Buď a nebo (2/3)

Chtěl odejít. Bylo mu trapně stát a čekat na to, až se jeho bratr uráčí něco říct. Ale něco mu říkalo, ať zůstane. Začínal se ptát sám sebe, jestli opravdu neudělal chybu. Přece jen jednal v zápalu vzteku a teď se upřímně bál špatné odpovědi. Co když se Tom rozhodne pro variantu jeho dosavadního života a tím ho opustí? Věděl, že jej bratr miluje, ale taky si moc dobře uvědomoval, že život velkého pařmena a sukničkáře patří k jeho životu. Dokázal by tohle všechno chtít mít i za cenu, že tím ztratí Billa? Z jeho snění ho až probral Tom, který se začal pomalu přibližovat, takže od sebe byli už jen na pár milimetrů. Začal hladit Billa po tváři a důkladně si prohlížel každičký detail jeho obličeje. Ten jen zavřel oči a v hloubi duše doufal, aby se Tom rozhodl správně. Aby se rozhodl pro něj. Chtěl to opět brát jako odpověď, když mu jeho bratr začal druhou rukou jemně přejíždět přes rty. Nikdy nebyl věřící, ale teď se opravdu modlil. Představa, že by už tohle nikdy nemohl zažít, že by se ho Tom už nikdy takhle nedotýkal, ho uvnitř naprosto ubíjela.

„Seš si opravdu jistý tím, co po mně chceš?“

Bill sebou trhl. On ještě váhá? Ještě není rozhodnutý? Teď už vážně začínal pochybovat o tom, jestli ho Tom miluje, jak mu vždy říkal. Jinak by se přece nerozhodoval tak dlouho a závěr by byl více než jasný. „Je asi těžké se rozhodnout, že?“

„Jo, to teda je. Budeš mi to moct odpustit?“

V tu ránu jakoby do Billa začalo bodat tisíce nožů a nemínilo to přestat. Před očima mu všechno zčernalo a s vyděšeným výrazem malého dítěte odstoupil pár kroků od Toma. „Co-co-co tím chceš říct? Co bych ti měl odpustit?“

Tom se jen opřel zády o stěnu a sklonil hlavu k zemi. „Promiň…“

„Promiň? Jaké promiň? Sakra Tome, co to má znamenat? Prosím, já-já…ty mě děsíš.“

„Nechtěl jsem ti ublížit.“

Bill začal couvat. Kroutil hlavou a nedokázal uvěřit tomu, co slyší. To přece nemůže být pravda. Nemůže ho opustit, vždyť… prudce se zastavil, protože ho zastavil schod do prvního patra. S velkou obtíží se chytl zábradlí a sesunul se k zemi. Hlavu opřel o zeď a zavřel oči, takže se mu po tváři skutálely první dvě slzy. Bylo ticho. Nikdo neřekl ani slovo. Trvalo to sice jen pár vteřin, ale jim to přišlo jako celá věčnost. „Mám to teda brát jako… sbohem?“ špitl do hrobového ticha a musel vynaložit veliké úsilí, aby ze sebe dostal nějaký zvuk, natož souvislou větu.

„Bille, já… já prostě ještě nejsem připravený. Já nejsem jako ty. Seš daleko rozumnější než já a … Kdybych byl starší, rozhodl bych se určitě jinak, ale teď jsem se prostě rozhodl takhle. Jsem mladej a nechci se vázat a strašně by mě bolelo, kdybych tě viděl, jak trpíš při mém sebemenším kontaktu s nějakou holkou.“

„Takže mám čekat? Mám čekat, až budeš starší a potom milostivě přijdeš? Chápu to správně? Mám prostě čekat několik let než ti dojde, že seš připravenej? Sedět na místě jak nějakej čokl a čekat na to, až si mě můj pán přijde milostivě vyzvednout?“

„Tak jsem to ale vůbec nemyslel….“

„A jak si to teda myslel? V tom případě jsem nepochopil ani jedno slovo, které si mi teď řekl.“

„Nemůžeš si mě přece přivlastňovat. Já jsem člověk, ne nějaká tvoje věc. Měl ses vidět, jak jsi dneska vyváděl po tom koncertu. Byl si jak nějaká hysterka. Co po mně chceš? Abych byl až do konce života jen s tebou? Byl by to normální život?“

„To sis měl, sakra, uvědomit ještě před tím, než si na mě šáhnul. Měl sis uvědomit dřív, že nebudeš moct pokračovat… dřív než jsem začal věřit tomu, že můžu být opravdu někdy šťastnej a… dřív než jsem se zamiloval.“

„Promiň… promiň, že to nebudu já, s kým budeš šťastnej. Dal bych za to nevím co, ale… já prostě nemůžu… Sakra, vždyť já tě taky miluju, ale tohle by prostě nebyl život. Celý život bychom se schovávali jako nějací trestanci, který zdrhli z pasťáku. Tohle by se ti líbilo? Líbil by se ti pocit, že na mě můžeš šáhnout jenom tehdy, když bychom byli sami? Že by si mě na ulici nemohl ani obejmout? Dělalo by ti to dobře? Sledovat kolem sebe zamilovaný páry, který se líbají, objímají, drží se za ruce a ty by si tohle nesměl? A co teprve kdyby se nám to vymklo kontrole? Co kdyby to vyšlo na povrch, že mezi námi je něco víc než jen rodinný a bratrský pouto? Co by na to řekli lidi?“ Tom k němu hbitě přiskočil, klekl si před něj a chytl jeho hlavu do dlaní. Černé stíny měl Bill po celém obličeji, jenom ne už na očích. Byl bledý jako stěna a klepal se po celém těle.

