Bodyguard 9.

Chci je vidět! Chci znovu vidět, jak se líbají! Chci si vychutnat ten pohled. Vyslovila jsem to nahlas:

„Chci vás vidět!“ zašeptala jsem vzrušeně. Nechápavě se na mě podívali, potom na sebe a nakonec zpět na mě.

„Vždyť nás vidíš!“ podivil se Bill a zmateně se podíval na Toma.

„Tak jsem to nemyslela! Chci vás vidět spolu! Jeden polibek! Prosím!!“ zaškemrala jsem a čekala na jejich reakci.

Měla jsem pocit, že se v nich odehrává vnitřní boj. Jejich malé tajemství si střežili velmi pečlivě. Bylo to jen mezi nimi, něco nedotknutelného. Něco nepojmenovatelného, křehkého. Báli se vtáhnout někoho cizího. Možná všem okolo hráli divadlo, ale když byli spolu, nemuseli nic předstírat. Mohli být sami sebou. A já je žádala, aby mi ukázali tuhle jejich tajnou stránku.

Dívali se na sebe a komunikovali beze slov. Tiše jsem seděla a nechtěla porušit tu křehkou atmosféru. Bill lehce pootevřel rty nespouštěje svého bratra z očí. Konečky prstů se dotkl spodního rtu. Vypadalo to, že konečně dospěli k rozhodnutí. Pomalu se oba postavili a Tom vyrazil ke dveřím ujistit se, že je zamknuto. Otočil se k Billovi a podíval se mu do očí. I na tu vzdálenost jsem zpozorovala, jak se mu mění výraz v obličeji. Něha a bezmezná oddanost. Pomalu se blížil k Billovi a neustále udržoval oční kontakt. Došel k němu a zastavil se asi krok od svého dvojčete. Zvedl ruku a jemně mu přejel konečky prstů přes obličej. Od kořene nosu, po celé jeho linii až ke rtům. Na těch se na chvilku zastavil a pomalu po nich přejížděl. Bill je lehce pootevřel a vydechl. Seděla jsem jako přikovaná. Tolik něhy. Tom lehce zasunul neposlušné prameny bratrových vlasů za uši a pohladil ho po tváři. Bill sundal Tomovi čepici a přiblížil se k němu o kousek blíž. Zvedl ruku k bratrovi a udělal stejný pohyb jako před chvílí Tom. Něžně uchopil Billovu ruku do své a přesunul ji ze svých rtů na hruď. Bill ucítil pod svými prsty zběsilý bratrův pulz. Přivřel oči a skousl si spodní ret. Tom lehce zaúpěl. Tohle jej vždycky dokáže pořádně vzrušit. Jenže když byl s Billem, nedokázal se chovat jako zvíře. Byl to jeho bratr, jeho druhé já!

TOM

Jejich náklonnost byla poměrně čerstvá záležitost. V minulosti měl vždycky zmatené pocity. Nechápal, proč nemůže dýchat vždy, když se Bill vyskytoval v jeho blízkosti. Nechápal, proč se cítí nesvůj, kdykoliv je poblíž. Proč byl poslední dobou žárlivý na každého, kdo se jen ochomýtl kolem jeho bratra? Proč k smrti nenáviděl všechny jeho přítelkyně? Nikdy by si nemyslel, že by mohl milovat vlastního bratra, vlastní dvojče. Myslel si, že když se s tím Billovi svěří, bude ho nenávidět. Opovrhovat jím! Ale nedokázal to držet v sobě. Už dlouho se cítil, jako by v nitru pomalu umíral. Umíral touhou po jeho blízkosti. Potřeboval jej. Zbožňoval jeho krásný úsměv. Jeho dokonalé rty. Pro pohled Billových očí by vraždil. Už neunesl tu samotu. Cítil se jako myš zahnaná do kouta. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že není sám, kdo se trápí podobnými myšlenkami.

Asi před pěti měsíci byla úděsná bouřka. Bill se jich vždycky dost bál. A tahle byla opravdu něco. Přišel vystrašený do mého pokoje a já jej beze slova pustil k sobě. Tehdy se to stalo. Přitulil se ke mně a třásl se po celém těle. Objal jsem ho a snažil se jej uklidnit. Impulzivně jsem přitiskl svoje rty na jeho čelo a hladil ho po zádech. Přitiskl se ke mně ještě víc a já už tomu nemohl zabránit. Políbil jsem ho. Chvilku se na mě zaraženě díval a já se už připravoval na jeho opovržení a zhnusení. Místo toho se objevil na jeho tváři výraz úlevy a štěstí. Šokovaně jsem na něj hleděl. Přitiskl se zpět ke mně a já nemohl uvěřit tomu, že se to stalo. Od té doby se silné pouto mezi nimi ještě utvrdilo. Teď měli tajemství. Veliké a sladké tajemství.

ZPĚT V SOUČASNOSTI

Se zatajeným dechem jsem pozorovala scénu před sebou. Nedokázala jsem si představit, jak dlouho tohle tají. Ani se nedivím, že se zdráhali mi cokoliv říct.

Viděla jsem lásku! To mě šokovalo ze všeho nejvíc. Myslela jsem, že to jsou jen zvědavé pokusy, jejich chování k dívkám a jejich pověst tomu napovídaly. Tohle zjištění mě totálně rozhodilo. Láska jednoho k druhému z nich vyzařovala na míle daleko. A to se ještě ani nepolíbili. Pořád stáli blízko u sebe a hleděli si do očí. Začali se k sobě přibližovat. Bill přivřel oči a lehce naklonil hlavu. Jejich rty se spojily v dokonalém, sladkém a přesto vášnivém polibku.

