy políbil. Pohladil ho po vlasech a oznámil mu, že jdu pro doktora.

„Počkej ještě chvíli! Takhle mě nikdo nesmí vidět!“ křikl na mě a výmluvným gestem ukázal na pokrývku, pod kterou se jasně rýsovalo jeho vzrušení. Sladce jsem se na něj usmál a znovu se posadil na židli vedle bratrovy postele. Věděl jsem, že nemusíme nikam pospíchat. Máme všechen čas světa.

konec
autor: Dania
betaread: Michelle M.