„Tobě šlo vždycky jen o názor ostatních… Tohle asi vážně nemá cenu. Dobře, jak chceš… Jdi si, ale… už se nevracej! Už ne!“ S velkou námahou vstal a chtěl odejít do svého pokoje, jenže Tom ho chytl za pas a prudce přitáhl k sobě. Než stačil cokoliv udělat, cítil bratrovy rty na svých a jeho se zmocnila nepředstavitelná úzkost. Naposledy. Naposledy ho cítí tak strašně blízko u sebe. Tom chtěl mezi jeho ústa proniknout jazykem, ale to se mu už nepovedlo. Bill se mu prudce vyvlíknul. Z jeho slz se stal ve vteřině potok, který nešel zastavit. „Tohle už NIKDY nedělej, rozumíš? Už NIKDY!!!! Už NIKDY se mě ani nedotkneš!“ otočil se a rychle vyběhl nahoru. Vběhl do svého pokoje a prudce třískl dveřmi. Zády opřenými o dveře se sesunul k zemi a schoulil se do malého klubíčka. Bylo mu zle. Všechno je to jeho vina. Kdyby nebyl tak žárlivý a nechal jejich vztahu uvolněnou uzdu, nemusel by teď prožívat to, co prožívá. Stačilo se jen ovládat a se zatnutými pěstmi přejít ty chvilky, kdy by si Tom užíval s cizíma holkama. Stačilo by jen zavřít oči a představit si, jak jsou spolu a hned by mu bylo líp. Dodalo by mu to odvahy. Ale na to je až moc majetnický a má svou hrdost. Nedopustil by, aby si o sobě začal myslet, že se chová jako nějaká domácí šlapka, se kterou si jeho bratr užívá, když má dlouhé chvíle. Bože, ten jeho egoismus. Díky němu všechno zabil a pohřbil hodně hluboko. Už není cesty zpátky a i kdyby chtěl, nezná tu správnou cestu, není tady ani nikdo, kdo by mu ji ukázal nebo aspoň poradil. Byl už úplně sám. Neměl nic. Už vůbec nic. Jediné, co ho drželo pevnýma nohama na zemi, byl Tom. Člověk, kvůli kterému by udělal i nemožné. Kvůli kterému by i zabil, pokud by to bylo nutné. Teď už nemá ale ani jeho. Nemá naprosto nic. Co ho tady drží? Zase stejná odpověď. Nic. Pomalu, ale jistě vstal. Došel ke skříni, kterou v zápětí otevřel. Až na samém dnu stála krabice. Krabice plná vzpomínek. Byly v ní fotky, kde byli spolu už od dětství. Ale hlavně kde byli spolu teď poslední dobou. Jak fotky z koncertů a rozhovorů, tak hlavně osobní fotky, kde byli spolu v plném obětí a se štěstím v očích. Odhodlaně ji vzal, do kapsy si dal sirky a rázně vyšel z pokoje. Když má být jejich vztah brán za uzavřený a doslova mrtvý, ať je tedy mrtvé naprosto všechno.

Práskl domovními dveřmi a vydal se ztemnělých a chladných ulic. V Tomovi doslova hrklo, když zaslechl třísknutí dveří. Seděl u okna a pozoroval noční ulici. Zahlédl bratra, jak odchází a v rukou nese krabici. Krabici, kterou Tom moc dobře zná. Ví, co je v ní za obsah. Co s tím chce Bill provádět? Kam to odnáší? Popadl první mikinu, kterou měl po ruce, a rozeběhl se za ním. Vyšel na ulici, ale bratra nikde neviděl. Kam jen mohl jít? Roztržitě se rozhlížel na všechny strany. Je jen jedno místo, kam by mohl jít. Rychle se rozeběhl ke břehu řeky, kde sedávali jako malí kluci a hráli si tam. Měl štěstí. Přesně tam Bill byl.

Držel v ruce sirky a nakláněl se s nimi nad krabicí. Všechno spálí. Ať je všechno pryč. Žádné vzpomínky nechce. Ví, že v srdci se jich nikdy nezbaví, ale hmatatelně ano. Škrtl a zapálenou zápalku vhodil do krabice, která okamžitě chytla plamenem. Ustoupil trochu stranou, protože žár byl čím dál tím silnější. Díval se, jak mu vše mizí před očima, a vysílením padl na kolena. Tehdy si Tom uvědomil, co způsobil. Ještě je čas to zachránit. Vrhl se na Billa a pevně ho objal ze zadu. Tentokrát se už nebránil. Prudce se otočil k Tomovi čelem a začal ho vášnivě líbat. Nedokáže to. Ani jeden z nich. Bill se nedokáže smířit s tím, že je konec a Tom? Ten by nezvládl Billa opustit. Patří k sobě. Jak mohl být tak pošetilý? Ale stačil mu jeden pohled na pálící se vzpomínky a to ho hned vrátilo zpět do reality. Být bez Billa, to je noční můra. Být s ním? Tomu se říká realita!

autor: Terush
betaread: Michelle M.