TOM

Jemně jsem Billa uchopil za boky a přitáhl ho k sobě. Jeho oči mi říkaly, ať už to neprotahuju. Byly tmavé touhou a já se konečně vpil do jeho nádherně hebkých rtů. Nejdříve jsem se jej jen lehce dotýkal a zuby jemně okusoval jeho spodní ret. Bill je trošku rozevřel a tiše zasténal. Využil jsem tuhle příležitost a zasunul jazyk do tepla jeho úst. Málem se mi podlomily kolena. Jako by mě zasáhl blesk a spálil na uhel. Bože! Je tak sladký! Jeho jazyk mi vyšel vstříc. Proplétaly se navzájem a já si pohrával se jeho piercingem. Nedostávalo se mi dechu. V Billovi se scházela jemnost, něha a citlivost, zranitelnost, důvěřivost a oddanost s vášnivostí a ďábelskou touhou po nadvládě v přímo vražednou kombinaci. Byl neodolatelný! Tiskl jsem jej k sobě stále silněji a prozkoumával hlubiny jeho úst. Kdybych pokračoval ještě o chvilku dýl, asi bych už nedokázal přestat. Musel jsem se od něj odtrhnout, uvědomil jsem si, že máme diváka. A nechtěl jsem tak intimní pocity ukazovat někomu dalšímu. Prudce jsem oddechoval a snažil se uklidnit. Bill se čelem opřel o to moje. Nemusel nic říkat, já i beze slov poznal, že je na tom stejně jako já. Pohladil jsem ho po tváři a odtáhl se od něj.

KELLY

Bože! Byla jsem hloupá! Nevydržím tu už ani minutu. Bylo mi jasné, že to co se stalo mezi mnou a Billem v tom autě, byla jen fyzická záležitost. Žárlila jsem na jejich „lásku“. Dusila jsem se žárlivostí. Nikdy jsem nezažila alespoň zlomek toho, čeho jsem byla svědkem tady.

„Já už radši půjdu.“ Řekla jsem do hrobového ticha přerušovaného jen jejich přerývavým dechem. Můj hlas zněl nepřirozeně a hrubě. Pokazil atmosféru. Zničil ten křehký okamžik.

Tiše jsem se zvedla z pohovky a vydala se ke dveřím. Nikdo mě nezastavil, ani nic nenamítal. Cítila jsem se jako vetřelec. Ale můžu si za to sama. Chtěla jsem to, mám to mít!

Došla jsem do pokoje, převlékla se do pyžama a zalezla do postele. Hlava mi praskala pod náporem myšlenek a začínala se ozývat tupá pulzující bolest ve spáncích. Cítila jsem se tak opuštěná! Stočila jsem se do klubíčka a toužila alespoň po trošce té pozornosti. Upřímné, něžné a sladké pozornosti. Oči se mi zalily slzami a já se zlobila sama na sebe, jak mě to rozhodilo. Snažila jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Vzdala jsem to, nechala jsem slzy volně stékat po tvářích a nechala volný průchod pocitům sebelítosti.

Najednou jsem uslyšela klepání na dveře. Že by to byl strejda? Ještě není tak pozdě, třeba něco potřebuje. Ale takhle mě vidět nemůže. Budu dělat, že už spím, může mi to přece říct až ráno. Někdo vzal za kliku a dveře se pomalu otevřely. Zděšeně jsem se posadila na posteli a snažila si co nejdříve utřít slzy. Do pokoje vstoupily dvě vysoké tmavé siluety. Srdce se mi skoro zastavilo. To byla ještě horší možnost, než kdyby to byl strejda. Tomu bych mohla něco nakecat, proč brečím, ale pochybuju, že by mi to spolkli tihle dva. Doufala jsem, že tma přikryje stopy mých slz. Sakra, ani tohle nevyšlo! Oslepilo mě jasné světlo.

Schovala jsem obličej v dlaních a odmítla se na ně podívat. Styděla jsem se jako nikdy v životě!

Sedli si ke mně na postel a Bill tiše spustil: „Víš, Kelly, já… chtěl bych se ti omluvit.“ Jeho provinilý hlas mě přinutil zvednout hlavu z dlaní a podívat se na ně. Věděla jsem, na co naráží. Na tu dnešní zastávku na oběd.

„Nechápu, proč jsi to udělal, když vy… když máš… no prostě po tom, co jsem před chvilkou viděla? Nechápu to! A ty?“otočila jsem se na Toma, „Nechápu ani tebe, vypadalo to, jako by jsi mu dal k tomu svolení!“ řekla jsem strnula. „Já nepopírám, že se mi líbíte, že jsem tě chtěla, ale přece… promiň, nechápu to!!“ řekla jsem nešťastně a už tuplem si připadala jako kus hadru. Jako by mě použili k nějakému svému testu a pak odkopli.

„Já… já nevím, co ti mám na to říct! Promiň, já… já prostě jsem to chtěl! Ale byl to omyl, myslím. Nechceme ti ubližovat. Promiň.“ Řekl rozčileně a zvedl se z postele. Najednou se zarazil a smutně se podíval na Toma. Otočil se čelem ke dveřím a odešel.

Tom se díval na jeho mizící záda ve dveřích, ještě chvilku nepřítomně zíral tím směrem, pak se otočil na mě a smutně řekl: „Teď je to trošku složitý, nevím, jestli se ti můžu svěřit, nikdy jsme to nikomu neřekli!“ zarazil se, zřejmě nevěděl, jak pokračovat.

„Ještě jednou se omlouváme, opravdu jsem to tak nechtěli, promiň!“ přerušil prodlužující se ticho a odešel za Billem.

Teď už jsem měla v hlavě totální chaos.

autor: Dania
betaread: Michelle M.