Brotherly love 9. (konec)

Tom tiše jako myška vklouzl do Billova pokoje. Přes neproniknutelnou tmu jen stěží zahlédl tělo svého bratra, které leželo v bělostných přikrývkách. Pomalounku se začal v posteli převracet, až se obličejem otočil směrem ke dveřím, ve kterých Tom stál. Úplně ho bodlo u srdce, když uviděl tu spící nádheru. Vypadal jako anděl. Anděl spadlý z nebes. Tom pár kroky došel až k posteli a klekl si před ní. Zadíval se na lehce se třepotající řasy svého bratra, své lásky. „Ach Tome. Proč mám pocit, že jsi se mnou když už dávno nejsi,“ promluvil Bill ze sna. „Proč mé srdce lámeš na dvě poloviny? Proč mě nechceš milovat?“ povzdechl si. Toma tato slova hluboce zasáhla. Po tváři mu stekla jedna jediná lítostivá slza. Už se znova ocital tam, kde jednou byl. Proč už měl zase ten pocit, že to nezvládne? Že mu veškerou svou lásku dát nedokáže. Že po čase zase začne pochybovat o správnosti svých činů. Nejraději by teď bratra probudil, objal ho a do ucha mu zašeptal slova útěchy. Ale měl strach. Ano, bál se. Bál se tak strašně. Toho, že mu opět ublíží, toho že nakonec bude chtít zase všechno zahodit a bratra tak zabije úplně. Teď by se s tím snad ještě vyrovnal, ale kdybych mu dal další naději, dalších pár měsíců lásky a štěstí, a pak to opět ze strachu ukončil, věřím, že z toho by se už dostat nedokázal.

„Ach, Bille, co mám dělat. Pověz mi jak to udělat, abych ti neublížil?“ zašeptal Tom něžně do ztichlého pokoje. „Poslouchej své srdce,“ zašeptal Bill. Tom s úlekem zvedl pohled ke svému bratrovi. Měl oči do široka otevřené a sledoval každý detail jeho tváře. Tom nedokázal z jeho očí vyčíst, co cítí, jako by se poprvé spojení mezi nimi protrhlo. Jako by už je nespojovalo vůbec nic. Jako by zapomněli na všechno, co spolu prožili. V Billových očích se rozprostírala jen prázdnota a nicota. Tom párkrát zamrkal „Ty nespíš?“ polekaně se zvedl a pohled nespouštěl ze svého bratra. „Bille, já nevím, jestli je to správné vrátit se k sobě. Co kdyby se to zase pokazilo?“ Bill se jen posměšně usmál. „Se to pokazilo? Jediný, kdo to pokazil, si byl ty. Všechno bylo v pořádku, dokud si ty nezačal zmatkovat. Neříkám ti, že se ke mně máš vrátit. Žádám tě snad o něco takového? Je to tvoje rozhodnutí a tvůj život. Tak si s ním dělej co chceš.“ Tom nevěřil tomu, co slyší, jako by to ani nebyl on. Najednou mluvil tak chladně a tvrdě. Takhle ho nepoznával, dostal z toho strach. „Bille já “ koktal. „Ty co? Nevíš co říct? Jak je to možné? Ještě asi před třemi hodinami si mi toho řekl tolik. Tolik důvodů proč spolu nebýt a teď nenacházíš ani jeden proč spolu být? Tak odejdi a nech mě být. Nestojím o takovou lásku, když si jí nejsi jistý. Tome, já tě miluju. Strašně moc, ale nestojím o tebe, pokud ty necítíš to samé,“ dořekl Bill a lehl si zpátky na polštář. „Ale já tě miluju. Jsem si tím jistý,“ zakřičel skoro Tom. Připadal si, že je v bezvýchodné situaci. Nevěděl jak dál, tohle absolutně nečekal. Předpokládal, že přijde za Billem, omluví se mu a všechno bude zase krásné a skvělé a místo toho mu Bill dá takovou podpásovku. V hrudi se mu nafoukl velký balón beznaděje. „Ale vždyť Gustav říkal “ zkusil to naposledy, ale už ho nic dalšího nenapadlo. Bill se k němu otočil zády a nehodlal dál komunikovat. Se svěšenými rameny došel až ke dveřím, ještě naposled se otočil na své dvojče a zašeptal: „Tak promiň, že jsem tě otravoval.“ Pak se tiše odploužil do svého pokoje, kde se svému smutku poddal úplně. Kvůli své chybě ztratil někoho, koho kdy miloval nejvíc. A za chyby se platí

