Dny plynuly a já nemohla dostat z hlavy tu zpropadenou scénu z koupelny. Dokonce se mi o tom už i zdálo. Kdybych řekla, že mě alespoň v koutku duše nemrzelo, že ten zájem o mě jenom předstírali, tak bych lhala. Bill se mi hodně líbí. Je tak … tak, no prostě úžasný. Ale Tom má taky svoje kouzlo. Co si budeme nalhávat, když se na mě podíval tím svým sexy pohledem, asi bych si taky dala říct. I když jsem jej odmítala, přece jenom jsem holka a nejsem vůči svádění imunní. Je to pech.
Od incidentu v koupelně už uběhl týden. Občas mě při rozhovoru s Billem nebo Tomem přepadly hříšné myšlenky a kolikrát jsem se cítila i nepříjemně. Nevím, možná zas nejsem až tak v „pohodě“, jak jsem si myslela. Musím si zvykat. Už se nestalo, že bych na ně někde narazila a vyrušila je.
Ani jsme o tom pořádně nemluvili. Vlastně jediný rozhovor na toto téma se uskutečnil v té koupelně. Ale ani se není čemu divit, muselo to pro ně být celkem dost trapné. A přece jen jsem téměř cizí. Známe se jen asi tři a půl týdne. A to je dost krátká doba na to, aby se mi svěřovali s intimnostmi. Když to tak shrnu, panovala napjatá atmosféra.
Občas jsem si všimla, jak po sobě vrhají kradmé pohledy. Dokonce jsem se jednou přistihla, jak na ně nepokrytě zírám. Budu se muset zrychtovat nebo si někdo všimne mýho chování a budu si muset zase něco vymýšlet.
Právě jsme se připravovali zvednout kotvy a přesunout se zase o město dál. Kontrolovala jsem pokoje, jestli máme všechno. Zaklepala jsem na dveře od jejich pokoje a chystala se vstoupit. Vzala jsem za kliku a … měli zamčeno. Okamžitě se mi v mysli vynořily představy, co tam asi tak dělají. Prudce jsem zavrtěla hlavou a uslyšela šramocení klíče v zámku. Otevřel mi Bill. Jeho oči žhnuly vzrušením, tváře měl zarudlé a snažil se dýchat normálně. Moc mu to nešlo.
„Promiň, že vás ruším, ale už musíme jít,“ řekla jsem rudá v obličeji, protože mi bylo jasné, při čem jsem je vyrušila. To je ale trapas!
„Jo, jasně, už jdeme!“ řekl a hypnotizoval podlahu pod svýma nohama.
„Počkám na vás tady. A nespěchejte, protože takhle dolů stejně nesmíš. Každej by poznal, co jste dělali!“ řekla jsem s úsměvem na tváři a dívala se mu přímo do očí. Zrudnul až po kořínky vlasů a rychle zapadl zpět do pokoje.
Stála jsem tam ještě asi deset minut, když se otevřely znovu dveře a v nich se objevil Tom a v závěsu i Bill. Už vypadali normálně, jen jejich pohledy se nedokázaly zvednout na úroveň mých očí.
Sjeli jsme do haly a tam už na nás čekal strejda Benny a spustil: „No to je dost! Co vám tak dlouho trvalo? Pojďte, už na nás čekají. Gustav s Georgem už jsou v autě.“
Nasedli jsme do auta a vyrazili směr Berlín. Gustav s Georgem seděli vepředu a vzadu jsme se usadili já, Bill a Tom.
Čím dál častěji jsem nemohla snést ten těsný prostor. Cítila jsem každý Billův pohyb, jeho vůni. Bylo to k nevydržení. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se na něj nevrhla. A teď, po tom odhalení, moje fantazie pracovala naplno. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jestli jsou skutečně gayové nebo jsou jenom zvědaví! Nebo jsou bi? Netušila jsem to, a myslím, že se to ani hned tak brzo nedozvím.
Seděla jsem namáčknutá na dveřích dodávky, bála se pohnout a upřeně sledovala míhající se krajinu za okýnkem. Tak jsem se zabrala do svých myšlenek, že jsem si nevšimla Billa, jak se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: „Co je tam tak zajímavýho?“
Leknutím jsem nadskočila a prudce se otočila. Naše obličeje byly tak blízko, stačilo se jen nepatrně nahnout a dotkla bych se jeho sametových rtů. Pohled mi sklouzl na jeho ústa a pak zpět do jeho očí. Zračilo se v nich pobavení. Přesně věděl, co se mi honí hlavou. Ty krásné rty se roztáhly do vševědoucího úsměvu, nejradši bych si v ten moment nafackovala. Odtáhla jsem hlavu, ale moc to nepomohlo, protože sklo okna mě zastavilo po pár centimetrech. Jako by se naklonil ještě blíž.
„Co děláš?“ chtěla jsem říct, ale hlas mě zradil. Odkašlala jsem si a spustila znovu: „Co děláš?“ Opřela jsem se mu rukama o hruď a zatlačila jej zpět. Pod rukou mi tlouklo jeho srdce a musela jsem vynaložit veškeré své síly, abych se od něj odtrhla. Co to tady na mě zase zkouší?!!!! Buď jsem se zbláznila já nebo on!!!!
,,Fajn děcka, dáme si hodinku pauzu, jo?“
Benny je zlatíčko, ani netuší, jak jsem mu vděčná, že zastavil a dal mi chvíli na to se sebrat.
,,Kelly posloucháš?“
,,C-cože?“
,,Ptám se, jestli jdeš s náma.“
,,Ne… já… já nemám hlad…“
,,Fajn, tak tu počkej, za hoďku jsme zpátky.“
Uff… potřebuju přemýšlet. Vytáhla jsem si mp3 a jelikož jsem toho dneska moc nenaspala, museli jsme zařizovat věci kolem odjezdu, za chvíli jsem usnula na sedačce. Neprobral mě ani zvuk otevírajících se zadních dveří.
autor: Dania
betaread: Michelle M.
podívej se na můj blog:http: //potkanaja.blog.cz/