Co vlastně chceš? 6.

Když si to Bill přečetl, musel se odvrátit, protože se mu do očí zase draly slzy… Proč mu na Tomovi tak záleží? Sakra… Proč?? Ticho, které rušil jen zpěv ptáků, přerušil až Tom, který řekl: „Emmm… Bille?? Jsi o.k.?? Nechtěl jsem tě tímhle nějak… Bille?“

„Jo, dobrý… V pohodě… Hmmm… Nemohli bychom jít domů??“

„Jo, jasně…“

Cestou skoro nepromluvili a nezměnilo se to ani doma. Bill si šel do kuchyně udělat kafe, aby se zahřál a aby ukojil svou částečnou závislost na této zázračné věcičce. Udělal jí víc a nechal ji v konvi, aby zůstala teplá, když bude chtít Tom nebo kdyby si chtěl ještě přidat. Když se napil, začal jeho celým tělem prostupovat příjemný pocit… Zaprvé se zahřál a zadruhé musel pořád myslet na nápis na stromě, který tam teď bude navždy… Navždy v něm bude vyryto, že Bill je částí Tomovy duše… ať se stane cokoliv… Cokoliv…

Tom se zatím rozvalil v obýváku. Zapnul si televizi, kterou vnímal jen mimoděk, poněvadž nebyl schopný se skoro na nic soustředit. Cestu domů si vůbec nepamatoval, vnímal totiž jen to, že je Bill vedle něj, i když mlčel a nic neříkal… Myslel na to, jak se bratr tvářil, když mu líbal jeho ruce, myslel na to, jak zaháněl slzy, když četl to, co vyryl do kůry stromu… Jejich stromu… A věděl, že už to tam bude navždy, ať se stane cokoliv…

„Udělal jsem nám kafe, tak když budeš chtít, stačí, když si ho v kuchyni naliješ…“

„Jo, díky, jsi hodnej… Co budeš dělat?“ zeptal se se zájmem Tom… Chtěl to vědět, nevěděl proč, ale měl potřebu vědět o Billovi všechno.

„No… To nevím, nejspíš půjdu do pokoje a budu něco vymejšlet nebo se jen tak válet… Ty hodláš trůnit tady?“ ¨

„Jo… Nejspíš jo… Nemám nic moc lepšího na práci…“

„Jo, tak fajn… Jak myslíš,“ řekl Bill a odkráčel do svého pokoje, kde sebou plácl do kulatého křesla. Sáhl po mobilu a hned vytočil Teresino číslo.

„No hurá!“ ozvalo se místo pozdravu. „Tak co? Jak to všechno probíhalo? Vyřešili jste to? Jste spolu?? Povídeeeeej!!!“

„Hele, víš, že nedočkavost škodí?!“ škádlil ji Bill.

„Bille neštvi mě a okamžitě mi koukej všechno vyklopit!“ ¨

„Okej, hlavně se uklidni!!! Šel jsem za Tomem a…“ řekl jí všechno, úplně všechno do nejmenšího detailu… Však si to všechno moc dobře pamatoval… Teresa jen poslouchala a ani nedutala… „… no a teď je v obýváku a já tady.“ Dokončil Bill svůj monolog.

„Jéé… On to tam vážně napsal?? To je hezký… Nejspíš tě má fakt rád…“

„Jo, nejspíš jo… Ale ještě chvíli to bude muset vydržet…“

„Ty ses prostě rozhodl dát mu to sežrat, viď?“ řekla Teresa pobaveným hlasem.

„Já? Ne, jak bych mohl… Jsem přece hodný a milý hoch, který nikdy nikoho netrápí, ani nikomu nedává nic sežrat. Hihi“ Mluvili spolu nakonec asi hodinu a půl. Tom už to nemohl vydržet a šel za Billem. Chtěl vědět původ jeho záchvatů smíchu a hlasitého halekání. Zaklepal a otevřel dveře přesně v okamžiku, kdy se Bill s Teresou loučil…

„Tak ahoj, sluníčko, umím si představit, jak jsi teď rozesmátý a jak záříš… Měj se a pozdravuj, pa.“

„Jasně, ty se taky měj a díky… Mám tě rád.“ Ukončil Bill jejich hovor.

Tom se zarazil ve dveřích… Cítil, jako by ho někdo zradil, jako by mu vyrval srdce z těla… Bill, jeho láska, říká někomu, že ho má rád… Komu to říká? Proč mu to říká? Proč to neřekne Tomovi? Vždyť jemu jedinému má právo to říkat… Bill ho ještě neviděl a nejspíš ani neslyšel, v těch záchvatech smíchu. Ještě může pomalu zavřít dveře a vrátit se do obýváku… Přesně tak to taky udělá… Zavřel dveře a dřepnul si nasupeně na guč.

Když za ním přišel Bill, zatlačil slzy vzteku, deroucí se mu zpod řas a podíval se na něj. Ne však pohledem plným lásky, ale pohledem skleným a plným zklamání… Jak mu to mohl udělat? Jak? Věděl dobře, co k němu cítí… Tak proč…?

autor: Elly
betaread: Michelle M.