Celou noc Tom nezamhouřil oka, nevěděl jak dál. Když se s Billem rozešel on, nebylo to tak těžké. Měl pocit, že je to on, ten borec, který se může kdykoliv vrátit, ale teď Bill ho odmítl a ten když se pro něco rozhodne nepustí. Zoufale si sedl ke stolu a chvilku se jen díval ven z okna. Před ním ležel bílý list papíru. Tom se na něj uslzenýma očima podíval a dal se do psaní, tužka mu po papíře klouzala úplně sama.

Zhluboka se nadechnu, před sebe položím čistý list,

pohlédnu na nebe a doufám, že nikdo nebude ho číst.

Chci se vypsat ze všeho co mě trápí,

když moje duše ve smutku se utápí.

Můj deníčku, ještě vteřinu počkej,

jen malou chviličku přemýšlet mě nechej.

Proč se mi trnitý šlahoun kolem srdce plazí,

proč mi všechny moje sny realita kazí?

„Ach Bille, ta ničivá realita. Mohli jsme být šťastní. Jen ty a já a nic jiného. A já jsem to pokazil, pokazil takovým způsobem, že už to asi nepůjde vrátit. Odpustíš mi to někdy? To jedno jediné chybné zaváhání. Teď už vím, že se to podruhé nestane. Vím, jaké to je být s tebou, ale taky vím, jaké to je být bez tebe. A to je to nejhorší, co jsem kdy zažil, určitě je to horší než smrt. Bez tebe nejsem nic. Připadám si najednou úplně prázdný, bez života. A jen ty mě dokážeš zbavit té trýznivé bolesti, která se mi rozlévá v prsou a ničí mi poslední zbytky mého srdce. Mého srdce?? Ne, to srdce patří jen tobě.“ Tom se tiše propadal do temných hlubin spánku.

Ráno, když jel Tom výtahem dolů do jídelny za ostatními členy kapely, připadal si jako by ho někdo praštil hodně těžkým kladivem do hlavy. Takhle mu nebylo ani po prokalené noci a to je co říct. Byl jako tělo bez duše, došoural se až ke stolu, kde už všichni, až na Billa, spokojeně pojídali snídani. „Čau Tome, copak je? Těžká noc?“ zahuhlal Georg s plnou pusou. Tom se ani nesnažil odpovědět, opřel si hlavu rukou a jen tiše seděl. Na jídlo neměl ani v nejmenším chuť. Gustav ho chvíli pozoroval, pak se k němu naklonil a zašeptal: „Nedopadlo to podle tvých očekávání?“ Tom se na něj otočil a hodil po něm zlý pohled. Zrovna teď neměl chuť na jeho narážky. Už už se nadechoval, že mu nějak peprně odpoví, když v tom jako by do něj blesk udeřil. Seděl sice zády ke dveřím, ale najednou cítil, že do místnosti někdo vešel. A ten někdo překypoval takovou neuvěřitelnou energii až šel Tomovi mráz po zádech. Ten někdo nemusel nic říkat a Tom věděl co se mu honí hlavou, věděl co řekne, věděl kam si sedne, věděl co si dá k snídani. Najednou věděl jakým směrem se bude ubírat jeho vlastní život. Nevěděl jak to ví, ale celým tělem se mu roznesla příjemná vlna naděje. Tohle všechno si stačil uvědomit během jedné jediné sekundy, během jediného vrznutí dveří. „Dobré ráno vespolek,“ pronesl radostně Bill a posadil se napravo od Toma, nepřestávaje se culit. „Jeden jako kakabus, druhý jako sluníčko. Neříkáte si vy dva náhodou dvojčata?“ pousmál se David. „Člověk by čekal, že když se culí jeden bude i druhý,“ dodal. Bill roztáhl pusu ještě víc a natáhl ruku po misce s Nesquikem. „No, takže když už tady jsme konečně všichni..“ začal Dave a střelil pohledem po Billovi, „.. chtěl jsem vám říct pár novinek. Všichni si teď dopřejete pár dní volna. Kdo ví, možná budu tak hodný a bude to pár týdnu, ale moc s tím nepočítejte. No a pak se vrhneme do kolotoče nové práce, ale tím vás teď nebudu zatěžovat. Prostě si sbalte věci a po obědě jedete domů,“ dokončil a bylo vidět, že se mu ulevilo. Pro něj teď končila jedna kapitola a měl pár dní oddechu, než začne nová. Popřál jím pěkný den a s mobilem u ucha odešel pryč. „Páni, volno,“ zaradoval se Georg, zvedl se ze židle a odešel pryč. V pokoji zavládlo příjemné ticho. „Snad se teď všechno urovná,“ povzdechl si Gustav a střelil pohledem po obou dvojčatech. „Panebože, prosím, dej ať už je teď pokoj od všech starostí. Já na to fakt nemám nervy už,“ mumlal si, zatímco odcházel z místnosti. Dvojčata v jídelně osaměla. Chvilku jen mlčky seděli a dojídali zbytky snídaně. Pak se na sebe ve stejnou chvíli podívali, jeden druhému se snažil z očí vyčíst, co si myslí. Bill se pousmál, Tom už na nic nečekal. Chytl ho za zátylek a přitáhl k sobě. Jejich rty se spojili v jeden nekonečný, dlouhý polibek. „Tak strašně jsi mi chyběl,“ zašeptal Tom, když se od sebe odlepili. „Promiň mi to všechno. Já nevím co jsem to blbnul, prostě jsem zpanikařil. Slibuju, že už se to nikdy nestane. Miluju tě tak moc, že přestávám dýchat, když jsem bez tebe. Chci s tebou zůstat navždycky,“ vychrlil ze sebe během několika málo vteřin. Bill se začal smát. „Tome pššt, zpomal. Nemusíš nic říkat, já to všechno vím. Miluju tě a tak to zůstane navždycky.“ A znovu splynuli v krásném polibku.

„A od té doby už bylo všechno jinak. Ne, že by všechno bylo krásné a růžové. Každý vztah má své problémy a to by nebyli tihle dva, aby se občas nepohádali. Oba jsou tvrdohlaví a každý si vždycky stojí za svým. Kolikrát jsem je musel znova usmiřovat a dalo to teda hodně práce, ale nakonec se to vždycky povedlo. A proč jsem to dělal? Já nevím, prostě když ty dva vidíte pohromadě, tak víte, že to takhle má být. Ze začátku mi to taky přišlo hodně divné, přece jen to jsou kluci a bráchové a dvojčata, ale když se na ně díváte jako na lidi, říkáte si: Jak je možné, že spolu nejsou už odmalička? Ta čistota a přirozenost, která z nich vyzařuje, to je prostě něco unikátního a nikdo nemá právo to ničit. A že se pár takových našlo. Dokonce i Georg to nemohl rozdýchat, ale nakonec i on pochopil a teď to bere. Ne snad, že by ti dva prováděli nějaké své choutky přímo před zraky všech, to zase ne, ale nějaké to líbnutí na tvář, na to už jsem si dávno zvykli.

Každý prostě ví, že láska je to nejsilnější pouto… a co teprve, když je to láska bratrská “ Gustav se pousmál, znova pohlédl na smějící se dvojčata a nezbývalo mu nic jiného, než jen tiše závidět..

(A/N): *Ahoj, zdravím všechny, kteří mou povídku četli. Chci se moc moc moc moc omluvit za to, že mezi díly byla vždycky taková velká odmlka.. Zvlášť teda teď u toho posledního, ale pořád jsem se prostě nemohla nějak rozhodnou jak to dokončit, ale nakonec jsem si řekla že taková láska se zabít nedá.. Takže děkuju všem kdo povídku četli a doufám že se líbila.. dík za komentáře.. vždycky potěšily.. Vaše Becs*

konec
autor: Becs
betaread: Helushka